Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Češi nafotili život v pekle. Takhle dřou horníci v sirném kráteru

aktualizováno 
Každý den se ocitají někde na hranici mezi nebem, peklem a smrtí. Smějí se od ucha k uchu a jsou vděční za instantní čínské nudle. Horníci z kráteru Kawah Ijen nemají život jako peříčko. Na zádech jim totiž leží deset hodin denně sto kilo síry.

Skutečný život v sirném dole Kawah Ijen | foto: Petr Ptáčník a Kateřina Krejčovápro iDNES.cz

Odchytí si nás, jen co vylezeme z trajektu mezi Bali a Jávou. Mluví pěknou angličtinou a začne vyprávět barvitý příběh o modrých plamenech, kráteru a síře. Jeho cena za výlet na sopku není vysoká a nabídne nám, že u něj můžeme zadarmo přespat. V malém deníčku má doporučení dokonce v češtině. „Přátelé, máte štěstí, že jste narazili na skvělého chlapíka, který vám ukáže skutečnou Jávu.“ Fendy je muslim. Má mladou ženu a tříletého syna. Jako horský průvodce se živí už šest let.

Výlet začíná po půlnoci

Spíme jen pár hodin na matracích na zemi v obýváku. Vstáváme o půlnoci, v půl jedné nasedáme do taxíku a hodinu jedeme pod kopec. Parkoviště je plné aut, to bude nahoře asi hodně turistů. Fendy mi odpoví, že to jsou všichni Indonésané, protože je neděle. Jezdí sem na víkend. Turistů ze zbytku světa tady mnoho není a ve všední dny tu prý parkoviště zeje prázdnotou.

Fotogalerie

Stoupáme ve tmě po široké hliněné cestě a Fendy nám vypráví o místě, kam jdeme. Síru začali v kráteru Kawah Ijen těžit před 45 lety. Tehdy ještě nevedla pod sopku asfaltová silnice a horníci museli dvacet kilometrů džunglí pěšky a pak i se sírou zase zpátky.

Aby bylo jasné, o jakých hmotnostech se tu bavíme – každý horník nosí 60 až 100 kg síry v košících, které si pletou z bambusu. Všichni horníci jsou poměrně malí a hubení, bez pochyby nosí na zádech víc, než sami váží. Někteří nám ukazují velký mozol na rameni, narostlý během mnoha let tvrdé práce.

Deset hodin denně, šest dní v týdnu

Horník začíná práci ve dvě hodiny ráno a končí v poledne. Deset hodin denně, šest dní v týdnu. Jeho úkolem je donést co nejvíc síry do náklaďáku čínské společnosti stojícího na parkovišti pod kopcem. Pracuje jich tu padesát. Jsou placeni od přineseného kilogramu. Za každý dostanou 700 indonéských rupií, což je 1,40 Kč. Ti nejlepší a nejsilnější si tak za jeden den dřiny můžou přijít na závratných 200 korun.

Jeden z horníků nám hned nabízí roztomilou želvičku ze síry. Chce za ni 10 korun, což je cena, za kterou si může v obchodě koupit třeba sušenky. Stoupáme potmě vzhůru.

Nejstaršímu horníkovi je šedesát dva let.

Nejstaršímu horníkovi je šedesát dva let.

Většina horníků obvykle nenosí ochranné dýchací pomůcky. Rádi si ale dají po práci cigárko.

Většina horníků obvykle nenosí ochranné dýchací pomůcky. Rádi si ale dají po práci cigárko.

Číňané vykupují síru za 700 rupií za kilogram a prodávají ji za 10 tisíc rupií. Nosičům odečítají z váhy přinesené síry 5 kg jako váhu bambusového košíku (který ale tak těžký není) jako něco, za co nebudou platit. Ptám se na ty košíky. Horníci si je pletou sami a vydrží jim většinou dva měsíce. Pak bambus začíná praskat.

Čínská společnost, pro kterou pracují, jim neposkytuje nic. A budu zcela konkrétní ve výčtu toho, co znamená žádné zaměstnanecké výhody. Žádné zdravotní ani důchodové pojištění, dovolená ani placené svátky. Žádné pracovní nářadí, oblečení, boty ani ochranné pomůcky. Většina horníků sestupuje dolů do kráteru v žabkách nebo v holínkách (a já mám co dělat i v pohorkách).

Košíky se sírou váží 60-100 kg.

Košíky se sírou váží 60-100 kg.

Život u hrany kráteru

Horníci bydlí ve vesnici 20 km od kráteru, a ačkoli tam jezdí náklaďák se sírou, není jim dovoleno svézt se s ním. Doprava do vesnice stojí 20 korun, což je víc než desetina jejich denní mzdy. Nemohou si dovolit dvakrát denně jezdit „taxíkem“, proto jezdí domů jen jednou týdně. Žijí nahoře blízko hrany kráteru nebo v domcích poblíž parkoviště. Jejich komůrky bez oken vypadají spíš jako králíkárny. Ubytování a stravu si samozřejmě platí ze svého.

