O indiánech, a jak jsem zničil SSSR...

  • 10
Toto je první a poslední historka z cest, v níž je odhaleno velké historické tajemství. Tedy: byl jsem to já, kdo rozložil SSSR. Historici vám sice budou tvrdit, že sovětské impérium rozpustil Boris Jelcin, ale pravda je jiná: prsty v tom měli ruští indiáni a já.

Ale popořádku. Americké indiány zná každý, každý někdy hodil sekyrkou v mylném očekávání, že se jako tomahawk zasekne. Pro našince odkojeného Vinnetouem však bývá setkání se severoamerickým indiánem většinou rozčarováním.

Mně z nich v hlavě po jedné cestě Kanadou uvázlo především to, že: 1. indián tě vždy vezme stopem. 2. indián ti vždy dá plechovku piva. 3. indián vyžaduje, aby se mu říkalo indián (nikoliv "původní obyvatel", jak chtějí ti, kdo říkají černochům Afroameričané).

Za indiány do Ruska
Pro opravdovou indiánskou romantiku je třeba zamířit do Ruska. Severoameričtí indiáni tam mají mnoho příbuzných, pastevců sobů, lovců mrožů či velryb.

Každý zná Siouxe či Apače, ale nikdo se nesnaží napodobovat třeba Itelmeny nebo Jukagiry.

O Divokém východě filmy nikdo netočí, byly by však určitě dobré. Představte si, že Brad Pitt by třeba hrál vůdce kmene Evenků útočícího na dřevěné pevnosti kozácké jízdy někde na okraji Sibiře. No a Penelope Cruzová by mohla hrát hrdou členku národa Něnců a bojovat s kalašnikovem v ruce proti Stalinovým agentům kolektivizujícím stáda sobů.

S pastevci sobů jsem se na Čukotce jednou pohádal o způsob házení lasem. Já jsem používal způsob z českých tábornických příruček a oni se váleli smíchy po zemi, tedy po svěžím mechu tundry. Laso jsem poté vyměnil za baterku, mroží kel jsem směnil za placatici vodky při dramatické transakci v ranní mlze na břehu Beringovy úžiny.

S koněm přes řeku na Kamčatce
Na Kamčatce, to je o poloostrov jižněji, mi staříci národa Evenů vyprávěli dávné příběhy o velkých stádech sobů, o bozích stromů a řek, o touze po svobodě, kterou nikdo jiný nedokáže pochopit.

To tam mě můj průvodce přinutil přeplavat s koněm řeku, což je zlom v životě každého jezdce, a já proto poté v pekelném cvalu prolétl hlavní ulicí té vesnice, plašil jsem slepice mezi dřevěnými přízemními domky, vyhýbal se vozům zn. Lada a Žiguli, kynul opilcům opírajícím se o zábradlí náleven a zaujal minimálně jednu dívku na procházce. Vesničané poplašeně a lehce znechuceně zvedali hlavy, přesně jako když ve filmových kovbojkách desperáti vtrhli do klidného Zapadákova.

Rozvrat SSSR s pomocí duchů
To na Čukotce, tam jsem způsobil pád SSSR. Bylo to 19. srpna 1991 a já nad vesnicí lovců mrožů objevil staré pohřebiště, místo, kam kladli mrtvé, obložili je oválem z kamenů a nechali napospas milostivé tundře. Nechoď tam, říkali mi vesničané, rozzlobíš mocné duchy a stane se pak něco strašného. Jenže já neposlechl a jako Indiana Jones se pokoušel - marně - najít něco z minulých životů těch lidí, třeba kostěný hrot šípu nebo amulet.

K vesnici u modrého moře jsem se vracel s obavou, že teď se vážně něco strašného stane. Stalo, i když strašné to nakonec nebylo. Přesně v tu chvíli začaly po Moskvě jezdit tanky a začínal puč, který vedl k pádu SSSR a zhroucení komunismu v SSSR. A pak že jsou ti duchové tundry zlí.

 

,