Zavírám za sebou dveře a jako kdybych z pražského hlavního nádraží vstoupil do světa za zrcadlem. Daleko za mnou zůstali lidé dobíhající vlak do Berouna, rušný první peron i pendolino nabírající rychlost.
Tady je ticho. Film pro pamětníky, jehož se stávám součástí.
Právě jsem vkročil do nejslavnějšího českého „Hof“ salonu, železniční čekárny pro nejvybranější cestující. Do místa poznamenaného noblesou 19. století i vrypy následující bolavé éry.
Mám před sebou nádherný zachovalý secesní prostor s vysokým stropem, dřevěnými obklady, štukaturou a vitrážemi. Procházet se pod obrazy s pražskými motivy od Václava Jansy a Viktora Strettiho je opravdu jako obracet stránky dějepisu.
„Čas tu trávili všichni naši prezidenti i císař František Josef I., Charlie Chaplin, Thomas Alva Edison, Fidel Castro a Kim Ir-sen, který se tak bál létat. Naposledy jsme tady před rokem vítali mongolského prezidenta,“ vypráví Tomáš Bezouška z Českých drah.
Sem přešel v prosinci 1918 od supící lokomotivy prezident Tomáš Garrigue Masaryk po návratu z exilu. Snad právě před tímhle vypulírovaným stolečkem mu srdečně potřásl pravicí předseda vlády Karel Kramář a spisovatel Alois Jirásek. „Nazdar! Ať žije republika!“
Mocnářovy stopy
Odněkud někam ale bohužel nejezdí jen vlaky, nýbrž i osudy nás všech, osudy celých zemí. Ze stejného sálu vycházel za necelých 20 let k vagonu jiný prezident – Emil Hácha. Cílovou stanicí jeho jízdy byl Berlín, který znamenal konečnou zastávku i pro samo Československo; slabý Hácha tam pod nátlakem předal svou vlast do rukou Adolfu Hitlerovi.
Měnily se poměry, měnili se i slavní pasažéři do Berlína. Tím dalším byl 7. 6. 1942 říšský protektor Reinhard Heydrich, tou dobou už mrtvý. Rakev s ostatky tyrana stála před odjezdem ve vestibulu salonku, který o vrtoších historie vlastně též vypovídá dost. Jak moc se v průběhu let měnila jeho výzdoba! Ani socha Františka Josefa I., jehož jméno nádraží neslo, tu nezůstala.
Vládní salonek na pražském hlavním nádraží, celkový pohled
Rozsáhlá plátna ve velkém salonu, inspirovaná pražskými motivy, pocházejí z ateliérů malířů Václava Jansy a Viktora Strettiho.
Dnes se salonky pronajímají zejména na komerční akce, volně přístupné nejsou.
Snad si stařičký mocnář tohle odstrčení nezasloužil. Salonky se přece kdysi dávno u kolejí stavěly především díky němu. Svou čekárnu měl mezi lety 1871–1899 též v původní pseudorenesanční budově dnešního hlavního nádraží, na smíchovském nádraží, další v Těšnově, tu úplně první na Masarykově nádraží.
Jen poslední z nich se zachovala. „František Josef I. na dnešní Masarykovo nádraží poprvé přijel roku 1854, kdy zavítal navštívit svého předchůdce Ferdinanda V. Dobrotivého. Cesta z Vídně trvala šestnáct hodin, takže si chtěl odpočinout. Ale zjistilo se, že žádná důstojná prostora na nádraží není. V 70. letech tak byla vybudována speciální čekárna,“ popisuje Bezouška.
Salonek prý býval honosný – pokrývaly jej pařížské tapety s českými lvy, na zdi visela benátská zrcadla. Dnes působí skromněji, zdobí ho především Masarykova busta od sochaře Štursy, původní je pouze krb a malovaný strop.
„Všechno ostatní zmizelo v 50. letech,“ krčí rameny Bezouška a předznamenává tím, jaký osud čekal na většinu kdysi tak komfortních nádražních místností.
Reprezentativní salon na Masarykově nádraží v Praze
Benešovská kancelář
Někdejší prezidentský salonek v Praze-Dejvicích připomíná po totalitní devastaci jen oddělený peron a nájezd z ulice. Poničeny byly i šlechtické čekárny na nádraží v Zákupech a Doksech. Na benešovském nádraží, které při svých cestách na blízké Konopiště využíval následník trůnu František Ferdinand d’Este, zbyly z reprezentativních prostor pouze štukovaný strop, dveře, dřevěné obložení a kachlová kamna. Je tu kancelář.
