Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Pivo je moje palivo, říká Čech, který na jednokolce dobyl polární kruh

aktualizováno 
Dvoumetrový chasník z moravské vesničky Křídlůvky má o kolečko míň. Tomáš Horák začínal jako cyklista, před pěti lety ale propadl jednokolkám. Na jedné se vydal kolem České republiky, na druhé došlapal až k polárnímu kruhu. Sám, jen s nejnutnější bagáží. Cestu dlouhou přes deset tisíc kilometrů zvládl za 202 dní.

Arjeplog, Švédsko - kousek za půlkou | foto: Tomáš Horák

Jak jste se dostal k ježdění na jednokolce?
Bylo to v září 2012 po návratu z dvoutýdenního cyklotripu po Balkánu. Tam jsem v jedné černohorské hospůdce uvažoval, že bych to mohl zkusit. A tak jsem si pořídil malinkou jednokolku a začal se učit.

Fotogalerie

Jak to šlo?
Bylo to hrozný. Jsem nemehlo, který si musí všechno vydřít. První den jsem vydržel dvě minuty. Křečovitě jsem se držel zdi a snažil se aspoň otočit kolem. Za dva týdny už jsem zvládal ujet pár desítek metrů. Koncem listopadu jsem přešel na větší 29" kolo a v podstatě jsem se musel učit od začátku. Není to jako na kole. I sebemenší změna je hodně cítit.

Předpokládám, že jednokolka není primárně stroj určený k delším cestám.
Jednokolek je několik typů a jsou mezi nimi i cestovní. Ale ty jsou spíš na víkendový výlet na cyklostezku než na šlapání tisíců kilometrů s bagáží. Jednokolka je relativně pomalá, nemá volnoběh, až na výjimky nemá převody, je náchylná na kvalitu povrchu, vítr, dokonce i na boční sklon silnice. Naložená cestovní jednokolka je čirá nepraktičnost. Je to ale taky výzva.

Vaše první velká výprava v květnu 2014 byla kolem České republiky. Jak vás to napadlo?
Byla to taková premiéra a snaha vyvrátit tvrzení některých kolegů, že mi za týden upadne zadek. Založil jsem si tehdy blog, kam jsem psal o přípravě, technice, know-how, dával jsem tam krátké příspěvky z terénu. Rok a půl jsem na to trénoval a ladil stroj.

Tomáš Horák

  • narodil se 5. května 1992
  • studoval elektrotechniku a dvakrát zkusil vysokou školu (neúspěšně)
  • v roce 2014 začal pracovat jako soustružník
  • s cestováním začínal jako cykloturista, v roce 2012 se rozhodl vyzkoušet jednokolku
  • o dva roky později se na jednokolce vydal na okruh pohraničím České republiky
  • loni s jednokolkou procestoval severní Evropu a dojel až k polárnímu kruhu
  • má rád přírodu a rád v ní tráví volný čas, baví ho cestovat po vlastní ose, učit se jazyky, ochutnávat (nejen pivo) a číst, také píše blog

S jakou jednokolkou jste se na cestu pohraničím vydal?
Vyrazil jsem na devětadvacetipalcové terénní jednokolce s hydraulickou ráfkovou brzdou. Nebyl to žádný zázrak, spíš železářství (smích). Kromě utržené patky na plášti jsem ale za těch 2151 kilometrů neměl závažnější problém. Mám ji dodnes a jezdím s ní občas na závody.

Co vás na té cestě nejvíc potěšilo a překvapilo?
Toho bylo hodně. Ale co bych chtěl nejvíc vyzdvihnout - já sám jsem se změnil. Začal jsem se kolem sebe dívat jinak. Zjistil jsem, že je u nás plno nádherných míst a že i uprostřed střední Evropy jsou oblasti, kde za půl dne nepotkáte živáčka. Nejvíc mě potěšil fakt, že je ještě plno dobrých lidí, kteří vám neváhají pomoct.

Vaše další cesta směřovala na sever. Proč zrovna tam a ne třeba na jih?
Severní polární kruh byla taková meta, na kterou jsem se chtěl dostat. Důvodů bylo ale samozřejmě víc. Mám rád severské země a oblasti s řídkým osídlením. Taky jsem chladnomilný a chtěl jsem se vyhnout našemu létu. A to se mi povedlo. Celou cestu „nahoru” jsem až na pár výjimek měl jaro. No a taky kvůli tomu, že se na jednokolce v horku špatně jezdí. Hodně tím trpí určité partie, jestli mi rozumíte.

