Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ostravo, Ostravo! Panbůh na tobě krásou nešetřil

aktualizováno 
Přijmi, Ostravo, omluvu. Nejsi ponurá, nejsi černá. Celý život se ti vyhýbám; ale proč? I tobě pánbůh nadělil krásu. A nešetřil.

Ostrava, vysoké pece ve Vítkovicích - Vysoké pece ve Vítkovicích. Kdo přijíždí do Ostravy poprvé a večer, měl by dát pozor, aby se nevyboural. Industriální monstrum dosloužilo a změnilo se v nasvícené umělecké dílo. | foto: Michal SváčekMF DNES



Klikněte na mapku

"Hořké štěstí, černá hvězda nad hlavou"

Jak jsem se mýlil! Snad za to může Jarek Nohavica, který tu žije. Proč zpívá, že je Ostrava jeho hořké štěstí, černá hvězda nad hlavou? Proč podle něj "pámbů rozdal jiným městům všecku krásu, parníky na řekách a dámy všité do atlasu“?

Dodnes mě nenapadlo, že bych se v Ostravě zastavil a porozhlédl. Proč? Abych viděl ocelové srdce republiky, špinavé město, kde potkám tvrdé horníky s černě pomalovanou tváří?

Abych tu byl za vola jenom pro pražskou espézetku? Nelákala mě dokonce ani Stodolní, kterou jsem si představoval jako slepé střevo města, plné divokých pajzlů...

A nafackoval bych si.

Pro začátek si nechávám poradit od slavného bloggera Ostravaka: Nějaký tip?

A on, že by prý věděl, mám si vyšplhat na Emu: "Tuž na to, že je Ostrava vlastně v doliku, taky fajny vyhled na cele město překvapi a nadchně. A kdo može řeknuť, že ma skoro v centru města sopku?

Tak tedy jdu. Mezi břízami, po žluté značce.


 Ostrava, Hutnický komplex Mittal
HUTNICKÝ KOMPLEX MITTAL (NOVÁ HUŤ)
Když vzplála roku 1952 v Nové huti Klementa Gottwalda první vysoká pec, hovořilo se o "první československé stavbě socialismu“. Na počátku 50. let se na vzniku komplexu podílelo na 30 tisíc mladých dobrovolníků, a pak samozřejmě nedobrovolníci z pomocných technických praporů, kteří tehdy netušili, jak dlouho na vojně zůstanou.

Nová huť vznikla několik kilometrů od centra města, aby Ostravu příliš neznečišťovala, a hučí a hoří a žhne to tu dodnes. Zajímavost: Při výkopech základů velké slévárny byl roku 1954 nalezen sedmnáctitunový bludný balvan - největší v Česku.

Na sopce

To nemůže být pravda, říkám si, Ostravak nepřeháněl. Vyšel jsem do nejvyššího bodu Ostravy. Tři sta patnáct metrů nad moře. Pode mnou kouří komíny celého města.

Ten kouř je však už čistý, bílý.

Zajímavější je, že kouří i halda Ema, kterou tvoří miliony tun vytěžené hlušiny. Pěšina na vrchol je cihlově červená, ze štěrbin vyfukují obláčky. Dotýkám se země - je teplá, jako kamna, v nichž se ještě před hodinou topilo.

Co ta kořala natropila již zla

Kdybych byl bezdomovcem, říkám si, tak... anebo radši ne. V jisté historické novinové zprávě stálo: "Dělník K. Glajcar, jsa opilý, zašel na haldu u jámy nasbírat uhlí. Ohřívaje se u hořícího místa nadýchal se dusivých plynů a zemřel. Co ta kořala natropila již zla!“

Ema pode mnou pořád pracuje a putování na její vrchol je prý na vlastní nebezpečí, ale takhle po ránu je to nádhera. Kolem cesty mech jak na Šumavě po dešti a teplomilné květiny jak v máji.

Dívám se: směrem od Vítkovic teče řeka Ostravice, o níž jsem slýchal, jak v ní plavou kousky uhlí. Prr. Dnes tam postávají rybáři.

Takže aby bylo jasno: Ostrava už není městem horníků. Od roku 1994 se tu uhlí netěží, všechny doly jsou zavřené. Co víc: "černá“ Ostrava má největší plochu zeleně na jednoho obyvatele z deseti největších českých měst. Musí to být pravda, říkám si na vrcholu haldy. Celé město na dlani.


