Spletí starých uliček, nábřeží, mostů a kanálů v centru - které se za posledních sto let změnilo jen pramálo - dále bloudí velkorysí carové, marnivé šlechtičny, šílení revolucionáři, chudí básníci, opilí námořníci, prostopášní úředníci, buranští hejskové, vesničtí písmáci i zamilovaní vojáci.
Vypadají dnes trochu jinak, ale všechny ty postavičky z Gogola, Čechova či Puškina se poznají v ulicích na první pohled ve zneuznaných malířích, kteří mluví čínsky, bývalých partyzánech, kteří skvěle hrají na saxofon, či fanatických feministkách, které milují Václava Klause. S prohlídkou se dá začít třeba v Petropavlovské pevnosti. Car Petr Veliký, který město v roce 1703 založil, tam začal také. Kolem pevnosti na ostrově v řece Něvě postupně vyrostla uprostřed blat a bažin nová metropole carského Ruska, tak jak si ji Petr a jeho následovníci vysnili: mocné a důstojné velkoměsto spojující Rusko s Evropou. Mezi důležité zastávky patří chrám Petra a Pavla, kde jsou pochováváni ruští imperátoři počínaje Petrem. Neumlčitelní průvodci, kteří o nich řeknou více, než se dá unést, mají v poslední době dobrou náladu: v červenci budou do chrámu uloženy ostatky rodiny posledního cara Mikuláše II., zavražděného bolševiky v roce 1918. Lesk a pompa starého impéria se vrátí alespoň na den.
Pak je dobré se nadýchnout chladného vzduchu na nábřeží Něvy, jehož mohutné kamenné kvádry odolaly zubu času i komunistickým architektům, a prohodit pár slov s rybáři. V létě vám řeknou, že dříve bývaly ryby mnohem větší a lepší, ale tak to je ostatně se vším, a tak zaplaťpámbů i za ten potěr. V zimě bručivým hlasem vysvětlí, že čekat hodiny na rybu nad malým otvorem vysekaným v ledu opravdu není nesmysl. Po jednom ze zvedacích mostů, jejichž siluety patří v noci k nejvýraznějším dominantám města, pak může návštěvník přejít přes širokou Něvu na impozantní Palácové náměstí. Dominuje mu Zimní palác, sídlo carů, ve kterém je Ermitáž, jedno z nejslavnějších muzeí světa. Ve městě se dá klidně vynechat jakákoliv jiná pamětihodnost, ale vystát zde dlouhou frontu do Ermitáže stojí za to. V desítkách sálů tam jsou soustředěny obrazy, sochy a památky snad všech dob a směrů, a to v neuvěřitelném množství. Odborník fascinovaně pomlaskává, laik se stává odborníkem. Kolem Něvského prospektu, hlavního bulváru města, se nabízí procházka okolními poklidnými uličkami nad většími i menšími kanály a návštěva kostelů i kostelíků.
Návštěvník by se měl obloukem vyhnout drahým restauracím s protivnými číšnicemi. Je lepší si dát deci vodky v začouzeném lokále nad kalnými vodami některého z kanálů. Již ruští klasici pochopili, že lidé v krčmě vědí o životě ve městě nejvíc. A co pak? Třeba sednout na autobus a dojet do nedalekého městečka Puškin, které do historie vstoupilo jako Carskoje Selo, letní sídlo carů. Zde se na chvíli posadit na lavičku na poklidném místě rozlehlého parku u opraveného Kateřinského paláce - málokde v Rusku se zdá být éra carů tak blízko jako tam. Pěšinkami mezi vysokými stromy i kolem rybníka s dřevěnými altánky prý někdy bloudí duch Kateřiny Veliké a jejích milenců. Pokud si k vám na lavičku přisedne nějaký přátelský stařík či upovídaná babička, je dobré se na ty dávné doby zeptat, může to být zajímavé. V nedalekém domě například bydlí devadesátiletá paní Gedrojcová, která si to vše ještě pamatuje.
Někdy kolem roku 1914 třeba zahlédla v parku malého careviče Alexeje ("Krásný, ale protivný kluk."), jindy zase mnicha Rasputina ("To vám byl hnusnej a odpornej chlap!"). Po návratu do Petrohradu u nábřeží Něvy nelze nepohlédnout alespoň zvenčí na křižník Aurora, pro Rusko symbol bolševického převratu roku 1917, pro jiné symbol tiché hrůzy z hodin dějepisu. Lidé v Petrohradě už vědí, že to tehdy s tou Velkou říjnovou socialistickou revolucí bylo úplně jinak. Stále si ovšem nejsou zcela jisti jak. To spiklenecky potvrdí i staří námořníci, kteří po Auroře provádějí (stále zadarmo) návštěvníky. Prozradí také, že onen výstřel, který prý zahájil VŘSR, byl slepý. Gorbačova před nimi ovšem není radno chválit a je zbytečné i diskutovat o rozšiřování NATO. Buď jak buď, Aurora je krásná loď. Je to jeden z tichých památníků jedné z mnoha epoch, které se podepsaly na tváři města. Bez něj by nebyl Petrohrad Petrohradem.
