Pešávar - brána do Afghánistánu

  • 1
Město na hranici. Tak zní překlad jména Pešávar, hlavního města Severozápadní pohraniční provincie, která leží na hranici Pákistánu a Afghánistánu, a obchodního i dopravního centra celé oblasti. Kdysi to byla konečná stanice karavan naložených hedvábím, zlatem, kožešinami, kořením a koberci z Buchary a Samarkandu. Tady obchodníci zboží prodávali na ohromných tržištích nebo vyměňovali za čaj a látky. Většina finančních transakcí tehdy probíhala v carských rublech, do konce minulého století nejcennější světové měně.

Romantika dva tisíce let starého obchodního města přetrvává dodnes; pestré bazary stále pulzují svým chaotickým orientálním ruchem a jeho obyvatelé jsou směsicí asijských národů, které tady žijí téměř stejným způsobem jako před staletími.

Pešávar tvoří dvě části, rozdílné jako noc a den. Jednu postavili Britové za své koloniální éry. Široké bulváry se táhnou rozlehlými čtvrtěmi s parky, kostely, vojenskými budovami a honosnými domy boháčů. Druhou tváří je Staré město se svými úzkými uličkami ucpanými povozy taženými koňmi a buvoly, motorikšami, pomalovanými autobusy a pokřikujícími prodavači. Drobné obchůdky jsou natěsnané jeden vedle druhého v přízemí starobylých chátrajících budov, mezi útulnými restauracemi a čajovnami, kde se ve velkých mosazných samovarech vaří kawa, paštůnský druh zeleného slazeného čaje.

Nejživější částí celého města jsou bezpochyby nekonečné bazary, rozdělené podle druhu zboží – Misgaram Bazar s mědí a mosazí v Ulici vypravěčů, Namakmandi – solný trh, kde také sídlí obchody s falešnými zuby označené nepřehlédnutelnými tabulkami s vyobrazenými protézami, Pipal Mandi – obilný trh, Ander Šahar – bazar klenotníků, Moči Lara – trh s kůžemi, Sabdží Mandi – zeleninový trh sousedící s kořenáři, Mína Bazar s látkami a mnoho dalších. Horký letní vzduch je prosycen vůní koření, čaje a kebabů opékajících se v mrňavých restauracích všude kolem. Prodávající jsou výhradně muži stejně jako kupující, kteří s sebou jen výjimečně berou své ženy a když, tak zahalené od hlavy k patě.

Pro úřady končí Pákistán prakticky za předměstím Pešávaru, i když vlastní hranice s Afghánistánem leží až 60 km dále, v proslulém Chajbarském průsmyku. Za městem totiž začínají kmenové autonomní oblasti řízené svou vlastní samosprávou, z nichž část vedoucí k hranici obývá paštůnský kmen Afridiů. Pro novináře a humanitární pracovníky je Pešávar naopak výchozím bodem do Kábulu; sídlí zde asi osmdesát humanitárních organizací.

Z válkou zmítaného Afghánistánu uprchlo přes Chajbarský průsmyk více než dva milióny lidí a další miliony se do města derou od začátku leteckých útoků. Většina se jich natrvalo usadila v Pešávarském regionu (město samotné má sotva 350 000 obyvatel). Pákistánská vláda se snaží udržet uprchlíky v utečeneckých táborech zbudovaných za městem, Afghánci však ovládli značnou část obchodních aktivit v Pešávaru - především na dopravu mají téměř monopol - a dnes už neodmyslitelně patří ke koloritu jeho starých čtvrtí. Jejich integraci usnadnil i fakt, že většina z nich patří ke kmeni Paštůnů jako místní obyvatelé a mluví stejným jazykem paštu. Ze své vlasti si přinesli i své svérázné tradice, včetně krvavé hry buzkači, jakéhosi ragby na koních, kdy se dva týmy jezdců snaží dopravit mrtvou kozu na určenou část hracího pole.

„Kupte si nůž, pane! Pravá afghánská ocel,“ přesvědčuje mě na jednom bazaru kluk s proutěným košem se srovnanými kindžály. Jmenuje se Ačma a je mu dvanáct let. Do Pešávaru prý uprchl z Kábulu se strýcem. Ostatní členové jeho rodiny zahynuli při bombardování během sovětsko-afghánské války. Tady od rána do večera běhá po ulici za movitě vyhlížejícími lidmi (mezi něž jakožto cizinec bezesporu patřím) a nabízí jim své nabroušené produkty. Dva nože jsem si od něj nakonec koupil. To jsem ještě netušil, jaké problémy mi dvaceticentimetrová dýka způsobí při policejní kontrole o týden později ve vlaku do Lahauru. Zkrátka ne vše, co se prodává na trhu každému na očích, musí být legální.