Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Buvolí závody a pak honem do chrámu. Trabanti prosí bohy o pomoc

aktualizováno 
Znáte to, tonoucí se stébla chytá. Už nám pomalu docházejí nápady, jak udržet auta při životě, do toho přicházejí nemoci jak na běžícím pásu. A tak jsme po návštěvě buvolích závodů a české školy navštívili svatého muže, který nám prý pomůže, píše Dan Přibáň z expedice Trabantem napříč Tichomořím.

Poruchy, nemoci, zranění, byrokrati. Žádná naše cesta nebyla tak náročná a komplikovaná jako tahle, a tak jsme absolvovali hinduistický obřad pro štěstí. Snad to pomůže. | foto: Vojtěch Duchoslav, Jakub Koucký, Marek Duranský - expedice Trabantem napříč Tichomořímpro iDNES.cz

Muži mají neuvěřitelnou schopnost závodit naprosto s čímkoli. Začnou poměřovat, cokoli mají zrovna po ruce. Auta, motorky, traktory, ptáky, ať jsou to kohouti nebo holubi. Ale poměřovat buvoly?

Fotogalerie

Už jsme na cestě viděli všechno. Vytuněné skútříky, autobusky se spoilery, kohoutí zápasy, závody v letu holuba na cíl, ale závody vodních buvolů jednoznačně vedou!

Po hlavě do bahna

Představte si kombinaci dragsterů, dostihů, zápasů v bahně a curlingu. Vážně! Trať je v podstatě jen rovný pás plný mělké vody. Desítky lidí i buvolů vytvářejí elektrizující atmosféru a jezdci se pomalu řadí na start.

Závodní spřežení tvoří pár buvolů s bambusovou tyčí za krkem (hezky česky se téhle věci říká jho) a za ní připojené jednoduché „V“ ze dvou rámků, přepažené dole do tvaru písmene „A“ s poslední trámkem jako držadlem.

Chvilka napětí, mávnutí praporku a start! Bahno stříká na všechny strany, buvoli zabírají do hnědé vody. Vozka řídí své spřežení vycházející z pluhu jako tank, popohání buvola na vnější straně zatáčky a souprava zatáčí za pomalejším ořem. Pokud chce zatočit prudčeji, opře se o jedno ze zvířat a otočí jej. Ti nejdrsnější mu strčí prst do zadku a zaberou, to pak zahne i ten nejpaličatější buvol.

Cílem hry není jen projet trať co nejrychleji. Na konci tratě uprostřed trčí kůl, který musí spřežení srazit, jinak je jízda neplatná. Trošku to připomíná curling, kde ale na pořádně rozjetém kameni sedí žokej.

Cílem hry není jen projet trať co nejrychleji. Na konci tratě uprostřed trčí kůl, který musí spřežení srazit, jinak je jízda neplatná. Trošku to připomíná curling, kde ale na pořádně rozjetém kameni sedí žokej.

Byť je trať úplně rovná, řízení je potřeba. Nejen že se celá souprava občas chová nevypočitatelně a je potřeba ji usměrnit, ale hlavně na jejím konci z vody trčí kůl. To je ta curlingová pasáž. Kdo se do něj netrefí, závod projel. Komentátor huláká do mikrofonu jak na fotbale, spřežení se valí do cíle, sráží tyč a žokej padá do bahna. Ale strefil se, červený praporek v cíli a jede se dál! Tohle by se mělo jezdit v Chuchli!

Pískoviště pro Indonésii

Přístav, trajekt, rýže v papírovém sáčku, přístav, prostě indonéská rutina. Náš další cíl je ostrov Lombok, přesněji jeho jižní cíp, kde malá česká nadace Kintari podporuje několik místních škol.

Trabantem napříč Tichomořím

Je to zajímavý svět. Za celou cestu Indonésií jsme potkali jen pár cizinců, ani Lombok nevypadá jinak. Políčka, palmy, úzké silničky. A najednou surfaři.

Během chvilky jsme vjeli na Floridu. Všude spousta turistů a malých obchůdků, až jsme z toho trochu nesví. Vidíme málem víc bělochů než místních. Jaké vzpomínky na Indonésii asi mají tihle lidé? Jak ji vlastně vidí? Jsme na stejném místě a přece každý někde jinde.

Stačí ale vyjet pár kilometrů za tuhle bublinu a člověk je zpátky. Právě tady stojí školy podporované Kintari. Jedna státní, jedna komunitní, kterou si postavili místní sami. Byli jsme ve školách v Africe i Jižní Americe a pořád je to stejně milé. Přijet s kolonou, která vypadá, že jsme ji ukradli z hračkářství, spolehlivě zařídí hodně dlouhou přestávku kdekoli na světě.