Horníci jsou muslimové a pracují i o ramadánu, který samozřejmě ctí. Po dobu jednoho měsíce si nesmějí dát od rána až do setmění ani trochu vody a nic k jídlu.

Ptám se na tu pěknou širokou cestu vedoucí ke kráteru. Vybudovala a zaplatila ji čínská společnost? Vůbec ne. Tu postavili horníci. Sami pro sebe, ve svém volném čase. A opravdu. Vidíme jich několik s lopatou zasypávat koryto od vody a zarovnávat nerovnosti.

Ubikace horníků. Ne o moc větší než králíkárny

Ubikace horníků. Ne o moc větší než králíkárny

Koně i oslíky kvůli turistům zakázali

A Fendy pokračuje: Dřív když horník pracoval několik let a ušetřil dost peněz (jak se dá ušetřit dost peněz, pokud živíte rodinu z 3000 korun měsíčně?), mohl si koupit koně nebo oslíka, který pak košíky se sírou svážel dolů za něj. Pak BBC natočilo o místě dokumentární film, přišli turisté a začali si stěžovat na špatnou cestu, rozrytou kopyty koní a „příšerný smrad“ po jejich exkrementech. A tak byli koně a oslíci zakázáni a práce pokračuje zase pěkně postaru. Ručně.

Trvá nám hodinu, než vyjdeme na hranu kráteru, a tady opravdu většina turistů končí. My máme průvodce a jdeme dál za ceduli „Návštěvníkům je zakázáno sestupovat do kráteru. Nebezpečné.“

Sestup do útrob kráteru

Další hodinu nám trvá sestup dolů. Je stále tma, čtyři hodiny ráno. Pozorujeme modrý plamen. Síra hoří díky unikajícímu plynu. Má 200°C a je tekutá. Z horkého místa, kde hoří modrý plamen, odtéká čerstvá tekutá síra, protéká trubkami, chladí se a dole tuhne. Tam ji horníci odlamují dlouhými tyčemi a nakládají do košíku. Je ještě oranžová a teplá. Trubky jsou prý moderní vynález, dřív lezli horníci přímo do nitra sirného ložiska, často se popálili a nadýchali intenzivního sirného kouře. Teď je to prý mnohem, mnohem lepší.

Kawah Ijen je aktivní sopkou. Poslední erupce nastala v roce 2002 a poslední velká nastala v roce 1973. Zahynulo při ní deset horníků.

Horníci se ocitají každý den někde na pomezí mezi nebem, peklem a smrtí…

Horníci se ocitají každý den někde na pomezí mezi nebem, peklem a smrtí…

...a tlustí turisté se nechávají vynášet nahoru na židličce.

...a tlustí turisté se nechávají vynášet nahoru na židličce.

Autoři článku

„Po několika letech práce v bance jsme si sbalili batohy a vyrazili na cestu kolem světa,“ líčí svoje putování Kateřina Krejčová a Petr Ptáčník. „Za poslední rok jsme projeli Jižní Amerikou od Ohňové země až po rovník, Severní Amerikou z Kalifornie až po Aljašku, navštívili tropické ostrovy v Tichém oceánu, prostopovali se Novým Zélandem i Austrálií a nyní objevujeme krásy Jihovýchodní Asie. Cesta domů přes Čínu, Mongolsko a Rusko bude ještě dlouhá. Naše zážitky z cest můžete sledovat na www.zcestykolemsveta.cz.“

Fendy nám ukáže místo, kde je schovaná keška. Je to oficiální keška a úvodní informace jsou psané jediným jazykem, a to v češtině. Pokud jste fanoušci geocachingu, rozhodně si vylezte na Kawah Ijen.

Zmínila jsem už kouř a sirný pach? Z centra kráteru vychází opravdu silné sloupy kouře a zápachu. Jsme tu bez veškeré ochrany dýchacího ústrojí stejně jako horníci, zatímco těch pár ostatních turistů, kteří se odvážili až sem, mají plynové masky nebo aspoň roušky přes nos a pusu. Zafouká vítr a my se ocitneme v hustém sirném kouři. Je to strašné. Jsem zmatená, netuším, jak z toho utéct. Mám pocit, že se udusím.

