Pro většinu návštěvníků je první vstup a kontakt se zemí pod Jižním křížem často spojován se Sydney. Je jistě krásné, ale pro mě už jednou provždy branou do A ustrálie zůstane Darwin. A jsem tomu rád. Přicestoval jsem sice z oblasti víc než jen podobné, ale přece je ten první dojem tak hodně odlišný. Je silný, opojný svou vůní, rozlehlostí země, nekonečným prostorem i dálkami a vším, co dělá A ustrálii originální. Poznal jsem a navštívil více zemí, abych mohl srovnat, ale tato končina je jedinečnost ve všem.
Popsat ji a povídat o ní je nelehké. Ta země se musí cítit, dýchat, slyšet, vnímat a doslova na každém kroku jíst. K onečně se rozednívá. Začínám ukrajovat první metry z dalšího, v pořadí čtvrtého kontinentu na cestě světem. Je to pocit, který můžete zažít jen párkrát za život. Ta vůně eukalyptů, smíchaná s tropickým vlhkem a od moře vanoucí čerstvou brízou, vycházejícím ranním slunkem a doprovázena všude kolem rozlehlým chrámovým tichem, ta vůně rozzáří, osvěží, povzbudí a rozesměje. Jen párek papoušků si přivstal a přelétá mi nad hlavou.
Neznám nic opojnějšího. Leda bych se procházel pastvinami za naší farmou, ale ta má do sebe zase zcela něco jiného než zdejší australské tropy. Záměrně říkám a zdůrazňuji australské, poněvadž ty, co jsem jimi projížděl doposud, charakterizuje kupodivu něco jiného. Šlapu pomalu a vychutnávám ty ranní doušky australského jitra. Jsou omamné a silné a mají snahu mě srazit z kola. Raději zastavuju, dívám se na ranní paprsky,slyším, jak kloužou po perlivé rose a odrážejí se kamsi do nekonečna australského buše. Jestliže stojíte,sedněte si, a pokud sedíte, pak tiše bez hnutí a zkuste si to vše na chvíli představit. I ten papír se už začíná pomalu zelenat a od hrotu tužky vystupují na každou stranu liány, palmy, eukalypty,blahovičníky,roste tráva, pestře,všemi barvami kvetou a pronikavě voní květiny, odkudsi z koruny stromu zakřičí coocaburra.
Je to balet, opera i drama nově se rodícího dne. Člověk si to nemusí ani uvědomovat, ba co víc, i kdyby se tomu sebevíc bránil a stavěl překážky, praští ho ta země tak silně přes nos a přes oči i uši, že je lepší hodnou chvíli nic nedělat, jen se dívat a poslouchat. Jsem z toho všeho napůl omráčený a napůl poblázněný, sedím v trávě a říkám si nahlas: Tak jsi to, hochu, dotáhl na pedálech až sem. Mám chuť tu zprávu vykřičet, ale byl by jistě hřích rušit ten tajemný vznik nového dne. A tak jen mlčím, dívám se, raduju se, že jsem, a tiše šeptám: Dobré ráno. Austrálie.
 Australské pobřeží nedaleko Darwinu. |
