Snad že měla pověst nedobytné bašty, nikdy se nikdo ani nepokusil tuto fámu vyvrátit. Pruská pevnost Ehrenbreitstein, ve své době spolu s Gibraltarem nejdůmyslnější obranná stavba Evropy, stojí nad městem Koblenz nedobytá, panensky neposkvrněná.
Z výšky 118 metrů nad soutokem Rýna a Mosely je tu vidět do širokého kraje. Pokud byl tehdy roku 1815 jasný den, museli ti, již se vyšplhali na ostroh nad hladinou, s úžasem sledovat tu zvláštní podívanou. Snad právě od W aterloo, kde se ještě vznášel dým z vyhrané bitvy, sem pochodovaly šiky pruských vojsk. Středověké hanzovní město K oblenz se mělo stát součástí velkého Pruska. K oblenští už tentokrát prý ani nelomili rukama. Vždyť uplynulo jenom pár let od doby, co strategický ostroh nad městem tak trochu s hanbou opustila vojska francouzská. Přišli sem s revolučním nadšením na sklonku osmnáctého století a hrad, jehož historie sahala až do doby okolo roku 1000 našeho letopočtu, obléhali celých pět let. Ovšem dlouho se ze své kořisti netěšili: roku 1801 museli pravý břeh Rýna opustit. Moc se jim asi nechtělo, a tak aby neodcházeli s prázdnou, pohřbili hrad do trosek. Takhle ho na skále nad městem Koblenz musela najít i pruská vojska v roce 1815. O dva roky později už začali vojáci pracovat na stavbě, která se měla stát nejdůmyslnější pevností v celé Evropě. Říkalo se jí »Rýnská hlídka« nebo také »Rýnský Gibraltar«. Stavba trvala celých patnáct let a její účinnost zajišťoval komplex ještě dalších čtyř pevností nad městem. Z týlu se zdá, jakoby nikde žádná pevnost vlastně ani nestála. T rávou porostlé pahorky důkladně maskují tlusté kamenné zdi a v nich - bytelnou bránu. Zdolá-li nepřítel bránu první, ocitá se sevřen v hlubokém koridoru, který po obou stranách vytvářejí vysoké stěny opevnění. Zmást nepřítele dřív, než se zmůže na akci, to muselo být heslo stavitelů pevnosti. Koridor mezi stěnami se totiž štěpí a nutí tudíž velitele rozdělit své muže. T i se v tmavých kasematech pak budou řítit přímo do náruče smrti - na hlavně obránců, ke kterým vypadnou jako z trychtýře. Pokud by snad někteří palbě přece jen unikli, zcela jistě neuniknou kulkám ze sotva viditelných průzorů ve vysokých stěnách. I kdyby unikli - čeká je brána druhá, a důmyslná logika stavby nedává úniku. Brány třetí už by se prý nikdo nedožil. A kdyby přeci - horlivé shluky vojáků tu místo boje přímo v srdci pevnosti čeká k jejich úžasu otevřené prostranství - a za ním příkrý sráz útesu 118 metrů vysokého. Tady už je dobojováno. Zda by to tak skutečně fungovalo, zůstává otázkou. Pevnost totiž nejenže nikdy nebyla dobyta, ale nikdy se o to ani nikdo nepokusil. Za poslední války v ní koblenští obyvatelé hledali úkryt před bombardováním. V dubnu 1945 se potom šest mužů s velitelem, kteří pevnost bránili, bez boje vzdalo Američanům. Pevnost, která nikdy nepadla, ani tentokrát nemohla prokázat své síly.
Z výšky 118 metrů nad soutokem Rýna a Mosely je tu vidět do širokého kraje. Pokud byl tehdy roku 1815 jasný den, museli ti, již se vyšplhali na ostroh nad hladinou, s úžasem sledovat tu zvláštní podívanou. Snad právě od W aterloo, kde se ještě vznášel dým z vyhrané bitvy, sem pochodovaly šiky pruských vojsk. Středověké hanzovní město K oblenz se mělo stát součástí velkého Pruska. K oblenští už tentokrát prý ani nelomili rukama. Vždyť uplynulo jenom pár let od doby, co strategický ostroh nad městem tak trochu s hanbou opustila vojska francouzská. Přišli sem s revolučním nadšením na sklonku osmnáctého století a hrad, jehož historie sahala až do doby okolo roku 1000 našeho letopočtu, obléhali celých pět let. Ovšem dlouho se ze své kořisti netěšili: roku 1801 museli pravý břeh Rýna opustit. Moc se jim asi nechtělo, a tak aby neodcházeli s prázdnou, pohřbili hrad do trosek. Takhle ho na skále nad městem Koblenz musela najít i pruská vojska v roce 1815. O dva roky později už začali vojáci pracovat na stavbě, která se měla stát nejdůmyslnější pevností v celé Evropě. Říkalo se jí »Rýnská hlídka« nebo také »Rýnský Gibraltar«. Stavba trvala celých patnáct let a její účinnost zajišťoval komplex ještě dalších čtyř pevností nad městem. Z týlu se zdá, jakoby nikde žádná pevnost vlastně ani nestála. T rávou porostlé pahorky důkladně maskují tlusté kamenné zdi a v nich - bytelnou bránu. Zdolá-li nepřítel bránu první, ocitá se sevřen v hlubokém koridoru, který po obou stranách vytvářejí vysoké stěny opevnění. Zmást nepřítele dřív, než se zmůže na akci, to muselo být heslo stavitelů pevnosti. Koridor mezi stěnami se totiž štěpí a nutí tudíž velitele rozdělit své muže. T i se v tmavých kasematech pak budou řítit přímo do náruče smrti - na hlavně obránců, ke kterým vypadnou jako z trychtýře. Pokud by snad někteří palbě přece jen unikli, zcela jistě neuniknou kulkám ze sotva viditelných průzorů ve vysokých stěnách. I kdyby unikli - čeká je brána druhá, a důmyslná logika stavby nedává úniku. Brány třetí už by se prý nikdo nedožil. A kdyby přeci - horlivé shluky vojáků tu místo boje přímo v srdci pevnosti čeká k jejich úžasu otevřené prostranství - a za ním příkrý sráz útesu 118 metrů vysokého. Tady už je dobojováno. Zda by to tak skutečně fungovalo, zůstává otázkou. Pevnost totiž nejenže nikdy nebyla dobyta, ale nikdy se o to ani nikdo nepokusil. Za poslední války v ní koblenští obyvatelé hledali úkryt před bombardováním. V dubnu 1945 se potom šest mužů s velitelem, kteří pevnost bránili, bez boje vzdalo Američanům. Pevnost, která nikdy nepadla, ani tentokrát nemohla prokázat své síly.
