Kdyby fotky z té pláže nebyly moje a měla bych uhodnout, o kterou zemi se jedná, tipovala bych ledacos. Holandsko ale ne. Do nedávna jsem si naivně myslela, že zdejší pláž je kamenitá, zarostlá, Severní moře rozbouřené... Nemohla jsem se splést víc. Písek je světle žlutý, moře klidné. Místní sem dojíždějí na procházky, trénují jogging, venčí psy, jezdí na kolech. Tenhle dopravní prostředek v této zemi zrovna nepřekvapí, a to ani ve chvíli, kdy kolem mě po pláži profrčí peloton o několika desítkách cyklistů.
Tip na dovolenouVybírejte z nabídky zájezdů do Nizozemska na dovolena.iDNES.cz. |
V písku vidím také stopy koňských kopyt. Netrvá to dlouho a mine mě několik šťastlivců na koních a další v kočáře, který koně táhnou dokonce i vodou.
Písečné experimenty
Pláž lemuje písečná duna, jakási hráz. Místy je porostlá zvláštní trávou s dlouhými a silnými stébly. Duny tvoří přirozenou ochrannou bariéru a spolu s plážemi zabírají víc než dvě třetiny z 350 kilometrů holandského pobřeží.
Otevírá se přede mnou průchod bariérou. "Je tady naschvál, aby jím pustili trochu vody do vnitrozemí a zjistili, jaká se vytvoří fauna a flóra," vysvětlují mi moji průvodci Dirk a Karin, které jsem potkala na podzim ve Španělsku a oni mě pozvali k sobě do Holandska na návštěvu. Rostlinných a živočišných druhů se tady vyskytuje víc než dost. Vliv na to má nadmořská výška (nebo spíš níže), vlhkost a specifické složení zdejší půdy. Proto jsou duny rájem pro milovníky přírody.
Míříme mezi malá jezírka obklopená travnatou plochou. Do přírodní rezervace Schoorlse Duinen vede vyšlapaná cestička, která se po chvíli mění v širokou cestu borovým lesem. Kdyby nebyla cesta vysypaná pískem a místy pokrytá udusanými schránkami z mušlí, připadala bych si skoro jako v Českém ráji. Ale co je tohle? Mezi stromy borového lesa je nasypaný bílý písek jako na pláži. Že by někde přebýval? Můj místní průvodce krčí rameny, ze zvědavosti se ptám expertů. Společnost, která to tu s lesníky spravuje, má na starost pitnou vodu pro velkou část obyvatel provincie Severní Holandsko a na svědomí spoustu místních experimentů. Projekt si klade za cíl omladit vegetaci v dunách a znovu nastartovat proces, kdy příroda sama tvoří a tvaruje duny foukáním větru.
"Odstranili jsme pět hektarů vegetace – čtyřicet tisíc metrů krychlových písku i s kořeny rostlin, aby se duny začaly formovat znovu. Písek chudý na minerály jsme použili pro další projekt, zaměřený na obnovení přirozeného prostředí pro ještěrky," vysvětluje mi zdejší odborník Leon Terlouw. "Písek, který jste viděla v lese, je nafoukaný právě z tohoto místa. Ten les nejspíš časem odstraníme, abychom podpořili dynamiku tvorby dun. Písek si pak najde svoji cestu," doplňuje.
Místní sem dojíždějí na procházky, trénují jogging nebo jezdí na kolech.
... nebo jezdí na výlety na koních nebo v kočárech tažených koňmi.
Takže nejde jen o dekoraci. Písek se bude posouvat dál a vytvoří se nové 'mobilní' duny, které se budou posouvat po krajině. Člověk vidí hromadu písku a vážně by neřekl, jaká se za tím skrývá věda. Písečná duna je i za vřesovým polem. Vřesu se tady daří proto, že je v písku málo vápníku. Kombinace písku a standardní přírody je nezvyklá a zajímavá. Celé tohle území je několik metrů pod úrovní moře. Procházím jen okrajem národního parku, který se dál hodně zvlní. Proto si tady tak libují ti cyklisté, uplatní totiž na kole přehazovačku. Nejvyšší duny dosahují k šedesáti metrům, a tak je to jedno z mála míst v této zemi, kde je možné šlapat do kopce.
Cyklisti se tady libují. Nejvyšší duny dosahují k šedesáti metrům, takže je to jedno z mála míst v této zemi, kde se musí šlapat do kopce.
Město sýrů
Až se dun nabažíte a začne se ozývat váš žaludek, popojeďte o deset kilometrů dál do stotisícového města Alkmaar. Tuplem pokud máte slabost pro sýry a ryby. Poprvé jsem tu byla ve třinácti na zájezdu se školou. Náměstí bylo pokryté stohy sýra. Od rodičů jsem s sebou měla jen pár guldenů, a tak jsem se neodvážila zařadit se mezi 'ochutnávače'. A teď jsem tu znovu. V kabelce mám sto eur a kreditní kartu. Drobná chyba, tradiční a slavné trhy tu nejsou. Konají se každý pátek od dubna do října. A já jsem tu o pár týdnů dřív.
