Onemocním malárií a na vrcholu bude pršet, nebo se vrátím s fotkou podobnou té na singapurském nádraží?
V letadle si uvědomuju, že o Mt. Kinabalu vím jen tristně málo, a spíš jen tuším, že je nejvyšší horou Bornea a jednou z nejvyšších hor jihovýchodní Asie. Listuju v průvodci “Lonely Planet” a postupně skládám mozaiku svého pobytu na Borneu.
Hlavním cílem bude dvoudenní výstup na Mt. Kinabalu (4101 m n.m.) v severní, malajské části ostrova, pár dní strávím u moře a pak se raději hned vrátím. Borneo totiž patří mezi oblasti promořené malárií, a ačkoli s sebou mám pohotovostních osm tablet lariamu, lákavý výlet do pralesa za orangutany mi za záchvat tropické zimnice nestojí.
Pohled na vrchol Mt.Kinabalu od brány národního parku
V ráji orchidejí a masožravek
V Kota Kinabalu panuje v polovině prosince děsivé horko. Toto správní středisko provincie Sabah leží totiž pouhých šest stupňů severně od rovníku, na břehu Jihočínského moře. Zde je třeba se před výstupem zaregistrovat v turistické kanceláři a vyřídit nezbytné povolení pro výstup.
Nazítří přejíždím autobusem do národního parku Kinabalu. V nadmořské výšce 1500 metrů, kam se stařičký autobus horskou silnicí drkotá dobré tři hodiny, už je oproti přímořskému vedru příjemněji. Nejenom osvěžující teplota, ale také pohled na sytě zelené borovice, tak trochu připomíná rodnou Evropu.
Ale zdání klame! Národní park Kinabalu se může pyšnit takovou pestrostí flóry, o jaké se jiným místům na Zemi může jen zdát: roste tu přes 1200 druhů orchidejí, 40 druhů dubů, nespočet variet rododendronů, stromové kapradiny, masožravé rostliny a najdeme tu i raflésie, rostliny s největším květem na světě. To vše se můžeme dozvědět v nádherném muzeu umístěném nedaleko vstupní brány.
Dva dny cesty nad mraky
Následujícího dne postává v ranním šeru u kanceláře parku houf turistů, kteří se mísí s domorodci. Pracovník parku vydává povolení k výstupu a každé skupince povinně přiřazuje průvodce
Za obojí platím nemalý obnos a administrativní pracovnice mě záhy prstem odkazuje na drobného muže s batůžkem na zádech. Basirovi je třicet osm let, ale vypadá spíš na padesát; pochází z blízké vesnice a průvodcováním si přivydělává několik let – na vrcholu Mt. Kinabalu byl prý již mnohokrát.
Plán výstupu je pro všechny téměř totožný – první den musí každý nastoupat téměř dva kilometry a dostat se do výšky 3300 metrů, kde se nocuje v jedné z chat. Následující den čeká turisty dobrodružný noční výstup na vrchol a potom dlouhý sestup stejnou cestou zpět k bráně parku.
Po pěti kilometrech přicházíme k bráně Timpohon Gate, za níž teprve začíná oficiální stezka na vrchol. Skrze koruny stromů není vidět ani kousek oblohy a tak očima sleduji hlavně stezku, podél níž rostou orchideje doslova jako plevel.
Basir zastavuje a ukazuje mi deset centimetrů dlouhé nálevky masožravých láčkovek, které bych jinak dozajista přehlédl. Připadám si jako v botanické zahradě.
Vyčerpaní malajští turisté těsně pod vrcholem Mt.Kinabalu
Může se hoditDoprava Poplatky
Autor článku Jan Hocek je fotograf a nezávislý publicista. Je autorem knihy Nejhezčí túry světa. Najdete v ní reportáže a fotografie z osmnácti nejhezčích světových túr pěti kontinentů – od Aljašky po Nový Zéland včetně map a praktických rad. Více o autorovi na http://www.hocek.cz/.
|
Lepší show než v Hollywoodu
Postupně les začíná řídnout a objevují se první výhledy do údolí. Odpoledne s konečnou platností opouštíme vzrostlý les, procházíme travnatým svahem porostlým rododendrony a jinými keři a zakrátko se před námi objevuje chata Laban Rata. Ačkoliv mám rezervovánu levnější chatu ležící o půl kilometru dál, můj průvodce mne bez příplatku (pravděpodobně díky známosti s chatařem) ubytovává zde, v relativně komfortním pokoji s elektrickým vytápěním.
Domlouváme se, že na vrchol vyrazíme ve dvě ráno, Basir poté mizí kdesi v suterénu chaty a já se přesouvám do přízemní restaurace na vynikající večeři.
Pro zlepšení aklimatizace se navečer vydávám směrem k vrcholu. Stoupám mezi rozkvetlými rododendrony asi tři sta výškových metrů a odbočuji na malou skalku, odkud se mi otvírá hezký výhled do podhůří. Západ slunce ve výšce 3500 metrů mi připravuje podívanou, kterou by snad nebyli schopni zinscenovat ani nejlepší hollywoodští filmaři...