Jak vypadala jednokolka, se kterou jste zamířil k polárnímu kruhu?
Měl jsem šestatřicetipalcovou silničku, kterou jsem si upravil tak, aby mohla nést nosiče. Těch úprav bylo ještě několik. Hlavně jsem to musel všechno vymyslet v podstatě od píky, což zabralo dost času a peněz. Jakožto strojař jsem měl k dispozici dílnu a tak jsem si s tím mohl přes zimu hrát. Nejtěžší však bylo si na to zvyknout a naučit se s tím vším jezdit. To byl další rok a půl. I když se musím přiznat, že tady už jsem netrénoval tak zodpovědně a většinou jsem místo v sedle končil v jedné z našich hospod.

Naložená cestovní jednokolka. Elektroniku, jídlo a alkohol vezl Tomáš na zádech v batohu.

Naložená cestovní jednokolka. Elektroniku, jídlo a alkohol vezl Tomáš na zádech v batohu.

Byl tenhle stroj lepší?
Rozhodně byl rychlejší a díky většímu kolu jsem se tolik nenašlapal. Ale velká jednokolka má vyšší těžiště a je na všechno náchylnější. V mírném stoupání vám ve městě blikne červená a vám nezbývá nic jiného, než zastavit a vytlačit to nahoru na kopeček. Do kopce to nerozjedete.

Rozjezd bude asi vždycky oříšek.
Je to to nejtěžší. Musí být perfektní. Bez zavazadel se to ještě dá, ale jakmile se stroj ověsí a vy si nandáte batoh, je zle. Nikdy jsem si na to pořádně nezvykl a ani dneska nemůžu zaručit, že se mi to povede napoprvé. Takže ano. Na tuhle vzdálenost byla lepší. Ale v některých situacích jsem si přál mít s sebou tu menší. A párkrát jsem se i zapřisáhl, že bych dal cokoliv za normální kolo.

Kolik času jste si na cestu vyhradil. Musel jste kvůli tomu odejít z práce?
Vyrazil jsem 1. května a vrátil se 18. listopadu. Na cestě jsem tedy byl 202 dní. Ano, podal jsem výpověď. Byla to jedna z nejtěžších věcí. Ale jakmile se do toho člověk dá, není už cesty nazpátek. Když se mě lidé na cestě ptali, kolik na to mám času, říkal jsem jim, že se chci vrátit před prvním sněhem. Reálným měřítkem zbývajícího času však byl stav konta.

Jedna z mých ložnic v Norsku.
Jedna z mých ložnic v Norsku.

Dvě z Tomášových ložnic v Norsku. Za celou dobu spal v kempu jen osmkrát.

Na kolik vás cesta přišla?
Celkově těch šest a něco měsíců vyšlo na zhruba 80 tisíc, přičemž čtvrtina z toho padla na trajekty. Nejvíc mě odlehčila loď na Island. Ale letadlem jsem letět nechtěl. Mám rád velké lodě, je na nich spousta místa a přístav byl po cestě. Ale hlavně to znamenalo každou cestu tři dny nicnedělání, teplou sprchu a postel.

Za co jste ještě utrácel?
Zbytek peněz padl na jídlo a v levnějších zemích taky pivo, což je moje oficiální palivo. V kempech jsem byl jen asi osmkrát. Snažil jsem se maximálně šetřit, výdaje na jídlo činily míň než 300 korun na den. Převážně v zemích, které jsou i trojnásobně dražší než Česká republika.

Měl jste našetřeno?
Nastřádal jsem sedmdesát tisíc a vyrazil. Asi dalších pětadvacet jsem dostal od čtenářů blogu, přátel a rodiny. I lidé, které jsem cestou potkával, mi občas něco nabídli. Musím uznat, že nebýt jich, byl bych na suchu už někde v Litvě.

