Ledovec Perito Moreno v argentinském národním parku Los Glaciares nemá na světě obdoby. Když jsem k němu dojel z nejbližšího městečka El Calafate, zůstal jsem stát ohromen tváří v tvář údolí plnému ledu.
Z vrcholků hor v mlze daleko na obzoru se až ke mně dolů plazí mohutná ledová řeka. Doprostřed té ledové řeky trčí proti jejímu proudu skalnatý Magalhãensův poloostrov, na kterém stojím a nevěřím svým očím.
Doprava i doleva se ode mne táhne několik kilometrů dlouhá ledová stěna - čelo ledovce, které se noří do chladných vod jezera Lago Argentino. Ční nad jeho hladinu do výšky úctyhodných šedesáti metrů a celý ledovec tak vypadá jako nadpozemsky velké ledové pódium. Podium, jehož hlediště je rozloženo na svazích Magalhãensova poloostrova.
Ostatně Argentinci tu také vybudovali celou soustavu vyhlídkových teras, můstku a dřevěných schodišť. Diváci jsme my. Turisté, kteří přijíždějí z celého světa, aby tuhle "pohádku o ledovém království" uviděli na vlastní oči.
Pohled na místo, kde se ledovec dotýká Magalhãensova poloostrova. Asi rok po poslední "ruptuře" úžina ještě není zcela uzavřena a stále pod ledem proudí voda z jižního ramene.
Kde vládnou ledovce...
Celé hřebeny And o délce několika set kilometrů jsou v téhle části Patagonie pokryty nedozírným a nedostupným ledovcovým polem. Říkají mu "Campo de Hielo Sur", čili "Jižní ledové pole" a představuje největší ledovec světa nacházející se mimo oblasti za polárním kruhem.
Perito Moreno je "jen“ jedním z mnoha ledovcových splazů, které z Campo de Hielo Sur vytékají. Patří však k těm nejmohutnějším. Táhne se údolím celých 30km, než dosáhne místa svého zániku ve vlnách Lago Argentino. Netáhne se ale nikterak loudavě, mezi ledovci je Perito Moreno opravdový rychlík.
Ve středu jeho proudu byla naměřena rychlost posuvu větší než 2 m za den! Umíte si představit tu obrovitánskou masu ledu, která se proti vám sune takovou rychlostí?
Právě se z čela ledovce uvolnila menší kra a zřítila se do jezera.
Ledovec, který se nezmenšuje. Zatím.
Stejnou rychlostí, jakou se ledovec sune dolů, se také rozpadá v jezeře. Již několik staletí je totiž Perito Moreno prakticky stejně velký, jen s nepatrnými výchylkami. A to je unikát. Ať už totiž na globální oteplování věříte nebo ne, jeden fakt je nesporný: téměř všechny ledovce na naší planetě se v posledních letech zmenšují, tají a ustupují. Perito Moreno nikoliv. Zatím nikoliv.
Díky "neústupnosti" a rychlosti tohoto patagonského obra je z našeho hlediště na co koukat. Aby se každý den z jeho konce rozdrobily 2 metry té ledové stěny o výšce dvacetipatrového domu, to už od Perita vyžaduje pořádnou aktivitu. Proto to v jeho nitru neustále duní, puká a lupe.
Když se do jezera řítí ledové domy
Co chvíli se někde odloupne kus čelní ledové stěny a se zvukovým efektem hromu se bez varování zřítí do vln jezera. Kusy odpadávajícího ledu mohou mít velikost třeba jen fotbalového míče, ale klidně i celého činžovního domu. Pochopitelně spatřit úkaz této druhé kategorie je mnohem vzácnější a divočejší.
Vlnobití, které po pádu ledového činžáku na hladinu jezera vznikne, kolikrát vyvolá svým zpětným příbojem řetězovou reakci a následně odpadne podobných kusů několik.
Na nejvyšší vyhlídkové terase nad ledovcem je vztyčena státní vlajka. Argentinci totiž Perito Moreno považují právem za součást svého národního bohatství.
Jedinečná La Raptura
To nejúžasnější divadlo se u Perita Morena odehrává jen jednou za několik let. Místní tomu "představení“ říkají „La Ruptura“. Ve španělštině to znamená "rozlomení se“, což ovšem zní neadekvátně fádně. "Ruptura“ – to je to správné slovo.
Perito Moreno totiž svým čelem naráží do Magalhãensova poloostrova a jak se na jeho břeh nasouvá, postupně tuto část jezera přehradí. Tím zůstane uzavřené jižní rameno zvané Brazo Rico. Z okolních hor však do něj stále přitékají říčky a potoky. A protože voda teď nemá kam odtékat, Brazo Rico se začne pomalu plnit.
Mezi tím se Perito dál a dál sune a stále pevněji uzavírá ledovou hráz. Hladina v jižním rameni tak dál stoupá. Síly na obou stranách tohoto zápasu o prostor před Magalhãensovým poloostrovem rostou. Napětí se stupňuje a hladina vody za ledovou hrází může vystoupit až o 30 metrů.
Jednoho dne to však led nebo voda musí vyhrát. Zatím vždy nakonec vyhrála voda.
Postupně je totiž tlak vody v přehrazené části jezera tak veliký, že začne nejprve prosakovat v místě dotyku ledovce a skály a pak si voda vytvoří v ledovci pod hladinou tunel. V tom má voda převahu - přece jen je teplejší než led a tak jej pomalinku rozpouští. Ale tunel pod vodou není tím vrcholným číslem Perita Morena.
|
Vyvrcholení nastává až nějaký čas poté, co podvodní tunel vznikne. Obrovský proud vody, který je tudy pod tlakem převýšení hladin hnán, začne velmi rychle led rozrušovat a tunel prudce roste. Brzy se jeho oblouk dostane nad hladinu a začíná být silně nestabilní. Co chvíli se z jeho stropu odlamují další a další ledové kry, které padají do proudu vody a jsou unášeny na jezero.
Nakonec je tunel tak veliký, že připomíná jen ledový klenutý oblouk. V tu chvíli už bývá celé hlediště Magalhãensova poloostrova zaplněno k prasknutí diváky, kteří netrpělivě, ale statečně - v dešti i větru, čekají na monumentální tečku.
Klikněte na fotku pro panoramatický pohled
Oblouk ledovce se nakonec pochopitelně prolomí a s obrovským rachotem se zřítí ze své výše do vody, zahalíc celé okolí studeným závojem ledového prachu. Nejednou to zkrátka "rupne“ a je po všem. Hladiny se vyrovnávají a Perito Moreno se mezi tím opět sune, aby to zkusil znovu.
Zhruba po třech až pěti letech se celý fantastický úkaz opakuje. Pravidelně, leč nepředvídatelně. Zatím se ledovec snaží, stále znovu bojuje. Ale obávám se, že v dnešním světě ustupujících ledovců to má čím dál tím obtížnější. Varováním zřejmě bylo období mezi roky 1988 a 2004, kdy k přehrazení jezera nedošlo ani jednou. Teď se ale zdá, že se vše opět funguje a Perito Moreno se nevzdává. Naposledy se "La Ruptura“ udála v březnu roku 2006. Kdy nastane další?
Text a foto: MARTIN LOEW
