Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Oaxaca - Místo mrtvých ale i poslední nudistická pláž

  12:20aktualizováno  12:20
Když jsem už měl to krásné mexické koloniální město Oaxaca de Juarez prochozené křížem krážem, chtěl jsem poznat i jeho neméně zajímavé okolí. Jednoho dne jsem si přivstal, zhltnul snídani a svižným pochodem se přesunul k nádraží autobusů druhé třídy. Zakoupil jsem lístek do obce Mitla a co možná nejpohodlněji se usadil do rozhrkaného autobusu pamatujícího snad i prezidenta znárodňovatele Lázara Cárdenase. Po necelé hodině poskakování po rozbité asfaltce mne autobus vyložil v Mitle. Mitla znamená Místo mrtvých a je to jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť nejen v Oaxace, ale i v celém Mexiku.

Z celého sídla se zachovala spousta ruin, z nichž nad částí postavili Španělé hezký katolický kostel se třemi kupolemi. Zaplatil jsem vstupné, prohlédl si malé muzeum a vnořil se mezi ruiny.

Zcela zřetelně se daly rozeznat čtyři velké paláce a několik malých. Stěny těch nejhonosnějších byly pokryty mozaikami a nádherně zachovalými barevnými freskami pravidelných geometrických tvarů. Postupně jsem prošel Mozaikovou síní, Sloupovou síní a uvnitř paláce vyzkoušel Sloup smrti. Mexičané jsou přímo fascinováni smrtí a vším co s tím souvisí. Vtip Sloupu smrti spočívá v tom, že zájemce o svou budoucnost se naň přitiskne, obejme jej a změří vzdálenost chybějící k tomu, aby se prsty obou rukou dotkly. Tato vzdálenost prý odpovídá zbývající délce života. Nemohu posoudit nakolik mluví Sloup smrti nebo chcete–li Sloup zbývajícího života pravdu. Každopádně bych ale chtěl odradit od podobných hrátek s budoucností čahouny mého vzrůstu s dlouhýma rukama, zbytečně by jim to pak vrtalo hlavou.

Když jsem se nabažil Mitly, prohlédl jsem si ještě vesnici a tak tak stihl naskočit do již se rozjíždějícího autobusu, který se vracel do Oaxacy. Po několika málo kilometrech jsem vystoupil v polích a vydal se po jedné z bočních cest k výraznému kopci tyčícímu se na obzoru. Na kopci a pod ním se totiž rozkládá prastaré rozlehlé náboženské středisko Zapotéků a Mixtéků, Yagul. Po půlhodince ležérní chůze jsem přibyl k pokladně, vyzkoušel otřepaný trik se studentskou legitkou, slevu nedostal, zaplatil plné vstupné a jal se kochat architekturou. Prohlédl jsem si hřiště na míčové hry s tribunou, příbytky kněžích a začal stoupat k hrobkám na kopci. Prodíral jsem se hustým křovím a dával si pozor na pichlavé kaktusy a agáve. Nahoře jsem byl odměněn překrásným výhledem do kraje, posadil jsem se na plochý kámen a asi hodinu se kochal.

Když už jsem byl překochán, opatrně jsem sestoupil, dal Yagulu vale a vrátil se k hlavní silnici, odkud mne další z četných autobusů odvezl do městečka Tlacolula. Tam mne nalákal bohatě vyzdobený barokní kostel. Abych si tu nádheru mohl pořádně vychutnat, musel jsem se nejprve nasytit. Zastavil jsem se na místním tržišti a dopřál si jedno velké taco s pořádným kusem masa. Taco je typický mexický pokrm, jedná se vlastně o kukuřičnou placku tortillu s masovou náplní, vždy velmi pálivou. S plným žaludkem jsem kostel snadno a rychle nalezl, avšak byl zavřený. Abych si ukrátil chvíli zbývající do otevření, snědl jsem kilo sladkých šťavnatých pomerančů. Ve tři hodiny otevřeli kostel a já vstoupil. Bez okolků jsem vyhledal kapli Svatého Krista, která je vyzdobena v podobném slohu jako kostel Santo Domingo v Oaxace. Na valené klenbě se křižuje zlaté a bílé štukování, stěny jsou obloženy spoustou zrcadel, oltář se jen prohýbá pod tíhou stříbra a na vše shlížejí sochy umučených světců zhotovené tak naturalisticky, až mi přeběhl mráz po zádech. Opustil jsem kostel a venku mne zahřálo odpolední sluníčko na těle a řidiči náklaďáků na duši. Před jedním krámkem se občerstvovali pivem a asi jim neušlo moje hlasité polknutí. S gestem velkých kavalírů mě dvěma počastovali.

