Peru - severní pobřeží

Pobřežní oblast Peru severně od Limy má přibližně stejný charakter jako jižní pobřeží - tvoří ji převážně poušť, písečné duny a útesy, jejichž jednotvárnost občas naruší ostrůvek zemědělské půdy, rybářská vesnice či přímořské letovisko. Ačkoli je tato oblast méně navštěvovaná, rozhodně není nezajímavá. Nacházejí se zde archeologická naleziště, tisíce let stará, a některá z největších, historicky nejzachovalejších míst Peru; pro návštěvníky, unavené z davů turistů v Cuzcu či Machu Picchu, představuje vítanou změnu.

Největším místem peruánského severu a celkově třetím nejlidnatějším v zemi, je třičtvrtěmilionové Trujillo. Toto atraktivní, poklidné město bylo založeno Franciskem Pizarrem v roce 1536 a dodnes si zachovalo svůj koloniální charakter. Zvláště historické centrum města - které se během půldne dá pohodlně projít pěšky - překvapí množstvím zachovalých, pečlivě udržovaných a barevných budov, paláců a kostelů, které určitě stojí za návštěvu (i když mnohé mají velmi nepravidelnou otvírací dobu a není lehké se do nich dostat).

Hlavním náměstím, velmi rozlehlým, je - jako u většiny peruánských míst - Plaza de Armas. V jeho čele stojí katedrála ze 17. století (zničená a znovuvybudovaná o století později), uprostřed se pak tyčí mohutná socha hrdinů boje za nezávislost země. Kolem náměstí můžeme spatřit řadu elegantních koloniálních budov pestrých barev s originálními a velmi zajímavými dekoračními prvky.

Jednou z nich je Hotel de Turistas s malým muzeem keramiky kultury Moche. Další, Casa Urquiaga, nyní patří ústřední bance (i zde je malé muzeum keramiky, které si v úředních hodinách lze prohlédnout zdarma). Nedaleko od náměstí se nachází další významná stavba z počátku 19. století (díky výraznému modrému nátěru ji  nemùžete přehlédnout). Je jí Palacio Iturregui, bývalé sídlo stejnojmenného generála, který odtud v roce 1820 vyhlásil nezávislost místa, jako jednoho z prvních v zemi, na Španělsku. Dnes v ní sídlí Club Central (v době naší návštěvy povoloval prohlídky ve všední dny mezi 11 a 12 hodinou).

Městské památky doplňuje řada koloniálních kostelů - Santo Domingo, San Francisco, San Agustín, Santa Clara a La Companía -, které lze pohodlně obejít; všechny stojí za návštěvu, ovšem najít je otevřené je hlavně otázka štěstí. Pro milovníky muzeí je tu především arecheologické Cassinelli Museum, s vynikající sbírkou keramiky (k nejzajímavějším exponátům patří ”pískací nádoby”, které při zafoukání vydávají nejrůznější tóny).

Nachází se na západním okraji města, v podzemí benzinové stanice (!) Kdo se nenechá odradit chvilkou hledání (a čekání, než bude vpuštěn - návštěvníci se sem příliš nehrnou), bude ale odměněn velmi příjemným muzeálním zážitkem. Za shlédnutí stojí i umělecké galerie, sídlící v některých palácích - k nejznámějším patří Santo Domingo Art Gallery či La Casa de los Leones.

Jelikož cesta z Limy do Trujilla trvá téměř 10 hodin, rozhodli jsme vyšetřit půlku dne (a uspořit za nocleh) a cestovat nočním autobusem (necelých 8 dolarů). Po celkem pohodlné jízdě, rušené jen hlasitým videem, jsme před osmou ráno dorazili do Trujilla a vydali se hledat hostel. Bylo to těžší, než jsme čekali; jeden měl teplou vodu, ale byl nevábný, další dva měly celkem překvapivě plno a tak jsme skončili ve dvouhvězdičkovém Las Vegas za 8 dolarù, s koupelnou, ale bez teplé vody.

Po snídani v nóbl kavárně, kde měli espresso(!), jsme se autobusem vydali do rybářské vesnice Huanchaco, proslulé typickými loďkami z rákosu, takzvanými caballitos.  Na první pohled připomínají rákosové čluny z jezera Titicaca, na rozdíl od nich však nejsou duté. Svùj název si vysloužili proto, že se nejezdí v nich, nýbrž rozkročmo na nich. Zajímavé je, že podobné lodě jsou vyobrazené už na mochické keramice z doby před 1500 lety.

Kromě pozorování rybářů (kteří už samozřejmě z moře dávno připluli zpátky) toho ve vesnici příliš k vidění není, takže jsme mikrobusem vrátili zpět, do první archeologické lokality této oblasti, zbytků města Chan Chan.

V okolí Trujilla je několik archeologických nalezišť, především předkolumbijských kultur Moche a Chimú, které ovšem zdaleka nejsou jediné, které v této oblasti zanechaly stopy (k dalším patří například Huaca Prieta - lidé předkeramického období ze 4. až 2. tisíciletí před naším letopočtem či kultura Chavín z prvního tisíciletí před Kristem).

Kultura Moche - nazývaná po řece, tekoucí jižně od Trujilla - začala vznikat počátkem našeho letopočtu a je především známá svou keramikou, považovanou řemeslně i umělecky za nejdokonalejší v celé peruánské historii. Tisíce nádob, dochovaných v muzeích, podávají velmi realistická svědectví o své době. Často mívají podobu lidí, zvířat či mořských živočichù, nebo jsou na nich namalované scény jak obřadní, tak i z každodenního života. 

