Skrz oponu tmavých mraků se ztrácí i mohutný vrch Plechý, který rámuje řetězec hor na obzoru. Plachtění, to je boj s nepřízní. Zmoklé otěže plachet se třepou v rukách. Už by ty přívaly vody, ksakru, mohly taky přestat, zahromujete si po námořnicku. (Nepřestanou však, jste přece na Šumavě!). Takže sledujete dál kormidlo. Jde to po chvíli už celkem samo, říkáte si.
Ať počasí vyvádí cokoli, loď si nakonec vždycky poradí, zdá se. I plavba pod šedým bezcitným nebem má však své drobné radosti. Malá dávka horkého nápoje i toho nejvyčerpanějšího námořníka trochu vzkřísí. Zapomene tak na provazce ledového deště, na nepříjemný vichr, který profukuje i rybářský plášť, a dokonce i na fakt, že stále není dost klidu a pohodlí k tomu připravit si teplou večeři. Není příjemnější pocit než s kamarády zvládnout nepřízeň větru i osudu a tlachat. Bez baterky byste se v takové chvíli obešli lehce, bez nápoje, který zahřeje, nikdy.
Plachtění, to je trocha latiny. Při takové příležitosti třeba objevíte, že váš kamarád je obdivuhodný rybář. Přidají se i ostatní, vzpomíná se na to, jak to onehdy řádsky foukalo. Docela hezky se to vykládá, když kapky bubnují do paluby, loď sténá, šplouchá a cáká. A jeden člen posádky je o zábavu ochuzen. Sedí zadumaně na zádi, v ruce kormidlo a přemýšlí, zda by bez rybářského pláště nebyl nakonec stejně mokrý, jako když ho má přes ramena a teče pod něj. Všichni se cítí ovšem mnohem lépe, než když odpoledne stáli na břehu a sledovali "svou" loď. Každý si vzpomene na to, jak drsným způsobem se vlastně na tu vysněnou palubu dostal. Ze břehu se to nejevilo zrána tak složitě. Tady přece musí být nějaká ta lodička s vesly (ksakru!), říkáte si, když stojíte na břehu.
Nedaleko máte šumavskou vísku Černá v Pošumaví. Vyhráno však zdaleka není. Lodě kotví v zálivech, známá věc. Vichr se do nich s oblibou vrhá jako do trychtýře a proto: dostat se z takové pasti není žádná hračka. Plachtění, to jsou nesnáze. Hlavní plachta se zuřivě třepá, když se ji snažíte vytáhnout na stěžeň. Je to protivník. Nakonec, za pomoci několika zcela nejachtařských nápadů, kdy někdo navrhuje i použití pádla, při opravdovém záběru, kdy se zlomíte ji zkrotit, aby se uvolila rozepnout mezi stěžněm a ráhnem, jak se sluší, se to povede.Takže, sláva!
Dalo to velkou práci opustit prohřátý lokál, svléknout šaty ač pud sebezáchovy by spíše velel obléknout si nejméně ještě jeden svetr - a vrhnout se do chladných vln. Dostanete se ze zálivu a nedaleko vidíte ostrůvek Tajvan, za ním zpěněnou hladinu a cítíte se jako vítěz. Teď už zbývá jen odpočívat a pít zasloužené doušky grogu, říkáte si. Tak teď to mělo přijít. Dát nohy přes kokpit, natáhnout se po jedné cigaretě a odpočívat. Počasí vám však odmítne dopřát odpočinek.
Trvá to ještě do setmění, než vítr utichne a vy svou loď uvážete k bójce (přirozeně, že jste se trefili až na podruhé, když jste k ní křižovali). Teď už vnímáte jen vlídné šplouchání vln o lodní boky a říkáte kamarádům, jak vás těší hřejivý nápoj, který koluje. K otupení smyslů je docela na místě: jak jinak by člověk přežil, že spí zkroucený jako paragraf, z jedné strany obalený mokrou dekou a z druhé strany poslouchá vodopád nesmyslů z úst chrápajícího kapitána.
Na plachetnici se musí vyrazit s lidmi, se kterými si rozumíte. Na nepatrném prostoru, který paluba plus kajuta poskytují, byste v opačném případě byli brzy notně naštvaní. Když se třeba dohadujete s kamarádem o to, kterým směrem zařídit, ne vždy se shodnete. Kdyby to byl navíc někdo vám osobně nesympatický, špatně by to dopadlo, loď, jak známo, rozpůlit nelze.
Plachtění, to je kamarádství. Kdyby nebylo, tak byste například mohli závidět i lepší místo ke spaní. Já mám být zkroucený pod stěžněm a ten druhý si spokojeně odfukovat na boku? Nikdy! Ještě později se v noci trochu rozfouká vítr. Chvílemi máte starost, zda plavidlo je opravdu dost pevně upoutané. Kapitán má vzápětí po ruce historku, jak mu loni za velké bouře zmizela loď s celou posádkou, když stanoval na břehu. Našel je na druhé straně ostrůvku. Podobné příhody se naštěstí zřejmě nestávají tak často, takže za chvíli zase spokojeně spíte.