Následující den, v neděli, jsem se vydal do slavného Monte Albánu ležícího vysoko nad městem Oaxacou na ploché stolové hoře. Moje volba nepadla na neděli náhodou, v tento den totiž bývá vstup do státem spravovaných památek v Mexiku zdarma. Výhoda ušetřených pesos je zřejmá, nevýhodou pak bývá značný nával na podobné akce. Monte Albán je však natolik rozlehlé město, že i takové množství turistů se v něm rozptýlí a jejich hustota je asi šedesátkrát nižší než v Praze na Karlově mostě.

Monte Albán, bývalé hlavní město Zapotéků, zub času značně ohlodal. Přesto se poměrně dobře zachovalo několik pyramid, stovky metrů zdí, terasy, hrobky, schodiště a sochy. V rozlehlých ruinách neustále probíhá archeologický průzkum. Jen archeologové skončí na jednom místě, hned si najdou důvod kopat na druhém. Svými bohatými nálezy keramiky, šperků a rozličných předmětů denní potřeby pak zásobují nejrůznější muzea od Antropologického v Ciudad de México, přes státní v oaxackém klášteře Santo Domingo až po místní v Monte Albánu nacházející se hned u vchodu. Tímto muzeem jsem také začal svou prohlídku. Na toaletě jsem si přečetl nápis VODA NENÍ VHODNÁ K PITÍ a bez obav uhasil žízeň. Dle mého názoru mají podobná upozornění nahnat návštěvníkům strach o jejich životy a přinutit je, aby utráceli za občerstvení v předražených stáncích přímo na místě.

Jak jsem již předeslal, Monte Albán se rozprostírá na plochém návrší vysoko nad oaxackým údolím a je dost velký. Jeho středem je obdélníkové náměstí o rozměrech přibližně 200 krát 300 metrů obklopené kamennými terasami. Postupně jsem je celé obcházel a slézal jednotlivé pyramidy. Zavítal jsem i do Chrámu tanečníků, který však nejspíše nikdy k žádným tancům nesloužil. Archeologové předpokládají mnohem praktičtější využití jako nemocnice. Nicméně je bohatě vyzdoben kalendářem, různými piktogramy a reliéfy. Prolezl jsem i několik hrobek, z nichž nejvíce mne zaujala ta s číslem 104, kde stála zajímavá socha boha deště Tláloca. Postupně jsem si prohlédl celé více jak tisíc let opuštěné město a když se slunce začalo sklánět k horám, opustil jsem je i já.

Protože jsem se již delší čas pohyboval jen v horách, zatoužil jsem po teplém sluníčku a dovádění ve vlnách Tichého oceánu. Nechal jsem si od jiných batůžkářů poradit, jednoho chladného večera nastoupil do nepohodlného mexického autobusu druhé třídy značky DINA a až do časného rána trpěl jízdou po nekvalitních horských silnicích. Když mne autobus za svítání vysadil v San Pedro Pochutla, byl jsem odměněn teplejším vzduchem a vůní moře v éteru. Ze San Pedro Pochutla to by už jen kousek mačkání se na korbě malého pick upu, který mi zastavil ve mnou vyvoleném místě, vesnici Zipolite. Zipolite v domorodém jazyce znamená Zabijácká pláž a jak jsem se měl brzy přesvědčit na vlastní kůži, toto jméno si zaslouží. Spolu s jedním frankofonním kanadským párem jsme vyhledali rovněž doporučenou restauraci Shambhala postavenou na skalisku nad západním koncem pláže. Shambhala poskytuje nejen stravu, ale i ubytování buď v malých pokojích nebo pod přístřeškem ve vlastní hamace. Hamaka se do češtiny překládá poněkud kostrbatě a nesprávně jako houpací síť, ačkoliv to nemusí být zrovna síť a nemusí sloužit jen k houpání. Byli jsme vřele přijati, zavěsili jsme hamaky a natáhli se. A vtom nastala první potíž! Hamaka se neukázala být tak pohodlná, jak jsem očekával. Ať jsem se v ní převaloval, jak chtěl, stále jsem nemohl nalézt tu správnou a pohodlnou polohu. Od samého vrtění se povolil uzel držící hamaku a já s hlasitým žuchnutím dosedl do prachu na zemi. Nylonovou hamaku jsem koupil na trhu v Oaxace a byla tak krásná a barevná, že mi ji všichni záviděli. Ale jen do chvíle, než v ní nechali spočinout svá unavená těla. Nějak se nechtěla přizpůsobit a poddat tělu. Dodnes si nejsem jist, zda to bylo materiálem nebo velikostí.