Mochická společnost měla výraznou třídní hierarchii. Nejvyšší postavení zastávali kněží a bojovníci, pod nimi byla střední třída řemeslníků a dále, v sestupném pořadí, rolníci a rybáři, sloužící, otroci a žebráci. Lidé nežili ve městech v dnešním slova smyslu, ale v jakýchsi rolnických osadách, shromážděných kolem ústředního obřadního objektu, jakým byla například pyramida.

V okolí Trujilla se dochovaly dvě takové pyramidy  - Huacas del Sol y de la Luna (Chrámy slunce a měsíce).  Mnohem pozdější kultura Chimú sahá do let 1000 -1470 n.l. a má již výrazně městský ráz. Řemeslná výroba tohoto období není tak umělecká, zato funkčnější a díky použití forem masovější (méně zdobená, převážně černá keramika, odlévání kovů včetně bronzu).

Hlavním městem říše byl Chan Chan, největší předkolumbijské město Peru (odhaduje se, že mělo 50 tisíc obyvatel, žijících v přibližně 10 tisících domech  z nepálených cihel, dále vodní rezervoáry, zásobárny, dílny, chrámy, kanály, dokonce i hřbitovy). Dnes se převážně dochovaly jen hliněné zdi, zdobené geometrickými vzory.

Za 2 dolary (studenti polovic) jsme si prohlédli nejzachovalejší část Chan Chanu - areál Tschudi. Za silným obranným valem se rozkládal velký, z větší části rekonstruovaný obřadní dvůr, obehnaný vnitřními zdmi, které byly zdobené geometrickými vzory. Zdi představovaly zřejmě nejpozoruhodnější dochované zbytky města; jejich výška kdysi dosahovala až 10 metrů, v dekoracích převažuje měsíc, dále pak mořští živočichové a ptáci, vlny a rybářské sítě (logicky, uvážíme-li, že moře bylo pro obyvatele města hlavním zdrojem obživy; pro lidi kultury Chimú mělo navíc moře a měsíc význam náboženský, na rozdíl od Inkù, kteří uctívali slunce a zemi). Kromě zdí se v areálu nacházel obrovský obdélníkový vodojem, řada svatyní, zásobáren a auditorií (používaných pro soudní slyšení či výběry daní).
 
Odpoledne jsme věnovali prohlídce Trujilla a druhý den jsme vyrazili na obhlídku památek o 700 let starších než Chan Chan, obrovských hliněných pyramid Huaca del Sol a Huaca de la Luna. Po dvacetiminutové jízdě autem, které plnilo funkci autobusu (ze stanovištì v Calle Suarez, za zhruba 70 centů) jsme dojeli k pyramidám (spíše ohromným kopcům), stojícím nedaleko od sebe.

Chrám slunce je největší předkolumbijskou stavbou v Peru o délce 340 m, šírce 160 m a výšce úctyhodných 45 m. K jejímu postavení bylo údajně třeba 140 milionů nepálených cihel, z nichž mnohé mají vyražené symboly (podle jedné teorie šlo o identifikaci jednotlivých výrobců). Jelikož na pyramidì jinak nic pozoruhodného není - a jen kvůli výhledu se nám nahoru šplhat nechtělo, věnovali jsme se prohlídce menšího, ale zajímavějšího Chrámu měsíce (zvláště když cena vstupného zahrnovala  průvodkyni,  jejíž španělštině jsme místy i rozuměli). Ačkoli restaurátorské práce stále pokračovaly, některé části chrámu byly přístupné, především místnosti zdobené různobarevnými reliéfy.

Na završení archeologického dne jsme navštívili zbylé dvě pamětihodnosti: chrámy La Huaca Arco Iris (místně nazývaná La Huaca del Dragon) a La Huaca Esmeralda (pro obě  platila vstupenka z Chan Chanu), obě z období Chimú. Dračí chrám svými silnými zdmi i dekorativními motivy - reliéfy s dvojicemi drakù - velmi připomínal Chan Chan, byl však mnohem zachovalejší, jelikož ho odkryli teprve v šedesátých letech. I zde byly  šikmé plošiny (schody se v dochovaných stavbách z té doby příliš nevyskytují), vedoucí až na vrchol chrámu, odkud se nám otevřel pohled na velké skladovací prostory, obklopující celý komplex. 

Při vstupu do areálu nás jakýsi chlapík - který polovinu doby důležitě hovořil do mobilního telefonu - bez vyzvání začal provádět; jelikož vládl obstojnou angličtinou, nechali jsme ho mluvit. Vyklubal se z něj ovšem proslulý (alespoň podle průvodce) Pedro Puerta a po obdržení spropitného začal uraženě protestovat, že chce víc. Urychleně jsme se tudíž přesunuli do posledního, nejméně zachovalého a zajímavého Smaragdového chrámu; také zde stěny z nepálených cihel zdobily vlysy s motivy vln a rybářských sítí. Tím pro nás výprava do minulosti končila. Od blízkého kostela Mansiche jsme se autobusem vrátili do Trujilla, kde jsme rovnou zakoupili místenky na cestu do Cajamarky, zašli na skvělé kuře na rožni - a pak už si šli konečně domů dát tu studenou sprchu.

Huaca del Dragon - vnitřní val s dračím reliéfem

Huaca de la Luna - část dochovaných nástinných reliéfů

Huaca del Sol - největší předkolumbijská stavba Peru

Chan Chan - auditoria

Chan Chan - zdobená obranná zeď

Huanchaco - caballito v akci

Huanchaco - rákosové caballitos

Trujillo - koloniální budovy kolem Plaza de Armas

Trujillo - Plaza de Armas s pomníkem nezávislosti a katedrálou