Jednokolka je specifický dopravní prostředek, nevadil jí třeba horší terén?
Hlavně v severním Švédsku a Finsku jsem zápasil s hliněnými cestami. Často jsem po nich šel. Ne že by nešlo jet, ale strašně bych se nadřel. Jsem od přírody líný a nemám rád extrémy, takže jsem se jednoduše kochal jinak než ze sedla.

K navigaci používal cestovatel na jednokolce klasickou mapu. „Středověk,“ říká k tomu sám.

K navigaci používal cestovatel na jednokolce klasickou mapu. „Středověk,“ říká k tomu sám.

Co kopce?
Kopcovité oblasti, kde jedete často nahoru a dolů a pořád dokola, jsou náročné hlavně po fyzické stránce. Prudký kopec se nedá vyjet, je potřeba slézt. A nahoře zase nasednout a rozjet se. Nasednutí se nemusí povést hned a člověka hodně vyčerpává. Je jednodušší ujet deset kilometrů, než se desetkrát pokusit v plné polní nasednout a neuspět. Později jsem s tím měl i psychické problémy, protože takovou vysočinou jsem projížděl v podstatě nonstop celé dva měsíce.

A prudké sjezdy?
Ty nejsou problém, pokud je povrch aspoň trochu použitelný. Nemusí to být nutně asfalt, ale třeba zase takový hluboký písek mě spolehlivě zastaví. Jednokolka disponuje hydraulickou kotoučovkou. Sice jenom jednou, ale pořád je to lepší, než brzdit nohama.

Potkaly vás nějaké drsné pády?
Na velkých výpravách mívám na pády štěstí. Celkem jsem na té druhé spadl sedmkrát. Z toho ale jenom jednou tvrdě na zem. Zbytek jsem vždycky stihnul doběhnout a tratila na tom jenom jednokolka, která dělala salta. Poprvé v Ústí nad Labem, kdy mi do cesty vběhlo dítě. Musel jsem rychle zastavit a to nešlo jinak, než zmáčknout naplno brzdu a vyskočit z toho ven. Nikomu se nic nestalo. Pak mě párkrát sfoukl vítr.

Kostky mi v Německu dělaly velké potíže.
Nejhorší možný typ krajiny - dva měsíce pořád dokola.- Finsko

Kostky v Německu Tomáše trochu potrápily. Ve Finsku to zase dva měsíce vypadalo asi takhle...

Na Islandu se mi při naskakování zachytila nohavice o pin pedálu. Lehce to odnesl loket. V Estonsku mě ve městě Tartu poslala k zemi větev stromu. V sedle mám i s helmou dva metry třicet. A to je výška, se kterou se běžně při stavbě cyklostezky nepočítá... Při běžném ježdění doma jsem měl horší pády. Od přeražených žeber, přes naražený nos a čelist až k díře v boku, skrz kterou šla vidět pánevní kost.

Co je na takové cestě nejtěžší?
Vůbec se do toho pustit. Na cestě jsou pak jednoznačně nejotravnější auta. Na Islandu jsem musel sjet dvakrát ze silnice, aby mě nesrazil protijedoucí vůz, který předjížděl. V Česku jsem dostal myšku na kruhovém objezdu. Na Slovensku jsem se minul s autem jen o pár centimetrů. Ale například v Norsku jsem nad řidiči žasl. Kdyby to takhle bylo všude, byla by radost jezdit po silnici na kole.

Počasí vám vrásky nedělalo?
Na to jsem měl velké štěstí. Z pěti týdnů na Islandu mi pršelo jenom tři dny. Později ještě v Norsku. Nejobtížnější neduh byl asi boční vítr, který začal foukat v Tartu a skončil v Košicích. Tedy asi o tisíc kilometrů později. Na jednokolce je každý vítr špatný. I ten zadní. S větrem byl ale boj vlastně skoro pořád. Hlavně Skandinávie má zvláštní typy různých vířivých větrů, na které nejsem zvyklý a které mi dělaly potíže.

Chtěl jste to někdy vzdát?
Mockrát jsem tu jednokolku chtěl rozbít na malinké kousky a dojít domů pěšky. Hlavně ve Finsku jsem měl těch krizí požehnaně. Ale jestli máte na mysli sednout na letadlo a nadobro to zabalit, tak to ne. To nešlo. To jsem nechtěl a ani nemohl. Vždycky se snažím naložit si tolik, kolik vím, že unesu. Jenom tu laťku akorát trochu zvednu.

