Po 24 hodinách v zapáchajícím vlaku se pomalu blížíme ke Karáčí, největšímu městu Pákistánu. Opět se pomalu stmívá a podle dlouhého čekání na malém vlakovém nádraží nás čeká druhá bezesná noc v útrobách promáčeného a polorozpadlého vagonu.
Hledání hotelu v Karáčí a alkoholový stánek
Je ráno, něco kolem šesté hodiny. "Honzo, už jsme tady," cloumá se mnou Petr. Než pořádně rozlepím oči, už nás z vlaku vyhazuje průvodčí. Před krásnou koloniální budovou vlakového nádraží Karachi City usedáme na tři schody a pomalu se rozkoukáváme po okolí. Díky ranní hodině nás nevítají neodbytní řidiči motorikš, jak je běžné, ale jen dvě opuštěné rikši na velkém parkovišti. Všichni naši spolucestující už dávno zmizeli v postranních uličkách, jen občas se někdo mihne v odbavovací hale.
Drobná porucha lokomotivy a opět mnohahodinové čekání
Náš vlak se kroutí podél táhlého kopce.
I my se pomalu suneme k nedaleké hlavní silnici. Máváme na projíždějící minibusy a zastavíme jich asi pět, než narazíme na ten, který nás odveze do Sadaru. Největší koncentrace hotelů je prý nedaleko Empress Marketu, kam míříme i my.
Navštívíme několik hotelů, většinou jsou docela pěkné, ale taky dost drahé. Až kolem jedenácté hodiny zabrousíme do hotelu Candhis. Za dvoulůžkový pokoj s malým balkonem nad rušnou ulicí chtějí na 24 hodin 500 RSP (asi 100 korun). Je to pěkné místo na pozorování místního ruchu.
Cena za pokoj je odpovídající: opadávající omítka a švábi velikosti od pár milimetrů až po několik centimetrů, černá podlaha, která nikdy nepoznala mokrý hadr, koupelnu nebudu ani popisovat. Usměvavý recepční nám sděluje, že tady mají ještě levnější pokoje, za 300 RSP bez okna a se společnou koupelnou.
Zabalit do listů a žvýkat. Tradiční pákistánská pochoutka
Zatopené ulice připomínají jedno velké brouzdaliště.
Po zaplacení hotelu už nám moc pákistánských rupií nezbývá, a tak hned po studené sprše vyrážíme najít směnárnu. Procházíme po rušné ulici, ve které jsme ubytovaní a Petr mě poučuje, že před pár lety tady býval docela dobrý byznys nakupování alkoholu pro nepříliš věřící muslimy. Směl se totiž prodávat jen po předložení pasu, nebo křesťanského průkazu. Pro zajímavost se ptáme místních, kde se dá alkohol koupit a ti nám ochotně ukazují, kterým směrem se vydat.
Zakrátko stojíme před malým a zamřížovaným krámkem. Kolem výdejního okénka se mačká několik křičících lidí a v blízkém průchodu mezi baráky po zemi posedává asi dvacet lidí v tradičním šalvár kamizu a téměř každý v ruce drží zmačkaný papírový sáček, z kterého popíjí.
Petr se mačká u okénka, aby zjistil ceny pákistánského piva a já se mezitím ptám jednoho z posedávajících, jak je to tady s prodejem alkoholu. Dovídám se, že alkohol se ani dnes nesmí muslimům prodávat, jen to už není dodržováno tak striktně jako před lety. Dokonce i tento mladý muž s hustým plnovousem přiznává, že i on je muslim, studoval v Londýně a právě tam mu alkohol zachutnal.
Karáčí. Výhled rušnou ulici z balkonu našeho pokoje
Empress Market a šalvár "na míru"
Autor a cesta PákistánemAutor článku Jan Herman je nadšený cestovatel, fotograf a dobrodruh. Petr, jeho druh na cestách, je zkušený cestovatel, humanitární pracovník a průvodce.
|
Začíná nám druhý den v Karáčí a pořád lije jako z konve. Kanály se ucpávají odpadky a nestíhají pohlcovat příval vody, takže je téměř nemožné přejít ulici suchou nohou. Jsme zde v končícím období dešťů, a tak nemá cenu čekat, až přestane pršet. Mohlo by totiž klidně pršet třeba 14 dní v kuse. Petr vyráží za památkami a já si jdu udělat pár fotek do nedalekého Empress Marketu, další z mnoha krásných staveb připomínající britskou koloniální nadvládu.
Všechny vchody do starého tržiště jsou zalité vodou. Před jednou postranní branou jsou přes kaluže položená prkna, ovšem těsně před vstupem se v blátě válí velká hromada buvolích hlav, které právě porcuje řezník. Všudypřítomný smrad z rozkládajícího se masa je neskutečný, a tak následuje velký nádech a rychlý běh. Probíhám skrz skleněnou secesní halu, kde již ranní prodej skončil a potkani si zde pod řeznickým pultem nerušeně pochutnávají na zbytcích vnitřností.
