Paříž a její záhadná přitažlivost

Chytíte ji jenom za maličký cípek, ale najednou máte pocit, že ona vás chytila celé. Zvolíte si docela nepatrný bod z jejího velkého obrazu, a přece se zdá, že jste právě uprostřed dění. Ať se sebevíc zdráháte, její záhadná síla vás postupně přitáhne.
Paříž.
Proč?
Je tak jiná?
Je tak zvláštní?
Je tak přitažlivá?
"A Paříž nabízela nová a nová dobrodružství. Výkřiky úžasu střídali jsme soustavně s šálky černé kávy, kterou jsme několikrát denně s rozkoší popíjeli pod plachtami kaváren na bulvárech, a dívali se přitom na hezké prodavačky, které ke kytičce přidaly vždycky milý a snad nezapomenutelný úsměv," říká ve své autobiografické próze Všecky krásy světa básník Jaroslav Seifert.
Ale Paříž obestírá mnoho mýtů.
Skoro každý si vytvoří ten svůj. Podklady nalezne v literatuře, ve filmu, ve výtvarném umění. Činí přitom správně, protože francouzské hlavní město je Mekkou evropské kultury.
Je však skutečně tak romantická, jak se říká?
Je i není.
Metropole je i místem dopravních zácp, špinavých ulic a kriminality. Protože je normální a rychle se mění s dobou.
Přesto zde cizince někdy překvapí jemný vánek nostalgie, a když zavře oči, dokáže si i dnes představit tu starou - či vlastně jenom její část - romantickou Paříž.
Ne, nikde už zde jako kdysi nepotkáte prodavače inkoustu, který nosil na zádech soudek jako hlemýžď svou ulitu a vpředu mu visel na řemenu skládací pult s lahvičkami. Vymizel i veřejný písař. K čemu by také byl, dnes se už neprodávají myšlenky těm, kterým chybí. Místo nich jsou zde internetové kavárny, z nichž putují e-maily do Los Angeles, Jokohamy, Sydney či Brna.
Už nepotkáte ani prodavače oplatek či kokosových ořechů, ani ty, kteří nabízeli chléb pro labutě. Zato je tady nepřeberné množství malých kaváren a restaurací. V těch tureckých je výborný kebab, v těch vietnamských závitky s masem či zeleninou a v těch francouzských palačinky. Dobré palačinky. Zřejmě v žádném městě planety není tolik míst, kde vám tuto pochoutku nabídnou.
Kde je však ta romantika, za kterou sem každý rok přijíždí kolem 23 milionů "správně nadržených" turistů?
Možná ji objevíte, když potkáte v ulicích muže, kolovrátkáře, z jehož hudebního vozíčku se drolí staré a dojemné melodie kapka za kapkou jako lehký deštík, který v létě i na podzim často padá na srdce Francie. Ale možná vám ji naruší pronikavý hlas muže, jenž nechtěně maří produkci a nabízí zprostředkování osobního kontaktu s Ježíšem.
Jenže právě v tom je ta největší zajímavost Paříže.
Málokteré město nabízí tak pronikavé kontrasty.
Jenom několik desítek metrů od věčně burácející známé třídy Champs-Élysées najdete prakticky celý den ztichlé úzké uličky.
Z triumfálního historického Napoleonova Vítězného oblouku se naskýtá pohled na supermoderní a extravagantní čtvrt La Défense.
V ulici Saint Denis po celý den i noc nabízí svá těla vedle sebe štíhlá kráska ze Senegalu i obstarožní, nevzhledná a tlustá dáma z předměstí.
Jenom pár minut od náměstí Pigalle je slavný kabaret Moulin Rouge, v němž se narodil kankán a kde nabízejí veselou večerní zábavu s tanečnicemi. Po krátké chůzi dorazíte k slavnému Montmartru. Právě to je to klidné místo, kde se patří uchopit svoji milou za ruku a vrátit se alespoň v myšlenkách opět do dob staré a možná i té romantické Paříže.
Nebo téměř současně v Louvru obdivovat díla starých mistrů v čele s da Vinciho Mona Lisou i prosklenou avantgardní pyramidu na nádvoří muzea.
Nebo sledovat, zda jsou Pařížanky tak elegantní, jak se traduje. Znalec českých žen a dívek bude tvrdit, že ne, zdejší odborník vysvětlí, že místní dáma je vždy elegantní a na podporu svého tvrzení dodá, že přece vždy nosí lodičky.
Nebo...
Nebo se začíst do Tichých dní v Clichy od Henry Millera a podívat se, jak on viděl kontrasty Montmartru již před šedesáti lety: "Můžete k tomuhle prostředí přilnout dokonce natolik, že jednoho dne zjistíte, že se změnil celý váš život a že to, co jste kdysi měli za hnusné, nečisté, ubohé, je náhle půvabné, něžné a krásné."
To vše v Paříži najdete.