Jak se dostat do salonků
|
„Za komunismu vše zchátralo, stalo se z toho skladiště s proteklými stropy. My ani pořádně nevíme, jak to za Rakouska uvnitř vypadalo. Všechny fotky bohužel ukazují jen exteriéry,“ říká přednosta stanice Jan Blecha. „Jisté je, že následník trůnu tady vítal státníky i kardinály. Jen pár dnů před odjezdem na svou poslední cestu do Sarajeva se tu potkal s německým císařem Vilémem.“
Nezbývá než se spolehnout na představivost. U kamen, jež mají dnes zazděný komín, se prý sedělo. Snad si tam záda nahříval i František Josef I., který se v Benešově kratičce zastavil roku 1907 během cesty do Liberce. Setkání s Ferdinandem v salonku pro něj bylo vrcholem kompromisu, až na Konopiště jet odmítl kvůli neurozenosti následníkovy choti Žofie Chotkové.
Příběh líného novináře
Vyrazit o nějaký kilometr navíc za britským králem Edwardem VII. mu nevadilo. Potkali se spolu roku 1906 v luxusním pokoji nádraží v Mariánských Lázních. O přepychu lázeňské místnosti dodnes svědčí zachovalý kachlový krb, komoda, několik židlí.
„Zaplať pánbůh, že to tu zůstalo. V 60. letech byla tendence salonek zrušit, naštěstí se proti tomu postavil tehdejší přednosta, osvícený komunista,“ popisuje jeden z jeho následníků Vladimír Omelka.
Salonek na železničním nádraží v Mariánských Lázních. Autor: Ing. Vladimír Omelka
Kolik jen mezi těmi zdmi prošlo slavných hostů! Car Mikuláš II., pěvkyně Ema Destinnová, Winston Churchill i Adolf Hitler. K žádnému z nich se neváže tak vtipná historka, jaká se traduje o Edwardu VII., který v Mariánských Lázních trávil devět letních sezon za sebou.
„Z jeho příjezdu vlakem byla každoročně sláva, od salonku do města ho vítal početný špalír,“ vypráví Omelka. „Jenže jednou chtěl mít svůj klid, tak vystoupil už v Chebu, zbytek dojel autem. Jistému novináři se toho roku na králův příjezd nechtělo, bylo to přece rok co rok stejné. Tak napsal článek, který popisoval, co se dělo pokaždé. Text normálně vyšel. Král to vzal s humorem, dokonce se pak s novinářem sešel.“
Klenot jménem Stochov
Když v té velkolepé síni stojím, umím si všechny ty slávy představit. Skoro se ani nechce uvěřit, že existuje salonek, který zažil ještě větší návaly – a že neleží v Praze, nýbrž na docela zapadlém nádražíčku za Kladnem s nicneříkajícím názvem Stochov. Jenže cedule s tímhle nápisem visí na štítu teprve od roku 1961. Předtím na ní stálo: Lány.
Bývalo to důležité místo. Vzdušným salonkem často procházel prezident Masaryk, svůj oblíbený zámek odtud měl jen dva kilometry přes kopec. Podoba nazdobené místnosti je zachycena už v nádražní kronice z roku 1930: „Umývárna i klozet jsou celé vyloženy bílými dlaždicemi. Strop čekárny sádrový, stěny potažené tapetami z hedvábí barvy lososově zlaté. Dva lustry ze skla. Vnitřní zařízení skládající se z kulatého stolu, stolu psacího, několika klubovek a dvou pohovek. Obecenstvo neskrblí pochvalou.“
Železniční stanice Stochov (do roku 1960 Lány)
Nádražní salonek - Stochov (dříve Lány)
Nádražní salonek - Stochov (dříve Lány)
Písmo je vybledlé, ten tam je dávno i jeho autor. Přes velké okno prosvítá nesmělé slunce začínající zimy, z obrazu přísně shlíží TGM a člověk si zase jednou musí pomoci fantazií.
Jaké to tady asi bylo, když... Krasopis přednosty popisuje zašlou všednodennost: „25. června 1932 podnikl pan president svůj obvyklý zájezd na Slovensko do Topolčianek, použil salonního vlaku, službu měl adjunkt Jeřábek.“ Nebo jindy: „Při příležitosti katolických oslav přijel kardinál Verdier.“
A pak najednou rok 1937, datum Masarykova skonu.
Přednostovo líčení, co lánské nádraží zažilo při převozu prezidentovy rakve z Prahy na hřbitov nedaleko odsud. Píše o desetitisících lidí proudících sem z celé republiky. O zvlášť vypravených vlacích, o spoji číslo 7253, který do Lán přivezl za úplného ticha Masarykovu rakev.
Přes salonek ji prý přenesli místní železničáři.
Přednosta pak do kroniky vepsal: „Nikdy nezapomeneme na to, že nám byl svěřen tak vzácný úkol.“