Ocitám se v srdci Empress Marketu na malém náměstíčku, schovaném před deštěm pod plachtami. Odtud vede několik uliček, které se dál rozvětvují a každá je zaměřená na jiný sortiment, od ovoce a potravin přes drogerii až po prodej látek a krejčovské dílny, kolem nichž zrovna procházím.
V jedné takové malé dílně sedí za šicím strojem asi patnáctiletý klučina a i přesto, že jeho zásoba anglických slov končí u slov "hej you" mě zve na tradiční čaj vařený z mléka. Usedám před jeho dílničkou a rukama nohama si s ním cvičím "znakovou řeč". Dozvídám se, že se jmenuje Kazim (jak později zjistím, v češtině docela příznačné jméno). Ušití jednoho takového šalváru a kamizu prý trvá hodinu a i s látkou stojí přibližně 800 RSP (asi160 korun). Kazim by moc chtěl studovat, ale bohužel nemůže, protože musí pomáhat otci, kterému tato dílnička o rozloze dvakrát metr patří.
Karáčí. Mladý Kazim za šicím strojem. Zrovna pro mě šije shalvár a kamiz.
Napadá mě, že bych si mohl na památku nechat ušít šalvár s kamizem. Poté, co si vyberu látku v nedalekém krámku, mi Kazim vezme míry a ještě než začne šít, tak mi na ciferníku velkých nástěnných hodin ukazuje, že ve dvě to bude hotové. Vracím se před druhou hodinou, abych viděl, jak tahle dlouhá košile vzniká. V dílně už je i Kazimův otec, který zrovna natlouká zapínací cvočky na rukávy mého kamizu. Vypadá to pěkně, zaplatím a vyrážím pomalu zpět do hotelu. Tam bohužel zjistím, že kamiz mám přes ramena malý a nemůžu se v něm téměř hnout.
Už za setmění se vracím do Empress Marketu a opatrně přešlapuju spící prodejce, ležící před svými zavřenými krámky. V krejčovské uličce je ještě pár otevřených dílen, ale dílna Kazimova otce už má staženou roletu.
Druhý den se v marketu zastavuji hned ráno po snídani. V dílně je jen otec Kazima, který po pečlivém přeměření uzná chybu a sdělí mi, abych se zastavil za hodinu, že prý mi to přešije.
Na střeše autobusu na vyhlášenou pláž
V dvacetimilionovém Karáčí neexistuje žádná systémová dopravní infrastruktura, žádné vlaky, metra, tramvaje. Jedinou možnost hromadné dopravy nabízejí pestře vyšperkované autobusy, které nemají žádný pravidelný jízdní řád a zastávky jsou jen pomyslné. Zastavit autobus není problém, stačí na něj mávnout, nebo písknout. Těžší je ovšem zjistit, kam který autobus jede. A tak při cestě na populární Clifton Beach vystřídáme několik autobusů, než narazíme na ten správný.
Autobus číslo 22 je k našemu štěstí narvaný, takže nás průvodčí visící ze dveří výjimečně pouští na střechu, a my na vlastní kůži můžeme vyzkoušet jízdu na čerstvém vzduchu s krásným výhledem. Projíždíme moderní čtvrtí a ani se mi nechce věřit, že jsme stále v Karáčí.
Karáčí. Jízda na střeše autobusu je zcela běžná.
Clifton Beach se nachází nedaleko prominentních čtvrtí, a tak i samotná pláž je udržovaná a docela čistá. Okamžitě nás tady obklopí neodbytní prodavači suvenýrů, u kterých si můžeme koupit z mušliček vytvořené postavičky nebo náhrdelníky. Je zde i mnoho stánků s občerstvením, největší fronty jsou však na místní zmrzlinu. Můžeme se svézt i na pestře nazdobeném velbloudu a jako bonus se na něm můžeme nechat vyfotit dotěrnými fotografy. Všechny možnosti odmítáme a jdeme se podívat na právě probíhající výlov ryb.
Stařec odnáší mořskou vodu v upravených nádobách.
Muž bedlivě sleduje dnešní úlovek.
Čekání na vlak a "přetahovaná" s policií
Než se místními autobusy dostaneme na nádraží Cantonment, sluníčko mizí za obzorem. Od nosičů zavazadel se dozvídáme, že náš vlak bude mít zpoždění pět až šest hodin, proto odkládáme batohy do nejlevnější úschovny, na policejní stanici, a vyrážíme se porozhlédnout po okolí.