Tomáš cestuje nejraději sám. Na cestu si s sebou vzal irskou flétnu a naučil se na ni hrát.

Tomáš cestuje nejraději sám. Na cestu si s sebou vzal irskou flétnu a naučil se na ni hrát.

Proč jste jel sólo?
Vyhovuje mi to. Když jedu sám, poznám víc lidí. Vyjížděl jsem coby zdatný němčinář, ale na cestě jsem se naučil slušně anglicky. I v norštině jsem udělal pokrok. Taky jsem sám svým pánem. Pár lidí se ke mně kdysi na cestách pokoušelo přidat, ale většinou jsem je utahal. Jednomu jsem dokonce volal záchranku. To bylo ale ještě za dob klasické cyklistiky.

Taky si cestou radši zaplatím za něco na jídlo než za sprchu, pračku nebo žiletky. Navíc si myslím, že být s někým půl roku na cestě, tak buď zabiju já jeho a nebo on mě. Občas taky dokážu lézt na nervy...

Co s sebou na jednokolce vezete?
Jen to nejdůležitější. Stan, spacák, karimatku. Pak oblečení. Jedno na ježdění, jedno na spaní a volný čas, jedno teplé do mrazivých dnů, tři sady spodního prádla. Elektroniku (foťák, mobil, tablet kvůli psaní článků na blog, světla). Některé speciální náhradní díly, které se těžko shánějí. Jídlo na pár dnů. Dva až tři a půl litru vody - záleží na lokalit. Výbavu na vaření. Nůž. Lékárničku. A nějaké drobnosti jako šití, stahovací pásky, lepící pásku, vodotěsné sáčky...

Kolik to všechno váží?
Na startu jsem vyjížděl s 15 kg vybavení včetně vody a jídla. Šest na zádech, jedenáct na jednokolce. Celý stroj pak měl něco kolem 26 kilo.

Kam se to všechno na jednokolce vejde?
Většinu z toho jsem vezl v lodních vacích, které jsem měl přidělané na jednokolce. Cennější věci (hlavně jídlo a alkohol) jsem měl v batohu.

Jaká byla nejhezčí chvíle cesty na sever?
Jedním z nejhezčích okamžiků bylo rybaření ve fjordu v Norsku. Už za polárním kruhem. Doma mě strašili, že tam zmrznu, ale bylo 26 stupňů. Chytal jsem společně s Eliasem, kterého jsem poznal den před tím. On mi zajistil ubytování u svého kamaráda, další den vypůjčil loďku, udice a šli jsme na ryby, které jsme večer všechny snědli.

A co bylo největším propadákem?
Jedním z nejhorších dnů byl ten čtvrtý. Večer jsem několikrát zvracel a měl průjem. Tu noc jsem ležel v posteli a přemýšlel co dál. Všechno bylo zařízené - odhlášení ze zdravotního pojištění, výpověď... Naštěstí jsem se druhý den, na mé narozeniny, cítil dobře a mohli jsme pokračovat. Taky cesta do Akureyri stála za to. Pršelo, foukalo. Ráno začínalo jedenáctikilometrovým stoupáním. Byla zima. Píchl jsem kolo, na tom ostrově už asi po páté - foukat tuhle monstrduši cestovní pumpičkou je dřina.

Islandský asfalt mi odrovnal plášť.
Uprostřed estonských polí, dvacet kilometrů od nejbližšího města.

Na cestě dlouhé skoro jedenáct tisíc kilometrů se občas vyskytl i defekt.

A pak přišel ten řidič, který by mě, kdybych nebyl duchapřítomný, sprovodil ze světa. Jenomže jsem potřeboval nějaké jídlo a tak jsem ten den musel až do města. Promočený na kost, unavený a rozčilený. Následující den jsem to vzal přes hory, abych si od aut trochu odpočinul a uklidnil se. Jak Island láká turisty na to, že tam nikdo není, tak se zřejmě zapomíná zmínit právě o těch milionech turistů, kteří tam každé léto proudí a dokážou člověku zkazit dojem z této jinak krásné země.

