Zelená pláň náhle končí a je cítit moře, mlha s vůní příboje zezdola přináší drobné kapky vodní tříště. A dole, pod útesem pobřeží Severního Irska, z temného moře vystupuje několik kilometrů široká »cesta« pečlivě vydlážděná šestibokými hranoly. Giant's Causeway (obrův chodníček) kdysi v dávnověku vybudoval dle pověsti ulsterský obr Finn McCool.
Suchaři geologové tvrdí, že chodník vznikl tuhnutím lávového proudu před desítkami milionů let. Návštěvníci největší severoirské atrakce si však většinou nenechají kazit dojem. Historka s obrem je hezčí. V místní mytologii byl chodníček vždy místem, kde končí země, místem tajemným i romantickým. »Když byl svět formován z beztvarého chaosu, toto musel být ten kousek, který zbyl - nyní je pozůstatkem chaosu,« napsal anglický spisovatel W illiam Makepeace Thackeray v minulém století. Chodník vlastně ani moc chodník není, připomíná spíš hračku obřího dítěte, které si při hře stavělo krajinky a hrady z obrovských šestibokých kvádrů a bylo mu jedno, jak to dopadne. Mohutné sloupy, kterých tam kdysi kdosi napočítal na čtyřicet tisíc, tak vytvářejí nejneuvěřitelnější tvary a útvary. Místní jim dali nejrůznější jména, například Plástev, Král a jeho šlechtici či Obrova babička. Od nepaměti lákají černé skály zvědavce z blízkého i dalekého okolí. Kromě »osmého divu světa« je ovšem přitahovala do zapomenutého kraje prastará palírna whiskey v nedalekém městečku. Je prý nejstarší (legální) palírnou na světě. Lidé přicházejí, posedávají na mohutných kamenech a utíkají před vlnami, které často zmáčejí neopatrné návštěvníky. Málokomu z nich to však vadí. Děti poskakují po »dlažbě« a mlácením klacky zkoušejí, co vydrží. Nikdo jim v tom nebrání, neboť ani ty nejzlobivějších z nich nemohou poničit přírodní útvar, který mohutným silám vzdoruje již tak dlouho. Dospělí většinou klábosí o počasí. Irové s hrdostí opakují, že chodníček je unikát, který nemá ve světě obdoby. V tom se mýlí - neviděli totiž čedičové »varhany« u Kamenického Šenova, které vznikaly stejně. Vědecké spory o to, jak vlastně to všechno vzniklo, se datují až do sedmnáctého století, dnes už ovšem nikdo nepochybuje. Odborně se tento úkaz nazývá sloupcovitým rozpadem čediče. Tam, kde se nyní tříští vlny, se před šedesáti miliony let pomalu posouvala masa lávy. Pak tuhla a rozpukala se do šestihranných hranolů o průměru kolem půl metru. Vše dokonale splňuje představu o nehostinném pobřeží Irska, kde jsou nejčernější skály a nejzelenější tráva v celé Evropě. V jednom z nedalekých zálivů se koncem 16. století potopila Girona, loď španělského námořnictva, které se tehdy odvážilo dát se do křížku s Británií. K Irsku ji zahnala bouře a už nikdy neodjela, jen málo námořníků se zachránilo. Prý se pak zotavovali v nedalekém hradu, zatímco jeho pán se pokoušel pro sebe z trosek zachránit, co šlo. Celý náklad z vraku byl vyzvednut teprve před třiceti lety. A jak že to vlastně bylo s tím obrem? Doslechnete se několik verzí. Rozhodně to bylo v době, kdy byli v Irsku a Británii obři stejně běžní jako racci nad mořem. Podle jedné verze vybudoval chodník (ze kterého zbyl jen fragment) obr, aby mohl chodit za svou milou obryní přes vodu do sousedního Skotska. Ve verzi druhé také figuruje Skotsko, jenže tentokrát nešlo o líbánky, nýbrž o spor se zlým a drzým obrem Benendorem. Náš obr-stavitel vybudoval přes moře chodník, aby ho nalákal k sobě do Irska a pak mu dal za vyučenou. Buď jak buď, oba tyto příběhy znějí návštěvníkům věrohodněji než tvrzení vědců, že ty miliony let staré kolosy se táhnou od obzoru k obzoru jen proto, že pro čedič je zkrátka nejvýhodnější tuhnout v šestihranech.
- sobota 8. dubna 2000
