Být někde první je vždy trochu zavazující. Uvědomuji si to, když si zavazuji tkaničky už pořádně navlhlých bot a do tropika stanu divoce buší kapky deště. Jejich rytmus mě a mé syny provází na každém kroku už druhý den společně s optimistickými úsměvy pořadatelů.
Úsměvy svítí do ranní mlhy, na tmavé rozblácené cestě i kontrolních stanovištích, kde dostáváme do vandrovních knížek razítko na důkaz, že jsme absolvovali vytyčenou trasu. Rozmazaný inkoustový obtisk siluety polární lišky stvrzuje, že máme za sebou další desítku kilometrů z konečných 75 kilometrů.
Denně jich „dáváme“ s plnou polní pětadvacet, večer nás čeká improvizovaný kemp na pronajaté louce, kde si stavíme stany, hned u společného prostoru na vaření.
Jídlo je v ceně startovného, pouze si ho musíme sami připravit a odpadky následně přesně rozdělit podle materiálu, aby se mohly recyklovat. Do hučení plynových vařičů a deště syčí velký oheň a nastupující tmu zahání folková kapela.
Maddoniny děti i rowdies
Je to paradox... Zatímco bílých polárních lišek je přes veškerou snahu o jejich záchranu rok od roku méně, vyznavačů švédské outdoorové značky Fjällräven, která má toto zvíře ve znaku, přibývá geometrickou řadou.
V oblečení a funkčním vybavení od firmy založené v roce 1960 chodí téměř jak v uniformách třeba britští rowdies, děti Madonny i celá rodina krále Karla XVI Gustava.
Někteří mají lišku rovnou vytetovanou na kůži.
Všechno potřebné na záda a jde se!
A například hranatý baťůžek Kånken za poslední roky vyrostl v módní ikonu. Zařadil se po bok firem jako Louis Vuitton či Polo by Ralph Lauren, v Asii se za něj platí doslova zlatem a patří do povinné výbavy současných hipsterů.
Srovnání s těmi nejdražšími módními značkami nijak nepokulhává. Ceny zboží z liškou ve znaku otřesou i otrlými vyznavači outdooru, kteří vědí, že za kvalitu se draze platí. Bunda za osmnáct tisíc korun, kalhoty za dvanáct. Vydrží však mnoho let a potřebujete jediný kus. V duchu hesla – nejsem tak bohatý na to, abych si kupoval levné věci.
Všechny podoby deště
Těžko říct, zda to byli prvně Skotové, kdo přišli s tvrzením, že na golf neexistuje špatné počasí - jen nevhodně oblečený hráč, nebo Skandinávci, kteří totéž vztáhli na oblečení pro pobyt v přírodě.
Pochod absolvovali i čtyřnozí kamarádi - a bez pohorek.
Dánský déšť má nesčetně podob.
V zemích, kde prší značnou část roku, přistupují k vodě padající z nebe zcela jinak než my. Ostatně mají pro déšť bezpočet výrazů – může být tvrdý, měkký, bodavý, hladivý, mazlivý i něžný. A samozřejmě lyrický, zpěvavý, rockový, soulový či jazzový. Současně může pršet rovně, šikmo, bokem a někdy i zespodu vzhůru.
Málokdy je však déšť nepřítel, je brán jako součást přírody, byť je jako kdekoli jinde... studený a mokrý. Teď zkouší, kolik z poutníků svéhlavost přírody vydrží a zda je Fjällräven oblečení skutečně tak nepromokavé, jak říkají nálepky ze zkušebních laboratoří s hodnotami vodních sloupců. Většinou tomu tak je a tělo se při intenzivním pochodu paří ve vlhkém dusnu. Horší to je s botami.
Mokro v botách a rady expertů
Cestu vedoucí mezemi a ohraničenou vlnícími se obilnými klasy i vlčími máky střídají pochody po silnici, kdy nohy narážejí na tvrdý asfalt v mlaskajícím rytmu. Jsou zatíženy váhou těla, jakož i batohu, ve kterém si neseme spacák, stan, karimatku, jídlo, nádobí i oblečení na převlečení.
Někdo to má těžší, někdo lehčí, na startu vážily velké batohy i padesát kilo, málokdo se však dostane pod dvacet. Vzpomenu si na rady experta na přežití Johanna Skullmana, který tvrdí, že o svá chodidla bychom se měli starat minimálně třicet minut denně. On sám o tom nejen mluví, ale nosí s sebou speciální krém, peeling, pudr.