Vypadají dnes trochu jinak, ale všechny ty postavičky z Gogola, Čechova či Puškina se poznají v ulicích na první pohled ve zneuznaných malířích, kteří mluví čínsky, bývalých partyzánech, kteří skvěle hrají na saxofon, či fanatických feministkách, které milují Václava Klause. S prohlídkou se dá začít třeba v Petropavlovské pevnosti. Car Petr Veliký, který město v roce 1703 založil, tam začal také. Kolem pevnosti na ostrově v řece Něvě postupně vyrostla uprostřed blat a bažin nová metropole carského Ruska, tak jak si ji Petr a jeho následovníci vysnili: mocné a důstojné velkoměsto spojující Rusko s Evropou. Mezi důležité zastávky patří chrám Petra a Pavla, kde jsou pochováváni ruští imperátoři počínaje Petrem. Neumlčitelní průvodci, kteří o nich řeknou více, než se dá unést, mají v poslední době dobrou náladu: v červenci budou do chrámu uloženy ostatky rodiny posledního cara Mikuláše II., zavražděného bolševiky v roce 1918. Lesk a pompa starého impéria se vrátí alespoň na den.
Pak je dobré se nadýchnout chladného vzduchu na nábřeží Něvy, jehož mohutné kamenné kvádry odolaly zubu času i komunistickým architektům, a prohodit pár slov s rybáři. V létě vám řeknou, že dříve bývaly ryby mnohem větší a lepší, ale tak to je ostatně se vším, a tak zaplaťpámbů i za ten potěr. V zimě bručivým hlasem vysvětlí, že čekat hodiny na rybu nad malým otvorem vysekaným v ledu opravdu není nesmysl. Po jednom ze zvedacích mostů, jejichž siluety patří v noci k nejvýraznějším dominantám města, pak může návštěvník přejít přes širokou Něvu na impozantní Palácové náměstí. Dominuje mu Zimní palác, sídlo carů, ve kterém je Ermitáž, jedno z nejslavnějších muzeí světa. Ve městě se dá klidně vynechat jakákoliv jiná pamětihodnost, ale vystát zde dlouhou frontu do Ermitáže stojí za to. V desítkách sálů tam jsou soustředěny obrazy, sochy a památky snad všech dob a směrů, a to v neuvěřitelném množství. Odborník fascinovaně pomlaskává, laik se stává odborníkem. Kolem Něvského prospektu, hlavního bulváru města, se nabízí procházka okolními poklidnými uličkami nad většími i menšími kanály a návštěva kostelů i kostelíků.
Návštěvník by se měl obloukem vyhnout drahým restauracím s protivnými číšnicemi. Je lepší si dát deci vodky v začouzeném lokále nad kalnými vodami některého z kanálů. Již ruští klasici pochopili, že lidé v krčmě vědí o životě ve městě nejvíc. A co pak? Třeba sednout na autobus a dojet do nedalekého městečka Puškin, které do historie vstoupilo jako Carskoje Selo, letní sídlo carů. Zde se na chvíli posadit na lavičku na poklidném místě rozlehlého parku u opraveného Kateřinského paláce - málokde v Rusku se zdá být éra carů tak blízko jako tam. Pěšinkami mezi vysokými stromy i kolem rybníka s dřevěnými altánky prý někdy bloudí duch Kateřiny Veliké a jejích milenců. Pokud si k vám na lavičku přisedne nějaký přátelský stařík či upovídaná babička, je dobré se na ty dávné doby zeptat, může to být zajímavé. V nedalekém domě například bydlí devadesátiletá paní Gedrojcová, která si to vše ještě pamatuje.
Někdy kolem roku 1914 třeba zahlédla v parku malého careviče Alexeje ("Krásný, ale protivný kluk."), jindy zase mnicha Rasputina ("To vám byl hnusnej a odpornej chlap!"). Po návratu do Petrohradu u nábřeží Něvy nelze nepohlédnout alespoň zvenčí na křižník Aurora, pro Rusko symbol bolševického převratu roku 1917, pro jiné symbol tiché hrůzy z hodin dějepisu. Lidé v Petrohradě už vědí, že to tehdy s tou Velkou říjnovou socialistickou revolucí bylo úplně jinak. Stále si ovšem nejsou zcela jisti jak. To spiklenecky potvrdí i staří námořníci, kteří po Auroře provádějí (stále zadarmo) návštěvníky. Prozradí také, že onen výstřel, který prý zahájil VŘSR, byl slepý. Gorbačova před nimi ovšem není radno chválit a je zbytečné i diskutovat o rozšiřování NATO. Buď jak buď, Aurora je krásná loď. Je to jeden z tichých památníků jedné z mnoha epoch, které se podepsaly na tváři města. Bez něj by nebyl Petrohrad Petrohradem.
JAK SE TAM DOSTAT:
ČSA létají do Petrohradu v současnosti čtyřikrát týdně, stejně tak jako ruská letecká společnost Aeroflot. Let trvá přibližně dvě a půl hodiny. Je tam možné dojet i vlakem. Pak je ovšem cesta samozřejmě delší.
RADY NA CESTU:
Petrohrad sice nepatří jako Moskva mezi nejdražší města světa, lacino tam ovšem rozhodně není a ve městě není jednoduché najít ubytování za rozumnou cenu. Nejlacinější hotýlek přijde nejméně na třicet až čtyřicet dolarů. Bezpečnost v ruských městech se v posledních letech zlepšila, některé uličky města však není rozumné podceňovat, zvláště po setmění