Čekáme na východ slunce a je nám zima. Andy, jeden z horníků, nás pozve do malé chýše postavené hned u dolu. Je chráněná před větrem a smradem a je tam postel, na kterou si můžeme sednout. Andy si s námi chce povídat. Umí poměrně hodně anglických slovíček. Je mu padesát jedna let a v dole pracuje od svých čtrnácti. Třicet sedm let. Má tři děti a věřte tomu nebo ne, je vysmátý od ucha k uchu. „Vy republika Čeko, já republika Indonésia, hahahahahaha.“

Říká, že jsme jeho hosté a ukazuje na stěny chýše. Dáme mu balíček sušenek a vypadá spokojeně. Fendy nám už dopředu říkal, že by bylo hezké koupit pro horníky nějaké jídlo nebo levné cigarety. Máme proto slušnou zásobu sušenek a čínských nudlí a horníci vždycky poděkují, když od nás něco dostanou. Žádný z nich ale nežebrá nebo neprosí o peníze. Naopak, smějí se, ptají se, odkud jsme, a dělají vtípky. Fendy zastává názor, že něco k jídlu by jim měl přinést každý turista, ale nikdo to podle něj nedělá.

Vděk za pekelnou dřinu a život v pokoře

Slunce vychází, a to odporné smradlavé místo získá na kráse. Modré jezero se vyloupne z kouře a žluté balvany síry kontrastují se šedivou skálou. Celý kráter je nádherný. Zevnitř a ještě víc shora. Fendy se dá do řeči s jedním ze svých přátel, který zrovna odpočívá, a tak ho poprosím o malé interview. Sahamovi je čtyřicet a v dole pracuje dvacet let. Má dvě děti, třináctiletou dceru a patnáctiměsíčního syna. Další děti nechce, protože oficiální program vlády říká „Two is enough“ (Dvě jsou dost).

„Podporují tento program nějak finančně nebo materiálně?,“ ptám se. „Dostáváš na děti nějaké příspěvky od státu?“ Nothing. (Nic.) Ptám se, jestli čeká, že tu bude pracovat i jeho syn. Odpoví, že naprosto jistě ví, že nechce, aby tu syn pracoval. Chce ho poslat na univerzitu a zajistit mu lepší život. On pracuje každý den od dvou ráno do dvanácti dopoledne. Nosí dva košíky denně, každý po osmdesáti kilech a vydělá si za to 150 korun.

Slavný "blue flame", modrý plamen. Hořící síra

Slavný "blue flame", modrý plamen. Hořící síra

Číňan váží síru a vydává poukázky na výplatu.

Číňan váží síru a vydává poukázky na výplatu.

Odvážím se vyslovit otázku, která mě pálí už několik hodin: „Máš svou práci rád?“ Rozesměje se. „Ano, mám svou práci rád. Žádnou jinou nemám. Nemám žádné školy a jsem za tuhle práci vděčný.“ Pokračuji. „Máš rád tohle místo, líbí se ti?“ „Ano, mám ho rád, je tu krásný výhled.“

Ptám se na turisty. Já nás vnímám jako otravný hmyz, který se jim akorát plete pod nohy, zdržuje je od práce a neustále a bez přestání fotí… Někteří se dokonce nechají nahoru na kráter vynést na židličce. Zní a vypadá to otřesně, jenže z vynášení turistů mají horníci větší příjem než z přenášení síry. Sahamo má turisty rád. Ne proto, že mu nosí jídlo (nenosí), ale protože si s nimi může popovídat a zavtipkovat.

„Jak ses tu cítil první den, tehdy před dvaceti lety, vzpomínáš si na to?“ Odpoví, že měl strach. Byl to neznámý kouřící kráter, nebezpečný, nevěděl, co od toho čekat. Trvalo to týden, než si zvykl. Od té doby je v klidu.

„Miluješ svou ženu?“ Tahle otázka ho dostane. Začne se smát a pak naprosto vážně odpoví: „Samozřejmě miluju svoji ženu. Kdybych ji nemiloval, neměli bychom děti!“

MAPA: sopka Kawah Ijen na ostrově Jáva

MAPA: sopka Kawah Ijen na ostrově Jáva

Autoři:


Témata: Indonésie




Nejčtenější

Východ slunce nad brazilským Rio de Janeirem
V Riu byl zastřelen italský turista, omylem vjel do favely

Omyl při cestě od sochy Ježíše Krista do centra Ria de Janeiro stál život italského turistu. Vjel na motocyklu do favely Morro dos Prazeres, kde jej neznámí...  celý článek

Locarno, výhled na město
Nejdelší tunel světa se otevírá. Sluneční ráj za Alpami máme na dosah

Jižní Evropa je blíže, než si myslíte. Slunný švýcarský kanton Ticino na jižním úpatí Alp natěšeně vyhlíží nedělní start pravidelného provozu v nejdelším...  celý článek

Žirafy v Národním parku Mikumi v Tanzánii uslyšely řev lvího samce, a tak se...
Žirafy tiše míří k vyhynutí, vymizely už z několika afrických států

Žirafy jsou podle posledního sčítání nanejvýš ohroženým druhem směřujícím k vyhynutí. Za posledních třicet let jejich populace prořídla o čtyřicet procent....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.