V těsné blízkosti nádraží je ulička restaurací a rychlého občerstvení, kterou nás za neustálého pokřikování doprovází hlouček naháněčů. Procházíme dál a dál od nádraží, pomalu řídnou lidé i pouliční osvětlení a v jedné postranní ulici nás upoutají postele, naskládané ve dvou asi padesátimetrových řadách podél vysoké betonové zdi. Uprostřed této formace stojí malý stolek s rozsvícenou lampičkou a v těsné blízkosti se na židli houpá stařec v ušmudlané paštunské čepici.
Poměrně běžný obrázek. Místní se kdekoliv natáhnou a odpočívají.
Zubařská ordinace přímo na ulici
Zamíříme si to rovnou k němu a ptáme se, jestli je to tady pouliční hotel a případně kolik to stojí na noc. Stařec na nás vycení těch pár zubů, co mu zbývají v puse, a začne si cosi blekotat pod vousy. V tom se z nedaleké postele zvedne velká postava a klidným hlasem se ozve lámaná angličtina: "On neumí anglicky a ano, je to pouliční hotel". Ze záhadné postavy se vyklube Mohair, elektroinženýr původem z Lahoru. Dozvídáme se, že ubytování pod širým nebem je pro ty nejchudší a stojí 30 RSP na jednu noc (asi sedm korun).
Pomalu se kolem nás tvoří malý hlouček zvědavců, když v tom u nás zastavuje otlučené policejní auto, vystupují dva policisté, jeden zavalitý a druhý s šedivým plnovousem. Chtějí vidět doklady a ptají se, co tam děláme. Pomalu vyndáváme pasy, tlusťoch nám svítí baterkou do očí a druhou rukou šmátrá v kapsičce s Petrovými doklady, když najednou Petr volá: "Ten hajzl jde po penězích!" "Hej, hej," začneme oba křičet. Druhý policista je z dané situace dost nervózní a tlusťocha od nás odstrkuje.
Přihlížející začnou křičet jeden přes druhého a vznikne malá strkanice. Petr tlusťochovi vyškubne kapsičku a zakřičí, že jestli nás chtějí prohledat, tak jedině na policejní stanici. Tlusťoch se pousměje a ochotně otevírá dveře od auta. S Petrem se shodneme, že jestli teď nastoupíme, tak už nás nemusí nikdo nikdy vidět. Rezolutně odmítáme s tím, že půjdeme pěšky. Vousatý policista pokyvuje hlavou, zavírá dveře, vrací nám pasy a popostrkuje nás od auta směrem k nádraží. Na rušnou hlavní ulici už dorazíme bez policistů, kteří se záhadně vytratili a nechali nás jít.
Večeře s náčelníkem a "troubenou" obsluhou
Před námi jsou ještě tři hodiny čekání, než se konečně vydáme na cestu do Bahawlpuru. Na policejní stanici, kde máme uschované batohy, se dáme do řeči s náčelníkem drážní policie. Jmenuje se Sajjad a vypráví nám, že je trenérem pákistánského policejního fotbalového týmu, a díky tomu údajně zná spoustu vlivných policistů po celé zemi, takže kdykoli prý budeme mít problém, můžeme mu zavolat.
Spolu se svým kolegou v civilu nás zvou na večeři. Sajjad posílá mladého policistu pro auto a za několik minut se mačkáme v malém suzuki a po dvacetiminutové jízdě zastavujeme mezi několika nastartovanými auty naproti malé restauraci.
Sajjad několikrát dlouze zatroubí, všichni zůstáváme sedět namačkáni v klimatizovaném autě, ke kterému přibíhá číšník a objednává večeři. Kdykoli cokoli potřebujeme, třeba jen ubrousek, stačí zatroubit a přiběhne ochotný číšník. Platí tady pravidlo, že čím déle troubíte, tím rychleji číšník přiběhne.
Vzhledem k tomu, že je kolem půlnoci a v téhle restauraci si každý objednává tímto způsobem, je mi líto místních nájemníků. K večeři jsme měli křupavé kuře s rýží a brambory zalité jogurtem, zarolované do paráty.
Když se vracíme k nádraží, Sajjad trvá na tom, že ještě musíme zajít k němu domů na šálek čaje. Bydlí v hotelu v těsné blízkosti vlakového nádraží. Při srkání horkého čaje se Sajjadovi z vysílačky ozvou kolegové z nádraží a oznamují, že náš vlak již přijel.
Projíždíme tmou a trochu zklamáni z původního očekávání opouštíme po čtyřech dnech ušmudlané Karáčí, jedno z největších měst na světě, které působí jako jedno velké předměstí. Čtyři dny jsou na poznání tak velkého chaosu bezpochyby málo a je i otázka, do jaké míry naše dojmy ovlivnil i neustálý a vlezlý déšť.