Když ráno vstáváte, cítíte, že přišla změna Nebe se vyjasnilo, o bílou palubu se nesměle opírá slunce. Ale také ustal vítr, to je tedy velká škoda, říkáte si. Počasí vám tedy velí příjemně se uvelebit na palubě a vychutnávat klid a mír. Plachtění, to je pohoda. Váš koráb se otočí přídí po větru, plachty se vánkem líně roztáhnou a peříčko na hladině se neskonale pomalu vzdaluje. Dá se takhle pomalu vůbec někam doplout? Sledujete, jak se jezero doširoka otevírá, a šance na to, že do večera dorazíte do vzdáleného Frymburku, se halí v nejistotě. Není kam spěchat.
Posádka se věnuje výborné snídani, na vodě člověku nějak víc chutná. I obyčejná černá klobáska, kterou byste si doma jistě ohřáli, vám chutná výborně i studená. Každý přispěl do lodního proviantu něčím jiným, neobvyklým. Dohromady je z toho docela neobvyklá obložená mísa. K poledni se trochu probere vítr. Loď obepluje poloostrov u Dolních Vltavic. Jezero se tu mocně otevírá od jednoho břehu k druhému. Jen pro osvěžení: Lipno s 4870 hektary je největším umělým jezerem v Česku. Věříte tomu: ten protější břeh se zdá neskonale daleko a hrozně opuštěný.
Připadáte si jako někde v Kanadě, civilizace tam na druhé straně Lípna nestihla napáchat takové příšernosti jako jinde. Nikde poblíž žádný surfař, jen loď a rozlehlá hladina. Plachtění, to je osamění. Kamarádi odpočívají v podpalubí, nikde živá duše. Představíte si mořské vlky, jak pluli dlouhé dny a týdny neznámými vodami. Docela umíte pochopit, že potom viděli mořské panny za zádí a ohromné ještěry pod hladinou, když fantazie pracovala. Vy však na snění nemáte nárok. Před přídí se nenadále objeví výletní parník a vy raději nespoléháte na to, že se vám vyhne. Lodí vůbec nějak přibývá. To znamená, že Frymburk se blíží. Tak asi přece jen do něj loďka dorazí, nese se palubou nová naděje.
Údolí se tady zužuje, tady už to ani moc nefouká. Blíží se malé molo, kde na chvíli loď uvážete. Vystoupíte a žasnete: zem se pod nohama zakolébá. A není to alkoholem. Stačilo být prostě jen dva dny na vlnách a bylo to. Po chvíli na houpání zapomenete a jdete vychutnávat dobrodiní civilizace. Dáte si guláš (námořnický!), obejdete pár stánků, suchozemští domorodci tu něco oslavují. Ochutnáte tedy místní medovinu. Ještě chvíli a nemáte stání, už chcete být zpátky na lodi. Člověk si přece nevyjede jen proto, aby potom coural po městečku, byť pěkném.
Plachtění, to je stesk po vodě. Zrovna se sice spustil jemný déšť a stan u vody dává představu, jak nasáklá bude brzy plachta, ale posádka už nemá stání. Jde se zpátky na loď. Odvázat lano, odrazit a je to. Vítr vane zostra z boku. Voda před přídí se tříští a loď si to šine rychle od břehu. Radostnou náladu na palubě kalí snad jen fakt, že příští den už se končí. Už dopředu si slibujete, že další plavba bude delší. Už proto, aby se stihlo rybaření. Aby vyšlo i koupání. A taky aby byl ještě silnější vítr, ve kterém se loď požene jako uragán.
MŮŽE SE HODIT
Informace: Internetové stránky má skoro každá šumavská obec. Všechny je naleznete hezky pospolu na těchto stránkách: http://www.lipensko.cz/
Zvláště Lípnu se pak věnují na: http://www.lipnonadvltavou.cz/
Vše podstatné o jachtaření a vodáctví naleznete na stránkách: http://www.lode.cz/
Táboření a ubytování:
Na Lipně se nabízí široké spektrum ubytovacích možností, rezervace však bývá nutná. Při táboření na břehu vyhledejte kamp. Je nutné mít na paměti, že se nacházíte na chráněném území šumavského národního parku. Možná vás překvapí, že jsou tu i vzácné zmije. Takže opatrně!
Na vodě:
Nebezpečí, které číhá na Lipenské přehradě, je často podceňováno. Při prudké změně počasí se vyplatí zajet ke břehu, vlnobití dovede krutě překvapit.
Kde si půjčit loď:
Nabídek je celkem dost. Půjčuje se například plachetnice Štír, s kajutou pro čtyři osoby. Cena činí zhruba dva tisíce korun na jeden prodloužený víkend. Je nutné být vlastníkem kapitánského osvědčení. Více na http://www.beta-tour.cz nebo na čísle 02/ 667123 00
 |