 Ostrava, halda Ema


HALDA EMA

Neuvěříš, dokud si nesáhneš - tenhle kopec je skutečně horký. Přes sto padesát let stará halda stále pracuje, a proto z ní vyvěrají bělostné obláčky plynů obsahující zejména oxid siřičitý. Uvnitř hořící haldy dosahuje teplota až 1500 stupňů, takže v ní vznikají vzácné nerosty - porcelanity a jaspisy. 

Po šichtě deset piv

Uf, konečně už vím, jaké to bude v krematoriu, pokouším se o žert. Na hlavě mám modrou helmu, zoufale se potím.

A stejně tu chci zůstat. Ohnivé bystřiny mě uhranuly.

Zastavil jsem se v Mittalu - v komplexu, který se dřív jmenoval Nová huť Klementa Gottwalda. V jedné z pecí právě začal odpich. Korytem teče železo, které má patnáct set stupňů.

Nad korytem prskají jiskry a hutníci v hliníkových kápích popohánějí tu vražednou říčku železnými kulatinami. Dal by se tu natáčet horor, film z pekla.

Po pár vteřinách musím před žárem odvrátit zrak a zdravím hutníka, který svačí paštiku na stojáka:

* Můžete tu ještě pořád pít slabé pivo, osmičku?

* Dávno ne. Dnes už jen minerálky. A stejně propotím za den čtyři košile. Po šichtě člověk musí zajít na deset piv, aby to spláchl.

* V jaké teplotě vlastně pracujete, když železo teče?

* Určitě přes sto stupňů. Kdysi tu hygienici naměřili osmdesát, ale když šli blíž ke korytu, teploměr nevydržel... Tělo dostává záhul.

* Jak dlouho už v huti děláte?

* Pětadvacet let. V noci se budím, mám v těle mravenčení, bolí mě ruce... Málokdo se tu ve zdraví dožívá důchodu.

Železo bublá a voní, na ten nekonečný hluk všude kolem jsem si už zvykl.


Ostrava, Vítkovice

ODPICH V MITTALU
Pro diváka je odpich ve vysokých pecích nezapomenutelným divadlem plným jisker a ohňů, ale pro hutníky? Muž na snímku pracuje v teplotě kolem 100 stupňů Celsia a za pár minut se půjde ochladit k otevřenému oknu...
Platy jsou kolem pětadvaceti tisíc hrubého, ale pracuje se stylem: dvě ranní, dvě odpolední, dvě noční a potom dva dny volna. A když volno, tak většinou na pivu. A potom zase na ranní.


 


Město Julese Verna aneb ticho je začátkem konce

Ale teď vyrážím na místo, které mi doporučil ostravský herec a zpěvák Richard Krajčo - do Vítkovic. "Jeďte si prohlédnout staré vítkovické pece, které jsou nedaleko centra,“ řekl. "Působí to jako město Julesa Verna.“

A tak se tedy dostávám na místo, které se svým zvláštním půvabem orazítkuje do mozku navždy.
Krásně rezavějící pece - kulturní památka, v níž se od 30. let devatenáctého století až do roku 1998 vyrobilo na sto milionů tun surového železa.

Tohle ocelové město by měl navštívit každý, dokud je takové, jaké je. Nad hlavou se kříží široká potrubí a mosty, takže je nebe vidět jen občas. V opuštěných halách chlad a vlhko. Na jedné z nich zůstal nápis: Pořádek a čistota, zdraví, základ života.

Kdo ví, jak dlouho tohle vydrží - do roku 2013 by tu měl vzniknout Vítkovický industriální park s víceúčelovou arénou, kavárničkou, galeriemi, restaurací...

... ale teď tu je až zarážející ticho. Jenom občas, když fouká silný vítr, spadne odkudsi kus skla.
„Ano, ticho,“ přikyvují místní. "Vás to okouzluje? Pro lidi, kteří byli zvyklí, že to tu hučelo, je ticho deprimující. Ticho je začátek konce.“


Ostrava, Vítkovice

A ZASE VÍTKOVICE...
... tentokrát za dne. Od roku 1998 se tu nepracuje, a i když sem - byť s povolenkou - může každý, je tu ticho a klid. Jen fotografové s filmaři se tady střídají často - kde nafotit zajímavěji modelku?
A kde natočit efektnější scény z akčního filmu? Přesně v těchto místech stávala od roku 1836 první koksová vysoká pec v Rakousku-Uhersku.