Šikmé paprsky zapadajícího slunce nasvěcují jednotlivé vrstvy mraků do růžových a fialových tónů, jejichž odstíny se mění doslova každou minutu. Do chaty se vracím už za šera a ve vyhřátém pokoji hned uléhám do spacáku.
Ariadnina nit na vrchol
Ve dvě hodiny se probouzíme do tiché, chladné noci. Ačkoliv jsme nedaleko rovníku, rtuť ukazuje pět stupňů pod nulou. Na bezmračné obloze září jasné hvězdy a za svitu baterek se vydáváme do tmy. Asi hodinu se tmou suneme stále vzhůru, když v tom náhle kužel světla mé baterky naráží na jakousi šikmou skalní plotnu, která nám jako barikáda stojí v cestě.
Dosud vyšlapaná pěšina zmizela a jediným vodítkem odtud je bílé lano, které se jako Ariadnina nit ztrácí kdesi vysoko ve tmě.
Na skalnatém vrcholu se v mrazu choulí asi třicet lidí. Fouká studený vítr, ale temně modrá obloha slibuje blížící se hřejivé paprsky slunce. Zatím ale ještě noční nebe ovládají hvězdy a těsně nad jižním horizontem dokonce září souhvězdí Jižního kříže. Teprve kolem půl šesté se na východním horizontu objevuje oranžový pruh a postupně rudnou i ojedinělé vysoké obláčky. Začíná se rychle rozednívat.
První paprsky dopadají na naše tváře a vzápětí ozařují i vzdálené špičky okolních hor, které v okamžiku navlékají svůj ranní oranžový háv. Dosud v šeru utopené nížiny Bornea pokrývají cáry mlhy a daleko na severu se v moři rýsují ostrovy Filipín. Celý svět jakoby nám ležel u nohou.
Pohled z vrcholu Mt.Kinabalu na sluncem ozářené skály
Relaxace u moře
Asi hodinu po východu slunce zahajujeme sestup. Teď, za světla, můžeme konečně obdivovat nádheru této nezvyklé krajiny. Kolem dokola se rozprostírá žulová pláň, ze které vyrůstají skalní hroty, jimž vévodí fotogenický vrchol South Peak.
Po návratu do Kota Kinabalu nemůžeme zvolit lepší způsob relaxace, než návštěvu mořského národního parku Tunku Abdul Rahman. Maličké lodě vyplouvají od rána z přístavu a během půl hodiny vás dopraví k některému z ostrovů s plážemi a čistou vodou.
Park tvoří pětice menších ostrůvků rozesetých v tropickém Jihočínském moři. Voda, pláže a sytá zeleň ostrovní vegetace, propůjčuje tomuto místu téměř pohádkovou atmosféru.
Potápěče a vyznavače šnorchlování sem láká hojnost podmořské flóry i fauny korálových útesů, ostatní turisty potom nádhera zdejších pláží. Piknik ve stínu palem doprovázený šploucháním příboje je tou nejlepší odměnou za namáhavý výstup na střechu Bornea.
Národní park Tunku Abdul Rahman – pohled z ostrova Manukan na nejmenší ostrůvek parku Mamutik
|
Masožravé láčkovky aneb nejpodivuhodnější rostliny světa Převrácenost obvyklého potravního vztahu mezi příslušníky živočišné a rostlinné říše a zajímavá uzpůsobení masožravých rostlin vzbuzovaly odedávna pozornost vědců. Sám Darwin dokonce označil mucholapku podivnou (Dionaea muscipula) za nejpodivuhodnější rostlinu světa. Ale nemějme masožravky za líté šelmy, většina z nich roste na půdách chudých na živiny a lapáním živočichů si tak pouze vylepšují svoji dietu. Lapací systémy jednotlivých druhů masožravých rostlin jsou často velice důmyslné – od lepkavých listů rosnatek přes padací jámy láčkovek až po aktivní svírací čepele mucholapek. Na svazích Mt. Kinabalu najdeme několik druhů masožravých láčkovek. Pasti láčkovek jsou zařízeny na lapání hmyzu, některé druhy však dokážou uchvátit i malé hlodavce, žáby nebo dokonce ptáky. Kořist, lákaná barvou, pachem a nektarem se dostane na kluzkou plochu láčky nebo jejího víčka a spadne do tekutiny v láčce. Pokusy vymanit se z pasti ztroskotají na neschůdném voskovém povrchu vnitřní stěny láčky. Jakmile se kořist octne v tekutině, začne rostlina zvýšenou měrou vylučovat trávicí enzymy, kyselost roztoku se upraví na hodnotu optimální pro trávicí procesy a během několika hodin je sousto stráveno.
|
Text a foto: JAN HOCEK