Kam se chystáte příště? Bude to zase na jednokolce?
Popravdě řečeno nevím. Jednou bych rád tak nějak všelijak kolem světa. Ale letos asi ještě zůstanu v Evropě, možná zamířím do východních Karpat na pěší turistiku. Na jednokolce to určitě nebude. Od doby, co jsem se vrátil, jsem na ní ještě neseděl. Ale kdykoliv se na ni podívám a vidím všechny ty šrámy, praskliny a zničené komponenty, dojde mi, že cestou trpěla mnohem víc než já. Chtěl jsem se jí zbavit, ale nedokážu to. Protože ačkoliv je to jenom hromádka hliníkových trubek a pár drátků, nemění to nic na tom, že si tím prošla taky. A jen tak ji rozprodat by nebylo fér.

Cesta kolem České republiky:

  • 34 dnů
  • 2151 km
  • 1 870 000 šlápnutí do pedálů

Cesta za polární kruh:

  • 202 dní
  • 10 814 km
  • 12 zemí (Česko, Německo, Dánsko, Island, Švédsko, Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko + pěší návštěva Tórshavnu na Faerských ostrovech)
  • 7 pádů
Autor: pro iDNES.cz




Nejčtenější

Atrakce SlotZilla umožní návštěvníkům prolétnout se nad Las Vegas
Las Vegas má atrakci jako z filmu. Turisté minutu letí jako Superman

Něco takového se dá najít asi opravdu jen ve Vegas. Z obří budovy ve tvaru hracího automatu se do protějšího kasina vysoko nad zemí táhnou silná lana a na nich...  celý článek

Kristina se vydala na cestu, aby sebe i druhé zbavila strachu z neznámého.
Sama uběhla 1840 km přes Írán. Bojovala tak proti strachu Evropanů

Její okolí si myslelo, že se zbláznila, když chce sama běžet muslimskou zemí. Čtyřiačtyřicetiletá Kristina Palténová se ale nenechala odradit. Nazula běžecké...  celý článek

Bránu z Hradčanského náměstí na okamžik uzavřeli vojáci, aby se Hradní stráž...
Amatérismus, hodnotí cizinci opatření u Hradu. Kontroly odradily turisty

I letos čekají na turisty u Pražského hradu bezpečnostní kontroly u vstupů. Ukázalo se, že vyhnaly krátkodobé výletníky. Cizinci podle pracovníků v cestovním...  celý článek

Pudinkový dort s ovocem a šlehačkou
Pudink v hlavní roli. Sladkosti, které se rozplynou na jazyku

Jedna z nejobyčejnějších kuchyňských ingrediencí bývá obvykle spojována jen s dětskými svačinkami. Byla by ale škoda nechat pudinku jen tuhle vedlejší roli....  celý článek

(Ilustrační snímek)
Na letišti v Ruzyni vám budou moci kufr otevřít i násilím. Kvůli výbušninám

Cestujícím z pražského ruzyňského letiště mohou být od května kontrolovány kufry častěji než dosud. Jestliže doteď jim byla zavazadla kontrolována jen při...  celý článek

Další z rubriky

Cestovatel Jiří Kolbaba projel všech šest světadílů a navštívil přes 130 zemí....
Terorismus změnil svět, mladí se dnes bojí cestovat, říká Jiří Kolbaba

Procestoval 136 zemí světa, miluje Island a Antarktidu. „Mohl bych žít kdekoli, ale doma jsem pořád v Česku,“ říká populární cestovatel. Přitom až devět měsíců...  celý článek

Atrakce SlotZilla umožní návštěvníkům prolétnout se nad Las Vegas
Las Vegas má atrakci jako z filmu. Turisté minutu letí jako Superman

Něco takového se dá najít asi opravdu jen ve Vegas. Z obří budovy ve tvaru hracího automatu se do protějšího kasina vysoko nad zemí táhnou silná lana a na nich...  celý článek

Wadi Al-Salam v Iráku je největší hřbitov na světě.
OBRAZEM: Největší hřbitov světa. V Údolí míru odpočívají miliony lidí

U města Nadžaf v Iráku se na ploše šest kilometrů čtverečních nachází hřbitov Wadi Al-Salam, který je všeobecně považován za největší světa. Přesný počet...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.