Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Patálie polárníka Poláčka, 3.díl: Krmím soby s jedinou holkou v tajze

aktualizováno 
Jako by všechny Děti z Bullerbynu sežral medvěd a zbyla tam jen jediná malá holka – v takové já jsem teď vesnici. Jmenuje se Ema-Laila, je jí pět, chodím s ní krmit soby. Ona si s nimi i povídá, a já, neznaje švédštiny, bořím nos do sobích kožešin a saju to pižmo, připomínající vůni psího šampiona.

Dobrou chuť kluci | foto: archiv Tomáše PoláčkaMF DNES

Ale popořádku. Když dorazím na skútru do zapadákova jménem Viikusjärvi, ocitnu se v prekérní situaci. Hledíme na sebe se dvěma Sámy, tak trochu nervózně. Dvaašedesátiletý Emil si u kamen zapálí cigaretu bez filtru, jeho ještě o dost starší bratr Vilhelm nacpe fajfku levným tabákem.

Vůbec nevypadají jako ti akční Sámové dole v civilizaci, kteří si nechávají platit za svou akčnost od turistů. Tihle dva jsou mnohem všednější. Namísto sobích kožešin na sobě mají jen obyčejné košile, plátěné kalhoty, gumáky. Klidně by mohli bydlet v trampské osadě, kdyby tam přišel mráz...

Mumláme na sebe, naše jazyky se dost míjejí, ale legrace to je. V první hodině se nad nezbytnou kávou dobereme k jediné plodné diskusi: zeptám se Emila, jestli hrával v dětství s klukama na tom obrovském jezeře za svojí chatou hokej.

Když moji otázku pochopí, začne se smát, prý vůbec nevěděl, že nějaký hokej existuje. Nejbližší další vesnice je odtud skoro třicet kilometrů a televize nebyla. "Elektřina je tady teprve od roku 1982," vysvětluje Emil spíš rukama a očima než pusou. Jestli si v dětství nějak hrál, tak se sobími parůžky.

Emil u svých krav

Emil u svých krav

Los z mikrovlnky

No potěšpánbů, říkám si, co tu budu další tři dny dělat? Na procházky tajgou to moc není – všude se propadám po pás do sněhu.

Jenomže pak někdo otevře dveře Emilovy chalupy, je to žena neurčitého věku, tvář má mladou, ale přísnou, vlasy šedivé, ale dlouhé a rovné jak indiánka. A umí anglicky, může mi dát nějaký návod na použití vesnice!

Nejprve si vysvětlíme, kdo všechno tu bydlí, složité to nebude.

Tři staří bratři: Vilhelm, Eldar, Emil.

Dva z nich jsou svobodní, v tajze se těžko hledají ženy, ale ten prostřední udělal terno – vzal si tuhle Lailu. A má s ní pětiletou dceru Emu-Lailu, toť vše.

Pak už tu žijí jen tři stovky sobů, dvě kočky, dva psi. "Lailo," ptám se té ženy, "nemohl bych vám tu s něčím pomáhat?" Za prvé nějaký program potřebuju, za druhé bych si rád vysloužil její důvěru, trochu si šplhl, za třetí bych si od Laily klidně nechal podstrčit něco k jídlu.

Mám štěstí, práci mi dají. A jídlo ještě dřív: "Už jsi někdy jedl losa?" Zbytečná otázka, nejedl, tak Laila vytáhne z mrazáku jakési karbanátky, naprosto neromanticky je šoupne do mikrovlnky, přidá k nim vařené brambory a brusinkovou marmeládu: "Tak si dej, toho jsme nedávno ulovili. Chutná? A teď si dej ještě sušené sobí maso, protože to je ze všech mas na světě nejlepší – sobi se živí houbami a bobulemi v lese, prostě vybranými pochutinami," krájí sušené maso na tenké plátky: "Jsou lepší než chipsy, že jo? A skvěle se hodí k pivu," provokuje mě, protože tady žádné pivo neseženu, všichni čtyři dospělí obyvatelé Viikusjärvi jsou přísní abstinenti.

