Příroda tu pestrostí opravdu nešetřila, na poměrně malém území najdeme termální prameny, různobarevná kráterová jezera, desítky vodopádů či jedinou novozélandskou poušť. Není divu, že se tato oblast jako jediná na Novém Zélandu pyšní dvojitým statusem ochrany UNESCO, a to jak za svoje přírodní, tak i kulturní hodnoty.
Přestože je národní park Tongariro mezi turisty velice populární, většina túry zvané „Round the Mountain“ vede jeho odlehlými částmi, kde si každý může v klidu vychutnat majestátnost zdejší přírody.
Pabukový les a sopečné pumy
Čtyř až šestidenní okruh kolem sopek lze zahájit na několika místech, já vyrážím z Whakapapa Village, kam mě dovezl linkový autobus.
Cesta začíná přímo u informačního centra a ihned mě přivádí do hustého pabukového lesa, z jehož korun vykukují mečovité listy novozélandských stromových dračinek.
Těmto rostlinám dal lidové jméno „zelný strom“ kapitán James Cook, který jejich listy přidával své posádce do jídla jako prevenci proti kurdějím.
Úzká pěšina vede lávovými poli a moje pohorky se boří do jemného sopečného popela promíchaného s drobnými úlomky narůžovělé andezitové lávy.
Na svazích rostou alpínské květiny, z nichž nejnápadnější jsou bíle kvetoucí chlupaté Celmisie. Tu a tam se povalují obrovské kameny zvané sopečné pumy a údolí lemují utuhlé lávové proudy jako stopy po minulých erupcích.
Každou chvíli překonávám potoky s průzračně čistou vodou, které stékají po svazích sopky a vytvářejí v ní tak hluboké zářezy přerušované četnými vodopády. Díky poměrně nízkému stavu vody však nemusím potoky brodit a vystačím si s “hopsáním“ přes balvany.
Po vrstevnici kolem vulkánu
Chata Mangaturuturu, ke které večer dorážím, je stejně jako většina dalších na trase vybavena jednoduše, ale účelně. Uvnitř najdu palandy pro asi deset lidí, stolek, lavice, kamna a místo na vaření.
Pohled na vrchol Mt. Ruapehu od západu
Kadibudku ukrývá o kus dál hustý les a aby byl pocit romantiky dokonalý, za chatou je složené dřevo a ve špalku zaseknutá sekyra. Jsem tu sám. Za noc platím patnáct novozélandských dolarů. Předem zakoupený žeton vhazuji do schránky umístěné na stěně chaty.
Vznik národního parku TongariroPolovina 19. století byla obdobím konfliktů mezi Maory a evropskými osadníky. Z Evropy se na Nový Zéland hrnuli noví osadníci, půda byla postupně rozdělována a zúrodňována, vznikaly nové farmy. Náčelníkem kmene obývajícího oblast okolo hor byl Te Heuheu Tukino IV. Jeho kmeni patřila veškerá půda v oblasti Tongariro a on byl vystaven tlaku bělochů na její získání. |
Následující dny vede cesta zhruba po vrstevnici, a protože panuje dobré počasí, naskýtají se mi nádherné výhledy do podhůří a na vzdálené travnaté hřebeny hor Kaimanawa.
Kdybych měl hodnotit výhledy, zařadil bych Round the Mountain Track mezi jednu z nejlepších túr, co jsem kdy absolvoval. Fakt, že cesta vede téměř po celou dobu nad hranicí lesa po svazích nejvyšší hory, k tomu dává ty nejlepší předpoklady.
Dlouhý traverz zpestřuje uprostřed třetího dne průchod monumentálním kaňonem Waihianoa, který se zařezává do jihovýchodního svahu hory a vytváří na ní několik kilometrů dlouhou „jizvu“.
Visutá lávka přes potok se ve větru povážlivě kymácí, ale protože jiné cesty dál není, nezbývá než důvěřovat novozélandským inženýrům a pevně se držet ocelových lan.
Pouští a Mordorem
Od chaty Rangipo vstupuji na území jediné novozélandské pouště, Rangipo Desert. Tato nejsušší oblast parku vděčí za svůj vznik srážkovému stínu masívu Mt. Ruapehu a převládajícím západním větrům. Člověk by v poušti očekával jednotvárnou krajinu, ale opak je pravdou. Písečné pláně střídají hluboká údolí s kolmými srázy a větrem opracované lávové skály stojí podél cesty jako obrovské milníky.
Poušť Rangipo
Sopky Ngauruhoe (vlevo) a Ruapehu
Krátká odbočka k Ohinepango Springs mi nabízí zajímavou podívanou. Křišťálově čistá voda tu pramení v ohromném množství zpoza starých lávových polí, tvoří soustavu jezírek a posléze vytéká do potoka. Protože je mi nesnesitelné horko a po průchodu pouští jsem celý od prachu, neodolám a krátce se smočím v ledové vodě.
Stoupání úbočím hory Mt. Ngauruhoe vede přes rozsáhlá lávová pole, která jsou pozůstatkem po minulých erupcích. Všudypřítomná ostrá láva a drobný sopečný štěrk nejenže ztěžují chůzi, ale brání i jiným organismům znovu osidlovat tuto ponurou krajinu. Ne náhodou se právě v této lokalitě rozhodl režisér filmové trilogie Pán prstenů natáčet Mordor. Tedy zemi, kde sídlí temný pán a kde se snoubí šero s šerem.
Po nejpopulárnější pěší trase Nového Zélandu
Od chaty Oturere stoupám přes nekonečné variace neobvyklých lávových formací a prudce stoupám na planinu zvanou centrální kráter. Tady se cesta napojuje na trasu zvanou Tongariro Crossing.
Tongariro crossing je právem nejpopulárnější jednodenní túrou Nového Zélandu. Pohled na Emerald Lakes
U rozcestníku nechávám batoh a jen tak nalehko se jdu podívat k jezeru Blue Lake, vzdáleném necelou půl hodinu. Kruhovité jezero vyplňuje vyhaslý sopečný kráter a jeho voda má skutečně modrou barvu. To však není nic proti barvě vody dalších jezer, zvaných Emerald Lakes. Tři jezírka vznikla v prohlubních po minulých explozích a smaragdově zelenou barvu jejich vody způsobují minerály, splavené z nedaleké aktivní termální oblasti.
Výhled z výšky za hezkého počasí omráčí snad každého a hned je také jasné, proč Tongariro Crossing považují znalci za nejhezčí jednodenní novozélandskou túru. Dole pode mnou se zelenají smaragdová jezera, hned vedle z nitra hory trčí rudě zbarvená lávová trubka a v dálce leskne hladina největšího novozélandského jezera Taupo.
Může se hoditDélka a náročnost: 66,2 km, 4-6 dní, středně těžký horský terén. Trasa je otevřena celoročně. Ubytování: na trase je celkem šest chat patřících správě národních parků (DOC). Táboření je možné minimálně 200 m od cesty, v úseku tzv. „Northern Circuit jen v blízkosti chat nebo ve vzdálenosti minimálně 500 m od cesty. Pro Waihohonu Hut v hlavní sezoně nutná rezervace, pro ostatní chaty platí systém „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ |
