O Salt Lake City

Kdekdo hledí k Salt Lake City. Ale kde to vůbec je? A co je to vlastně za město? Před deseti lety Salt Lake City vypadalo, že by potřebovalo panáka. Bylo to město s nízkým tlakem, chudokrevné a ospalé. Když jsem tehdy udělal sto padesát kroků na jih ze samého centra, ocitl jsem se v zóně šedi. Pak jsem zjistil, že totéž platí pro všechny světové strany. Nikde nebylo nic. Teď už je město dost jiné.

Stejně jako tehdy se lísá k prstenci hor, které mu dávají jedno z nejkrásnějších pozadí na světě. Stejně jako tehdy celou zimu v jeho středu září jeden a půl milionu elektrických svíček, takže když se setmí, získává Salt Lake City večer co večer pohodu Vánoc. Ale teď má město konečně i duši.

Před deseti roky mělo jen střed, nic víc. Ten zůstal dosud a je to stále nezpochybnitelný střed. Všechno se tady točí kolem Chrámového náměstí. Odtud se začínají číslovat všechny ulice. Pro Salt Lake City je Chrámové náměstí něco jako Times Square pro New York a Tchien-an men pro Peking. S jedním podstatným rozdílem. Zatímco jinde je náměstí nejživějším místem, kam ulice vylévají veškerý život, tady naopak život utichá. Končí na zdi, která obklopuje náměstí. Za ní je ticho, stromy, zeleň a chrám, který se jmenuje Chrám. A další mlčenlivé budovy.

Za zdí je srdce mormonské církve. Chrám připomíná chicagské mrakodrapy, středověkou Evropu i stalinské stavby zároveň. Pohled na Shromažďovací sál, pohádkový kostelík s věžičkami, který by zapadl do klidné pohody Nové Anglie, vás zahřeje u srdce. Naopak z mamutí velikosti i nevkusu nového Konferenčního centra člověku poklesne brada. Venku plují auta a místní tramvaj, která jede až ke sjezdovkám do hor.

Venku za zdí také září neony knihkupectví, butiků, jídelních arkád a nákupního střediska Zion, které prý bylo prvním obchodním domem Divokého západu a stále zůstává v provozu. Venku je svět jako kdekoliv jinde. Ale o pár metrů opodál přežívá svět jako z daguerrotypií. Sotva vstoupíte, setkáte se s mladými misionářkami, které na dálku vyšlou jako předvoj své úsměvy.

Přijdete-li ve správný okamžik, uslyšíte jedny z největších varhan světa, které znějí zpod želvího krunýře Tabernáklu. Zklidníte tempo, neboť tady se nehodí spěchat. Taky není proč. Nějak takhle to tady vypadalo i před sto lety. Nad tím se dnes tyčí také osmadvacetipatrová budova „světového ředitelství“ církve (tak to alespoň stojí na průčelí psáno). „Je to nejvyšší stavba ve městě,“ říká Dan Allen, který v Salt Lake žije už přes třicet let. „Nikdo by tady nepostavil nic vyššího,“ dodává. „Není na to žádný zákon jako ve Washingtonu, ale přineslo by to smůlu.“

Na vrcholu této budovy je rozhledna. Vylezete nahoru a vidíte, že kromě několika výškových budov je Salt Lake City jen záplavou nízkých stavení. Tak to bylo i před deseti lety. Ale přece jen se něco změnilo. Město už nemá tak nudně asketický výraz, život je taky nejen k práci, ale už i k zábavě. Salt Lake City se trochu odvázalo. „Najez se, napij a povesel se, neboť zítra už můžeš být v Utahu,“ říkávalo se nedávno. Dnes je to víc žert než pravda. Ve městě, kde kouření a pití alkoholu bylo přísně zakázáno a kde se nesmělo do slunce západu ani tančit, je hodně jinak.

Oyster Bar v Market Street, jen co by kamenem dohodil na jih od Chrámu, připomíná tak trochu kulisy i komparz seriálu Sex ve městě. V baru Port O'Call rozhodně nejsou k vidění cudně upjaté šaty mormonek, naopak se zdálo, že některé mladé dámy na sobě mají velmi málo šatů. Joachim Bahrens z Německa, který tady rok studoval a nyní ve městě ještě zůstal, tvrdí, že v Parku svobody lze zahlédnout i skupiny, které se baví bubnováním a kouří při tom marihuanu. A policie prý si toho nevšímá. Ale to poslední dosud nepředstavuje žádný problém. Je to spíš příznak uvolňování města, které dnes patří k těm, kde se žije nejlépe z celé Ameriky.

Nad hlavou máte tu zvláštní modř amerického Západu, ale mezi ní a vámi není žádný smog, jak tomu bývá v jiných velkoměstech. Nemáte tady nepříjemný pocit přeplněnosti a shonu a automobilových zácp. Není tady žádná zločinnost. Jdete po ulici třeba před půlnocí a máte pocit bezpečí, jaký není v Americe běžný. Atmosféra je prostě jiná. „Mám několik sousedů, kteří se sem přestěhovali z Kalifornie. Přes týden žijí a pracují tam a na víkend létají sem, domů,“ říká Dan Allen. Stojí jim to za to? Stojíme právě na zasněženém kopci a Salt Lake City nám leží u nohou. Vpravo se bez konce leskne hladina Velkého solného jezera, vlevo se tyčí bílé hory. Bělovlasý Allen ukáže tam dolů a řekne: „A vy se jim divíte?“


VELMI SLANÉ JEZERO

Je to spousta vody, ale neutopíte se v ní, ani kdybyste chtěli. Je to spousta vody, ale ani jedna ryba v ní. Co je to? No přece Velké Solné jezero. Na mapě amerického Západu vypadá jako velká modrá skvrna, měří zhruba 5000 kilometrů čtverečních. Voda z něj nikam neodtéká, a tak je opravdu pěkně slaná. Když strčíte do vody prst a olíznete ho, hned byste se rádi napili něčeho normálního. Není divu, kromě Mrtvého moře v Izraeli není na světě nic tak slané.

Voda v oceánu je proti tomu přímo sladká. Proto tady opravdu nejsou žádné ryby a proto se nemůžete ani utopit. Slaná voda nadnáší a vy si v ní můžete v klidu napůl sedět a napůl ležet a listovat v listu Salt Lake Tribune. To ale jen tehdy, jsou-li suché roky. Když se jezero rozvodní a hladina se zvedne, slaná voda se zředí přívaly z hor. I potom je však slanější než mořská voda.

Na břehu smrdí (pach je slabé slovo) rozkládající se zbytky řas. Je to opravdu nepříjemné. Přesto si jezero oblíbili výletníci. Kdysi sem těch dvacet kilometrů jezdil ze Salt Lake City dokonce vlak. Lidé se vyvalovali na černých plážích a zkoušeli, jaké to je být nepotopitelný. Některé pláže jsou hladké jako stůl a tvrdé jako beton. Usazená sůl. Proto si jezero oblíbili pekelně odvážní jezdci v rychlých automobilech, aby tady lámali rekordy nebo sami sebe. V době olympiády tady však bude ticho a prázdno. Velké solné jezero zůstane samo sebou.

AMERICKÁ GOTIKA

Paříž má Eiffelovku a třeba takový Tábor Kotnov. Salt Lake City má zase Chrám neboli Templ. Templ je pro Ameriku velmi fotogenický. Šest špičatých věží, strohá, nepřístupná architektura bez ozdob. Americká gotika. Trochu připomíná pařížský Notre Dame, trochu kostel z Disneylandu. (Tím druhým přirovnáním není myšleno nic zlého.)

Templ je přesně v centru města. Je i středem mormonského světa. Mormoni si na něm dávali záležet. Stavěli ho déle než my Národní divadlo. Začali roku 1853 a skončili až po čtyřiceti letech, což je biblicky symbolická doba. Jak to vypadá vevnitř, se nikdy nedozvíte. Dovnitř mohou jen mormoni. Poblíž je však výstava, na níž je z fotografií vidět, jak vnitřek chrámu vypadá. Je mnohem civilnější a daleko méně okázalý než katolické kostely. Alespoň z fotografií připomíná trochu přepychové auditorum. Ale zdi má silné jako pevnost - celých pět metrů. Prý proto, aby vydržel věčně. Počkáme a uvidíme...

PO STOPÁCH PŘEDKŮ

Stovky lidí denně míří do Knihovny rodinné historie, kde mají vůbec největší seznam všech lidí, kteří kdy chodili po Zemi. Mormoni kvůli jeho rozšiřování neustále obstarávají záznamy z celé planety, které mají na milionech mikrofilmů s údaji až do 15. století. Genealogie je pro mormony velmi důležitá, neboť věří, že mohou obrátit na víru všechny své předky a spojit se s nimi v posmrtném životě, jen potřebují znát jejich jména.

Proto ta posedlost po záznamech z farností, sčítání lidu, soudních aktech, vojenských a daňových seznamech. Ráno v půl osmé zde bývají i fronty, neboť sem nechodí jen mormoni. Lidé z USA, ale i z Evropy či Asie přijíždějí, aby si sestavili svůj rodokmen. Zní tady italština, francouzština i polština. Unikátní knihovna je však k dosažení i z domova: je na internetové adrese www.familysearch.com.

KDYŽ SPADNE ŠPENDLÍK, SLYŠÍ TO VŠICHNI

Je to úžasná stavba, skoro až neuvěřitelná koncertní budova, vezmete-li v úvahu, s jak skromnými prostředky ji vystavěli. Muž na pódiu zahajuje své vystoupení: „Abych demonstroval akustiku toho sálu, roztrhnu nejdřív noviny.“ Jak je postupně trhá, slyšíte ten zvuk tak, jako byste stáli vedle něj. Jste však vzdáleni padesát metrů. Možná i víc. Pak upustí na stůl tři špendlíky. Bum, bum, bum. Ano, v Tabernáklu slyšíte upadnout i špendlík. Když pro kontrast upustí hřebík, je to rána jako z děla.

Tabernákl je jeden z prvních stavebních zázraků Ameriky. Začali ho stavět kolem roku 1860, a přesto má dodnes jednu z nejlepších akustik na světě. Možná proto, že ho stavěl člověk, který o tom neměl ani páru. Henry Grow byl sice stavbař, ale stavěl mosty. A tak obrovský sál vymyslel jako klenutý most. Pod ním se zvuk taky dobře nese. Funguje mu to dokonale. Dnes je to domov Mormonského pěveckého sboru, který čítá 325 hrdel a patří ke světové špičce.

Když sedíte v sále a slyšíte varhanní koncert nebo pěvecký sbor, hudba vás prostupuje ze všech stran. Posadí vás na létající koberec tónů a vynese z tohoto světa. V hlavě máte melodii, v srdci slast a na rukou lehké mrazení. Ale to ještě není všechno. Tabernákl je zcela zvláštní stavba. Přestože zvenčí připomíná spíš zimní halu, vevnitř vidíte svět odříkání a skromné práce pionýrských let Divokého západu.

Nebyl použit jediný hřebík. Čtyřiačtyřicet sloupů, které podpírají klenbu, bylo vytesáno z pískovce, ale mormoni si je tehdy nabarvili tak, aby vypadaly jako honosný mramor. Lavice udělali z borového dřeva, ale nabarvili je tak, že vypadají, jako by byly z dubu. To je vznešenější. Když pohlédnete na místo, kde odprýskla barva, spatříte skutečně borovici. Proč to všechno dělali? „Přeci k poctě Boží,“ říká mormonská průvodkyně.

Dnes se do Tabernáklu může usadit 6500 lidí. Hledí k varhanům, pro jejichž píšťaly kdysi svážely oslí potahy obzvlášť vysoké borovice až ze vzdálenosti pěti set kilometrů. Některé z nich fungují dosud. Varhany dnes mají 11 623 píšťal a patří tak k největším na světě. Johann Sebastian z nich zní nádherně až k slzám.

KDO JSOU TO MORMONI

V každé druhé zmínce o Salt Lake City člověk narazí na mormony. Co je to za církev? Vznikla po roce 1820 a její první „prorok“ Joseph Smith byl údajně navštíven andělem, který mu řekl, že byl vyvolen, aby založil jediné opravdové náboženství. Poskytl mu také záznamy, z nichž vyplynulo, že bible měla pokračování v Americe, kde dojde i k druhému příchodu Ježíše Krista. Pro své náboženské představy, ale hlavně pro polygamii, kterou praktikovali oficiálně až do roku 1894, byli mormoni odevšad vyháněni, až se nakonec usadili v Utahu.

Tam vytvořili prosperující společenství. I díky tomu, že smysl života hledají v práci, vytváření hodnot a službě komunitě. Mormoni patří mezi úspěšné bankéře a podnikatele. Někdy jsou považováni za prototyp typických Američanů. Jsou velmi konzervativní, v Utahu platí přísná omezení na pití alkoholu; pít nesmějí ani kávu nebo čaj a další nápoje obsahující kofein.

Historickému centru Salt Lake City vévodí Mormon Temple (uprostřed)

Komerční centrum Salt Lake City

Vyzdobeném Salt Lake City před zahájením zimních olympijských her.

Ulice v centru Salt Lake City

Západ slunce v Salt Lake City