Nad palácem proletariátu

Kroužíme v letadélku čtyři sta metrů nad městem: Co zbude z Ostravy, pohledem z nebe?

Určitě támhleto - Poruba. Hlavně Oblouk. Dům, který z výšky připomíná srp. Uprostřed domu je brána, kterou se vjíždí do skanzenu socialistického realismu. Po druhé válce se plánovalo, že centrum Ostravy ustoupí těžbě uhlí, a tak vzniklo nové, skoro stotisícové sídliště, které se mělo jmenovat Nová Ostrava.

"Mělo to svou logiku,“ vysvětluje historik architektury Martin Strakoš: "Pod Porubou není uhlí, a navíc tu ve vzduchu není tolik škodlivin.“

Nepřehlédnutelná stavba na náměstí U Oblouku se jasně přihlásila k bolševické revoluci - kopíruje budovu hlavního štábu Zimního paláce v Petrohradu. Dům býval chloubou československého pracujícího lidu a v létě roku 1957 si ho přijel prohlédnout i Nikita Chruščov.

"Jezdili sem ale i odboráři ze Západu,“ vysvětluje historik Strakoš. "Všichni jásali, jak pompézně se tu staví pro dělníky. Říkalo se tomu proletářský palác. Režim si zakládal na tom, že kdysi byly paláce pro bohaté, ale teď jsou pro dělníky.“

Najednou je naše letadlo nad druhou dominantou města, modrým stadionem Baníku Ostrava. Jak dlouho se tu ještě bude hrát liga? Dlouho ne - část hřiště se občas propadne do labyrintu ostravského podzemí...
Baník se přestěhuje za řeku, tedy pryč ze Slezska, kam historicky patří. Hrát bude na Moravě. Ve Vítkovicích. Věrní fanoušci se zlobí, ale my už zase přistáváme na letišti v Mošnově.


Poruba

BUDOVATELSKÁ PORUBA
Slavné náměstí U Oblouku vzniklo v padesátých letech jako výkladní skříň režimu. Nastěhovali se sem hlavně uvědomělí úderníci a budovatelé, které v jejich nových bytech vítala hornická dechovka a soudružské projevy.
Groteskní je kontrast mezi pompézností stavby a sousoším na vrcholu oblouku: dělník, který vleče domů bicykl a kterého vítá žena s dítětem... Jinak se v Porubě žije slušně - je tu dost zeleně a poměrně čistý vzduch.



Čaroděj na radnici

Do legendární Stodolní ulice se vyplatí zajít až po desáté, kdy tam je živo, takže nejdřív jinam. Do Nové radnice, nejznámější ostravské stavby.

Výtahem do vyhlídkové věže.

Jestli je dole na náměstí (kde i za stmívání třískají skejty o dlaždice) podzim, tady nahoře je krutá zima.
"Docela zajímavé, ne?“ usmívá se průvodce Vladimír Šmehlík. "Zajímavé je, že si roku 1925 troufli stavět takhle megalomanskou budovu, aniž tušili, jak moc se Ostrava rozroste. Dodnes nemá žádné české město větší radniční věž než právě Ostrava.“

Ano - 85 metrů. Vidět jsou Beskydy, Oderské vrchy i Jeseníky.

"V devadesátých letech,“ pokračuje Šmehlík, "přijel do Ostravy údajně známý iluzionista, a že prý nechá radniční věž zmizet. Stovky Ostraváků se přišly podívat na ten kousek, mág zahalil věž do plachet, nechal zhasnout ulice a náměstí, ale nepočítal s tím, že průmyslová Ostrava mívá v noci narůžovělou oblohu, takže silueta věže pořád trčela. Ta věž je věčným symbolem. Jenom tak s nějakým čarodějem nezmizí...“ Smějeme se a pak konečně do Stodolní, která samozřejmě vůbec není slepým střevem města, nýbrž tepnou centra; tepnou, ze které už na dálku voní stejky za padesát.