Právě teď mě ale začíná zajímat hlavně ta jediná nedospělá obyvatelka vesnice, malá Ema-Laila.

Ema-Leila obědvá losa

Ema-Laila obědvá losa

Mauglího sestřička

Krásná pětiletá holka. Doma má lego, v televizi se dívá na pohádky, ale tím veškerá podobnost s našimi dětmi končí.

Pracovat půjdeme spolu – v praxi to znamená, že chodíme celé odpoledne tajgou a ona má dvoumetrový klacek s háčkem na konci. Háčkem chytí seschlou větev ve výšce nad svojí čepicí, zhoupne se, větev její dvacetikilovou váhu neunese, zlomí se, Ema-Laila spadne na záda do sněhu, větev spadne na ni, a hned jsou tu i sobi, kteří hltavě žerou lišejníky.

Pochoutka pro soby

Pochoutka pro soby

Děvče se s těmi jeleno-kravami mazlí, jsou to její jediní kamarádi. "Teddy," hladí vůdce stáda, devítiletého samce, který se od ní celé tři hodiny nehne.

Já zatím řežu stromy pilou, aby měla zvířata dost jídla pro příští dny. Lišejník vypadá jak vousy Santa Clause a jednu takovou menší bradku sním i já, abych matku s dcerou pobavil. Matku to ale vůbec nepřekvapí. "Tak co?" zeptá se naprosto klidně. "Je to jako cukrová vata bez chuti," odpovím. "Ale aspoň budeš zdravý, v tom lišejníku je spousta železa..."

Venku je pořád minus deset, ale vadí to jenom na pláních, kde nejsou stromy, mezi chatkami a na jezeře.

Tady, v tajze, nefouká. Mezi stromy je příjemně. Malá Ema-Laila se láduje sněhem, neví, kdy přestat, a stará Laila jakoby roztála – najednou vůbec nevypadá přísně a její vyprávění je až nebývale osobní: "Jediná naděje téhle vesničky je ona," ukazuje na dceru. "My ostatní jsme už staří, porodila jsem ji v sedmačtyřiceti letech."

Nefoť mi pořád tu paničku

Nefoť mi pořád tu paničku

Tady se zarazím, protože u nás by tak stará rodička pravděpodobně strávila půl těhotenství v nemocnici, kde by na ni přísně dohlíželi doktoři. "Já neměla jedinou komplikaci," směje se Laila, "snad proto, že tu žijeme tak zdravě, snad proto, že jsem měla první menstruaci o dost později než ostatní holky, nevím... Ale co chci říct – jak jsi už poznal, tohle místo možná zmizí z mapy. Žije se tu chudě, nic tu není, chybí mládež."

Ale?

"Ale já pořád doufám, že se to nestane... Štěstí je, že ještě máme nějaký čas, tady se totiž neumírá dřív než v pětaosmdesáti letech, většinou spíš po devadesátce. Takže já bych to viděla takhle: můj muž musí žít ještě aspoň dvacet let, aby dceru naučil všechno o lese, jak v něm chodit několik dnů bez mapy a nezabloudit, jak si poradit s medvědy. A já chci žít až do té doby, kdy bude dceři čtyřicet. Do té doby bude studovat, pracovat, poznávat svět dole, v civilizaci, ale tuším, že kolem čtyřicítky začne hledat své kořeny a do tajgy se vrátí. Přijde sem s mužem, budou mít děti. A já jim tuhle vesnici zas předám, pak můžu spokojeně umřít."

Jediní kamarádi Emy-Leily

Jediní kamarádi Emy-Laily

Čímž by bylo efektní skončit, ale v zájmu objektivity dodávám, že ačkoli není široko daleko signál, Laila má ve své chatě zázračný kabel, který mi, když ho strčím do počítače, pomůže odeslat všechna tato písmena až k vám. Ano. I sobí děvčátko z Bullerbynu už má doma internet.

* Cestu do Laponska podpořila CK Periscope Skandinávie.





Nejčtenější

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Další z rubriky

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.