S Karin a Dirkem stojíme na náměstí Waagplein u budovy ze 14. století. Vypadá jako kostel, sídlí v ní ale muzeum sýrů a obchod se suvenýry. Navzdory zimnímu období je příjemně, teplota se šplhá ke dvanácti stupňům a sluníčko nám svítí do očí, když si prohlížíme prázdné náměstí. Trhy nám vůbec nechybí. V uličkách města se noříme do obchodu, ve kterém jsou sýry od podlahy až ke stropu. Na rozdíl od jiných obchůdků, kde je nutné ukázat na druh, který chcete ochutnat, je tady u každého bochníku miska plná kostiček určených ke konzumaci. Štědrost se prý vyplácí, prodávají výrazně víc než ostatní obchody.
Kdysi bývala v Alkmaar rybářská vesnice, dnes je město protkáno kanály.
Sýrové přetížení
Rok, dva, čtyři roky starý sýr. Mladý sýr. Kozí, ovčí. Další s ořechy, všemožnými bylinkami, wasabi. Nejsou tu však jen speciality z Holandska, ochutnávám dánskou, pro našince možná přespříliš aromatickou nivu nebo italskou, nepopsatelně skvělou dobrotu. Po návštěvě obchodu mám pocit, že jsem byla na obědě, jsem chudší o několik desítek eur a vleču s sebou větší než malé množství sýrů, kvůli nimž mě za pár dní málem nepustí do letadla. Váhový limit příručního zavazadla s takovou dávkou nepočítá.
Karin a Dirk ignorují moje lamentování nad tím, jak jsem se dokázala v obchodě přejíst, a vedou mě do bistra. Ráno jsem se zajímala o holandské speciality, tak mám, co jsem chtěla - jídlo, v němž je zabodnutá nizozemská vlajka. Dirk objednává sledě, syrovou rybu, která byla několik týdnů naložená ve slaném nálevu. Je to vlastně totéž jako naše matjesy, akorát jemnější a čerstvější.
Abych neměla rybiček málo, přistává u mě další, údajně typicky holandská záležitost. Obalená ryba s majonézovou, ale lehkou omáčkou se jmenuje kibbeling met ravakotte saus. Je křupavá, šťavnatá a nemá kosti. V honbě za holandskými specialitami mě moji průvodci chtějí na tržišti nacpat sladkou vaflí stroopwafel. Prosím je o krátkou procházku, na rozpuštěným cukrem upatlanou, ručně válenou oplatku už nemám místo.
Cyklistika je v Nizozemsku všudypřítomná. Světlo lampy rozsvítíte, když pořádně šlápnete do pedálů.
Zelený umělec
U stánku s tulipány váhám, jestli koupit pár cibulek, ale vzdám to, bojím se, že by nevydržely. Míjíme protestantský kostel sv. Vavřince a gotickou radnici, kde se konají svatby. Místo obřadu poskakuje o kousek dál zpívající zelený mužíček s kytarou.
"Je tu za každého počasí a vždycky má kraťasy," upozorňuje mě Dirk. Pod džínovými lacláči má mužík brčálově zelené triko, na hlavě klobouk stejné barvy a jak jinak než zelené ponožky a dřeváky. Když profík vidí, že ho chci fotit, začne různě poskakovat, pózovat a koulet očima. K tomu celkem dobře zpívá. V zeleném kyblíčku cinkne moje euro.
Potkáváme další atrakci, lampu s pedály. Když do nich s vervou šlápnete, rozsvítí se světlo. Kola tady jsou, stejně jako v dalších nizozemských městech, skoro všude. Nejvíc jich je zaparkovaných před kostelem. Pobaví nás i obchod s náhradními díly a doplňky k bicyklům, legrační jsou všemožné druhy houkaček, zvonků, písklátek a troubidel. Je čas na dříve odmítnutou holandskou oplatku se sirupem. Ulepená, ale skvělá.
Alkmaar opouštíme lodním převozem, jede s námi několik cyklistů. "Jsme vodní národ, to máš místo tramvaje," směje se Karin. Večer si pouštíme film Dívka s perlou. Děj se sice odehrává v Delftu, jiném holandském městě, ale prostředí, domy a styl života v sedmnáctém století mi připomínají Alkmaar. Vybavuju si ty budovy se zajímavými průčelími... a... moment... vedle jednoho z nejtypičtějších historických domů je sex shop. Skoro jako v Amsterdamu. Nějak si nemůžu vybavit, jestli tady byl, když jsem tu byla se školou. Budu si muset prohlídnout fotky.