Ostrava, nová radnice a Baník


NOVÁ RADNICE A BANÍK

Štíhlou radniční věž v popředí si přála vyfotit Marie Rottrová. "Ta stavba se mi líbí a mám k ní vztah: když jsem se v devatenácti přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty, právě na radnici jsem prvně zpívala s kapelou.“
A o stadionu vypráví fotbalista Radek Slončík: "Snil jsem, že tu budu hrát, a v sedmnácti se mi to splnilo. Osobně už to nezažiju, ale jsem zvědavý, jak fanoušci snesou stěhování do Vítkovic. Do smrti nezapomenu, jak jsme se stali mistry a Bazaly byly celou sezonu vyprodané.“



"Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude..."

Desítky klubů, hospod, barů - a každý je jiný, každý hodný pozornosti. V Bastile mají gilotinu, v Desperadu třicet druhů tequilly, Marina je námořnická, v restauraci Sherlock Holmes hoří krb a chlapík hraje krásně na ságo, a tak jdu do půvabné čtyřky jménem Acid, kde voní tráva a kde se zasekla jediná písnička od Doors, kterou nakonec střídá extrémně tvrdé techno.

Na pohovce kdosi spí a sympatický párek Romů se tu nejdřív osahává, pak štípe a škrábe a nakonec zas líbá...

Z města horníků se stalo město kaváren a hospod.

Přímo na rohu Stodolní je jedna výjimečná.

Jmenuje se Černá hvězda a na stropě i na stěnách si každý může přečíst onen slavný Nohavicův text.
Text, který nejdřív naříká nad tím, že jsou všechna ostatní města hezčí, ale který pak končí slovy: "Ať mě moje
nohy nesly, kam mě nesly, ptáci na obloze jenom jednu cestu kreslí, Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude.“


Ostrava, železniční most přes Ostravici

ŽELEZNIČNÍ MOST PŘES OSTRAVICI
Ostraváci často netuší, jak zvláštní most mají nedaleko Vítkovic. Zaujal však spisovatele Jana Balabána: "Kus rezavého železa, který už nespojuje vůbec nic. Moc velký do sběru, moc těžký k odstranění, dobrý tak akorát jako metafora města, které mělo ztratit svůj smysl. Když tenhle most ještě spojoval slezský a moravský břeh, řeka pod ním byla tak chemicky znečištěná, že dle nezaručené pověsti, když holky z průmyslovky neměly na odlakovač na nehty, stačilo prý jen ponořit prsty do vln. Dnes pod tím mostem pravidelně stávají rybáři a líčí na ryby, jež se tu hojně vymršťují proti vodopádu betonového jezu. Škoda, že si lidé zpravidla nevšímají ani metafor, ani zázraků.

Autoři: ,




Nejčtenější

Hydroelektrárna Spálov v detailu. Po předešlé domluvě si ji můžete prohlédnout...
Putování krajinou skla. Na kole za největším podzemním jezerem Česka

Železný Brod bývá označován za ideální turistické rozcestí Českého ráje, Jizerských hor a Krkonoš. Byla by ovšem škoda vyrážet za tak dalekými cíli a...  celý článek

Dlouhý vlak do Rumunska
VIDEO: Půlkilometrový vlak RegioJetu se vydal na cestu do Rumunska

Soukromý dopravce RegioJet vypravil v úterý v podvečer svůj nejdelší vlak v historii. Souprava míří do rumunského Eibentálu, kam veze více než tisíc hudebních...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Antropolog Martin Soukup
My máme hodinky, oni mají čas. Jak vědec zkoumá Papuánce s mobilem

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Další z rubriky

Připlouváme do Českého Šternberka
Vodácká pohoda. Malebný úsek Sázavy pro ty, co milují klid

Náš dnešní tip na pohodový výlet po Sázavě je určený pro vodáky všech kategorií. Sázava patří mezi naše nejhezčí řeky a zkušení vodáci znají zejména její dva...  celý článek

Ulice Tkalčićeva je středobodem záhřebského kavárenského, hospodského i nočního...
V Záhřebu zapaříte jako ve Stodolní. Výlet noční chorvatskou metropolí

Ta záhřebská ulička nemá na délku ani kilometr, bez jediné zastávky ji přejdete za zhruba 11 minut. Jako ulici Ivana Tkalčića ji ale znají pouze mapy, mnohem...  celý článek

Nejvyšší kóta Devíti skal
Nejhezčí kout Vysočiny i parádní skály. Jarní výlet do Žďárských vrchů

Roztodivná skaliska trčící ze země do úctyhodných výšek jsou pro Žďárské vrchy typické. Některá převyšují okolní stromy a poskytují nádherné pohledy do dálek....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.