Dominikánská republika, nejpopulárnější místo Karibiku, platí za luxusní destinaci. Snad 99,9 procenta turistů míří do rezortů v Punta Caně a Puerto Plata. Batůžkáři do Dominikány téměř nejezdí, přitom je to škoda. Na ostrově je spousta nádherných a stále neobjevených míst, ať už divoké vnitrozemí, či jihozápadní pobřeží s dokonale utajeným klenotem v podobě deset kilometrů dlouhé pláže Bahia de las Aguilas, kde nenajdete ani živáčka. Výprava na utajenou pláž představuje malé dobrodružství, neboť poměrně izolované místo je vzdálené asi 320 kilometrů od Santo Dominga.
Piknik po Dominikánsku
Západ ostrova představuje nejméně turistickou a také nejméně osídlenou část Dominikány. Jen cesta do Barahony trvá ze Santo Dominga čtyři hodiny a zatímco na druhou stranu do Punta Cany už stojí nová dálnice, zde se většinu cesty kodrcáte po starých okreskách. A z Barahony dál je to ještě horší.
Obyčejný oběd v obyčejné hospodě v Pedernales při cestě na opuštěnou pláž.
Čekání na „přívoz“ v tropické „čekárně“ pod slunečníky.
Naštěstí pobřeží lemuje spousta opuštěných pláží, kde není ani noha, neboť pro většinu Dominikánců je prohřátý Karibik příliš teplý a pokud si už vyrazí na piknik, dávají přednost krátkým říčkám stékajícím z nedalekých mlžných hor Cachóte, které jsou studené a příjemně osvěžující. Často v nich mají udělané betonové bazénky, v nichž relaxují s lahví piva Presidente (a pozor, další pivo se jmenuje Bohemie), zatímco z reproduktorů auta řve ohlušující muzika. Tak totiž podle nich vypadá ideální piknik.
Dominikána s batůžkemPřestože do Dominikánské republiky se jezdí především do rezortů, v zemi lze poměrně jednoduše cestovat místními autobusy a stravovat se v místních hospodách. Ceny pro individuální turisty nejsou vysoké. Třeba cesta autobusem ze Santo Dominga do Barahony vychází zhruba na 200 korun. A příjemné jsou také ceny jídla. Snídaně v místních „bufetech“ stojí zhruba 30 – 40 korun (empanada plněná kuřecím masem či vajíčkem vyjde na 15 korun, káva stojí 5 korun). Za slušný oběd v běžné vývařovně zaplatíte zhruba 100 korun, třetinka piva v restauraci stojí 35 korun, litrové balení piva v obchodě (říká se mu jumbo) vychází přibližně na 50 korun. Na venkově ovšem nikdo nemluví anglicky, takže je třeba základní znalost španělštiny. |
Cesta mezi kaktusy
Ale my míříme ještě dál, až na konec civilizovaného světa. Kousek před posledním dominikánským městem Pedernales odbočujeme na prašnou cestu vedoucí k pobřeží. Cabo Rojo. Zatím to na slibovaný ráj tedy moc nevypadá. Prašné cestě se říká Alcoa road a vede kolem vytěžených hald bauxitové rudy, ze které zdejší společnost Aluminium Company of Amerika (základ oné zkratky Alcoa) vyráběla hliník.
V mysli se objeví stín pochybnosti. Tak proto tady nejsou žádné hotely, ráj se tentokrát jaksi nekoná. Ale když už jsme tady, jedeme dál. Naštěstí jsme se k průmyslu otočili zády a za chvíli už nás zase obklopuje bujná tropická příroda plná nádherných, často několikametrových kaktusů.
Dál už řidič nejede
Jedeme asi desítkou, naše auto drncá po výmolech a když mineme místního cyklistu, zatoužím po změně dopravního prostředku. Ale když už jsme si pronajali auto s řidičem... Po půl hodině úmorného trmácení dorazíme do rybářského osady Las Cuevas. Řidič se ptá na další místního rybáře a ten začne divoce gestikulovat. Náš řidič se připojí a vzápětí to vypadá, jako by se hádal sparťan se slávistou o gól z ofsajdu.
Žádná hádka to samozřejmě není, jen jsou zde zvyklí mluvit trochu hlasitěji. Výsledek debaty je však jednoznačný. Cesta dál sice vede, ale jen pro skutečně terénní auta se skutečně zkušenými řidiči. Takže náš řidič tady končí, sedá si k baru a objednává colu. A my prý máme pokračovat lodí.
Plavba za padesát dolarů
Není to ovšem levná záležitost. Majitel hospůdky Rancho Tipico, který přepravu na pláž provozuje, chce za jednu cestu tam a zpátky padesát dolarů. Pokud chtějí turisté na pláži přespat (a to je možné, neboť na pláži je povoleno táboření), musí se pro ně vrátit druhý den a zaplatí tudíž dvojnásobek.
Bereme první možnost a za deset minut vyrážíme. Už samotná cesta je nádherná, člun sviští kolem divokých skal, které oddělují ráj od zbytku světa. A pak už se před námi objeví jedno z nejkrásnějších míst celé Dominikány. Panenská, deset kilometrů dlouhá pláž s jemným, zlatavým pískem. Zakotvíme pár metrů od břehu a já udělám to, co jsem ještě nikdy neudělal. První selfíčko ve svém životě, které večer rozešlu ememeskou kamarádům do zasněžené a mrznoucí Evropy, abych jim trochu zvedl mandle.
Popření cestovatelského pravidla
Čekají nás chvíle absolutní cestovatelské rozkoše. Po plavání v průzračné a nádherně vyhřáté vodě přichází dokonalá relaxace v jemném písku, ať už na sluníčku, nebo ve stínu pod stromem. Kousek od břehu začíná poměrně bujná vegetace plná nejrůznějších keříků a sem tam i stromů (právě pod jeden strom si zamířil schrupnout také náš převozník).
Dvě hodiny na panenské pláži však utečou hrozně rychle, nekonečné ticho nakonec přehluší rachot startujícího motoru a my musíme dát kouzelné pláži sbohem. Na světě platí jedno ověřené cestovatelské pravidlo: čím krásnější místo, tím více lidí tam potkáte. Ale jak je vidět, stále existují jisté výjimky.