Hamaky se prodávají ve třech rozměrech: single, která by měla být pro jednoho, double nebo matrimonial pro dvojici a té největší se říká familiar neboli rodinná. Domníval jsem se, že velikost matrimonial bude pro mne dostatečná, ale zmýlil jsem se. Nicméně jsem se zařídil jak nejpohodlněji to šlo a zas tak špatně jsem nespal.

Oaxacké pobřeží hledí na jih, takže jsem ráno mohl pozorovat rovnou ze své hamaky překrásný východ slunce a večer jsem si vychutnával západy pomerančově oranžové koule přímo do Tichého oceánu ve společnosti ostatních spolubydlících, kteří k tomu troubili na australské domorodé hudební nástroje didgeridoo. Nejlépe to šlo jedné na krátko ostříhané dívce ze španělského ostrova Menorca.

Říká se, že Zipolite je poslední nudistická pláž v Mexiku a to jsem musel vyzkoušet. Dováděl jsem ve vlnách, které si s mým vyhublým tělíčkem jen pohrávaly. Příboj doráží na pláž nikoliv kolmo, nýbrž pod úhlem a dělá tak silné a nebezpečné proudy. Vlny se navíc z ničeho nic zvedají do výše a nepřipraveného plavce semelou jako buben v tatramatce. I já jsem vypil pár litříků slané vody. Pak jsem se z toho vzpamatovával na pláži a zapomněl, že jsem v tropech. Výsledek se brzy dostavil, lehce jsem si sežehl žebrovitou hruď. Stravování na pláži bývá trošku problém, protože ceny jsou tam vyšší než ve vnitrozemí. Zásoby hořkých kakaových bobů mi vystačily na tři dny. Abych přebil jejich silnou chuť, přikusoval jsem k nim homoli surového třtinového cukru – panely, který je všude k dostání za směšné ceny. Po pláži roznášely jídlo mexické babičky, vařily chutná tamales, což je těsto zabalené do kukuřičných listů a uvařené v páře. Jejich chuť je poněkud nevýrazná, ale zasytí a žaludku neuškodí. Celkově jsem v Zipolite strávil pět příjemných dní. Byl bych zůstal klidně déle, ale povolení k pobytu mělo svá časová omezení a já chtěl vidět víc. Jednoho odpoledne jsem se sbalil a stejně nepohodlným nočním autobusem, jakým jsem přijel, jsem i odjel do Oaxacy a dále pak vlakem do Ciudad de México pro kolumbijské vízum.

Mitla - koloniální barokní kostel se třemi kupolemi postavili Španělé na základech předkolumbovského sídla.

Bývalé hlavní město Zapotéků leží na plochém návrší poměrně vysoké hory odkud je pěkný výhled do okolí

: Restaurace Shambhala se nalézá na návrší na západním koncem pláže v Zipolite.

Pohled z restaurace Shambhala na protější restauraci s ubytováním.

Vesnice Zipolite se rozkládá podél dva kilometry dlouhé pláže ohraničené na obou koncích skalisky. Není to žádné přímořské letovisko, oblíbená je hlavně mezi batůžkáři hledajícími klid.

Autor:




Nejčtenější

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Další z rubriky

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.