Tahle škola už je na místní poměry velká a díky Kintari Foundation o.s. opravená. Má nové záchody, střechu a spoustu dalších vymožeností.

Tahle škola už je na místní poměry velká a díky Kintari Foundation o.s. opravená. Má nové záchody, střechu a spoustu dalších vymožeností.

Jedinou slabinou školky je pískoviště. Bábovky nedrží a nedrží, s tím by se mělo něco dělat!

Jedinou slabinou školky je pískoviště. Bábovky nedrží a nedrží, s tím by se mělo něco dělat!

Nechceme zachraňovat svět ani stavět školy, ale chceme pomáhat těm, kteří pomáhat chtějí a hlavně umí. A Kintari to umí. Mrkněte k nim na web www.kintari.org. Jen musíme nějak zařídit, aby děti v jimi zbudované školce dostali do pískoviště písek, ze kterého se dají dělat bábovičky!

S pomocí boží!

A už zase plujeme. Netušíme, kolik kilometrů jsme upluli, ale bezpečně víme, že nejvíc ze všech cest. Před námi je Bali. Ano, přiznáváme, byl to jediný ostrov v Indonésii, o kterém jsme věděli aspoň něco málo, než jsme začali cestu plánovat. Prostě pláže. Klasika.

Ale Bali nás uhranulo, protože je prostě jiné. Stovky hinduistických oltáříků a chrámů vytváří úplně jiný svět, než byl Lombok, který byl úplně jiný než Sumbawa, která byla úplně jiná než Flores, který byl úplně jiný než Timor. Ale Bali je prostě Bali. Muselo to tu být úžasné v šedesátých letech bez turistů, i tak ale pořád má co ukázat. Zní to hrozně, když člověk musí uznat, že profláknutá turistická destinace je vážně boží, ale je.

Oltářík je tady na každém rohu, tak jsme našli jeden na plácku, kam se vešel celý žlutý cirkus, a svatý muž se dal do práce.

Oltářík je tady na každém rohu, tak jsme našli jeden na plácku, kam se vešel celý žlutý cirkus, a svatý muž se dal do práce.

Napřed ale bylo potřeba přichystat oběti.

Napřed ale bylo potřeba přichystat oběti.

Už nám pomalu docházejí nápady, jak udržet auta při životě. Opravy, improvizace, opravy, tolik problémů jsme na žádné cestě neměli. K tomu desítky různých zranění a nemocí. Řekli jsme, že když se chce, tak to jde. Ale někdy je to vážně náročné.

A protože tonoucí se stébla chytá, když se nám naskytla možnost uspořádat hinduistický obřad pro štěstí, souhlasili jsme. Obětiny, svatý muž, zvoneček, rýže, květiny. Bylo to složité, milé a pro tým nejateističtější země světa trošku zvláštní. Ale třeba to fakt pomůže. Kde jinde než na Bali by měl člověk hledat dobrý vítr na další cestu?

Kam dál?

Ostrov tisíce bohů jsme nechali za sebou a před námi je Jáva. Svět kolem nás se postupně mění, jako bychom projížděli časem. Od jednoduchých dřevěných domečků a uzoučkých cest se postupně prokousáváme k víceproudým silnicím a obchodům, které by se v Evropě neztratily. Motorkám tu svítí všechna světla, jen těch otravně pomalých náklaďáků neubylo.

Trabanti a maluch na tom nejsou o moc lépe. Šikovné je, že když si bohové oběti nevyzvednou (což se zatím podle všeho nikdy nestalo), můžete si je sníst.

Trabanti a maluch na tom nejsou o moc lépe. Šikovné je, že když si bohové oběti nevyzvednou (což se zatím podle všeho nikdy nestalo), můžete si je sníst.

Tlačí nás čas. Už jsme na cestě mnohem déle, než jsme plánovali, a ujeli mnohem méně kilometrů, než jsme si kdy uměli představit. Máme už zpoždění skoro měsíc a počítáme dny. Na další přebookování letenek už nemáme peníze. V hlavě nám klíčí plán o najmutí lodi z Jakarty do Singapuru. Zkratka Jávským mořem. Připadáme si na jako Cestě kolem světa za 80 dní.

Putování v trabantech zní romanticky, ale někdy je to dřina. Časosběrné video ukazuje, jak se musí posádka kolem svých vozidel otáčet ve dne v noci:

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.