Odpočinek na cestě.
Při každé přestávce bychom si měli boty sundat, nechat nohy, ponožky i obutí vyvětrat, chodidla namočit do vody. Jenže teď, v dešti, jsou rozmočená až až a zouvat si těžké zablácené boty se nechce. A tak cítím, jak mi na chodidlech narůstají puchýře, jejichž velikost dávno přesáhla kovovou dvacetikorunu.
Na každé z kontrolních zastávek je sice zdravotník a také odborníci německé firmy Hanwag vyrábějící kožené trekové boty, ale ani jejich impregnace na „zemlbábově“ rozmáčené pohory už nepomáhá. Pouze šťastlivci vybaveni těmito pohorkami šitými ručně dvojím stehem na téměř stoletých strojích tvrdili, že zůstali v suchu a v pohodě.
Sáhnout si na dno a dojít
Tento rok byl podle pořadatelů nejnáročnějším ze všech sezon. Dokonce museli trasu měnit kvůli příliš rozbahněným cestám a pochod podél moře posunout do vnitrozemí, neboť pláž zaplavily divoké vlny.
Přes sto padesát lidí cestu vzdalo. Více než Dánsko tak letos účastníci poznali sami sebe. Cílem vytyčeným řadou vlajek a banerů však probíhali za potlesku ostatních, jako by to byl maraton.
Štěstí a metály v cíli.
Vyznamenání, ne nepodobné vojenskému řádu za chrabrost, který každý nakonec dostal, pravděpodobně zmizí časem v některém z šuplíků.
Zato chvíle, kdy člověk upadl a sbíral těžce sílu se zvednout, kdy se prokřehlý klepal u syčícího táboráku a když si konečně zul pohorky a jen s bolestí se ploužil vpřed, zůstanou v mysli dlouho. Zážitky mají být silné a letošní Fjällräven Classic Denmark to plnohodnotně splnil.
A co na to moji kluci?
Dva synové ve věku 12 a čerstvých 15 let se na „dobrodružství“ těšili asi hlavně proto, že po něm měla přijít vysněná návštěva dánského Legolandu. Nakonec tomu bylo opačně, naštěstí, asi týden po pochodu jsme opravdu téměř nechodili.
Od začátku bylo důležité poukazovat na to, že nejde o akci jen pro dospělé, ale účastní se jí i další děti s rodiči. „Když to dají oni, taky vy také, ne?“ Ale z dobré padesátky dětí ubývalo na každém kontrolním stanovišti, kam se hlavně mladší synátor vrhal z posledních sil, aby dostal vysněné razítko.
Motivace byla základem úspěchu. O tom, že bychom pochod vzdali, jsem jako drsný fotr–lotr odmítl diskutovat. Horší bylo celý den kluky jinak poměrně závislé na internetu a návodových videích z YouTbe zabavit. A tak jsem je učil folkové odrhovačky typu „šlapej dál, táhni ke všem čertům...“, nebo mnohem příhodnější „když ti nohy nějak neslouží, musíš jít, jít dál.“
Došlo i na vyprávění o tom, jak se tatínek bral s maminkou a co dělávali společně v (pra)době, kdy ještě neměli děti. Nakonec jsem už ze zoufalosti přidal i typicky mužské „přisprostlé“ vtipy. Ty teď oba synové vyprávějí všem na potkání, a když si neví rady, vykřikují: Tati, dopověz to, přece! (a já rudnu)
Pochody jsou v kurzuFjällräven Classic Denmark je obdobou mnohem známějšího, delšího a náročnějšího pochodu, který pořádá stejnojmenná firma Laponskem. Letos toto pěší dobrodružství poprvé exportuje také do Asie na ostrovy kolem Hong Kongu a do USA, do coloradských Rocky Mountains. Zájem o tyto „zážitkové“ akce je natolik velký, že loni spadl firmě server necelou hodinu poté, co začala prodávat „lístky“ na trek za polárním kruhem, ostatně i letos byly všechny pochody „vyprodané“ během 48 hodin. Samozřejmě je možné účastnit se akce zcela nezávisle, ale organizovaná účast nabízí mnohé výhody – počínaje instantním vojenským jídlem zahrnutým v ceně a konče případnou zdravotní pomocí, pokud by se účastníkovi něco nepříjemného stalo včetně případného transportu zpět do civilizace. |
