Do Aucklandu jsem dorazila po zhruba 28 hodinách strávených v letadlech a na letištích. Velkou devizou Nového Zélandu je neskutečná uvolněnost tamních obyvatel. Ať se stane cokoliv (jako že se většinou vůbec nic neděje), všechno se řeší beze stresu, za naprosto pohodové atmosféry. Opravdový Novozélanďan prostě nepropadá trudnomyslnosti a co se času týče, to už se vůbec neřeší - mají ho prostě dost ("no problem, mate...").
Pětkrát jsem použila železnici a třikrát z toho měl vlak jeden a půl hodiny zpoždění. Jsem sice na podobné situace zvyklá z domova, ale přece jen - to jsem nečekala. Když Vám totiž na Novém Zélandu ujede přípoj, dalšího se dočkáte až druhý den, protože vlaky jezdí v každém směru pouze jednou denně. A nebo taky ne, protože je všechno tak ukrutně organizované a "přebookované", že sehnat jízdenku týž den nebo den předem bývá často zhola nemožné (situace s autobusy je sice o něco lepší, ale ne o moc).
Navíc je cestující povinen projít "check-in" (stejný systém, jako na letišti, zavazadla se přepravují odděleně v samostatném voze) půl hodiny před odjezdem vlaku, tzn., že pokud má vlak hodinu a půl zpoždění, strávíte na nádraží dvě bezmocné hodinky a ke konci se již značně koušete nudou (nebo vzteky?). Ale potom vláček přeci jen přijede a vy berete zpět všechna negativa, kterými se vaše hlava ještě pět minut předtím jen hemžila.
Jízda po novozélandské železnici, ač nepatří zrovna k nejlevnějším záležitostem, je opravdu něco a název Tranz Scenic není rozhodně zvolen náhodně. Dopručit mohu zejména trať Tranz Alpine, která vede z Christchurche přes Jižní Alpy do Greymouthu na západním pobřeží (nebo zpět).
Po příletu do Aucklandu jsem se ubytovala v Central City Backpackers přímo v centru města. Protože mě ale Auckland nikterak nenadchl, rozhodla jsem se odtamtud odjet co nejdříve. Mířila jsem na sever (Cape Reinga, Bay of Islands atd.), jenže osud tomu chtěl jinak. Po první noci se totiž dole na nástěnce v recepci objevil inzerát zhruba tohoto znění: "Výlet do Christchurche zdarma!!! Ubytování zdarma!!! Ahoj, jmenuji se Edward a hledám někoho, kdo by se mnou letěl ve čtvrtek ráno do Christchurche (když jsem ten papír našla, byla středa ráno) na předávání novozélandských sportovních cen roku. V Christchurchi je potom možnost zůstat 5 dní, vše zdarma. Nic osobního za to nechci, pouze hledám ženu okolo třiceti nebo mladší, pokud možno příjemné povahy a vzhledu, která by byla ochotna být mou partnerkou na slavnostním večeru přenášeném televizí.
Asi hodinu jsem přemýšlela, jestli je to moc velká úchylnost, počítala, modlila se a nakonec to nevydržela, zvedla jsem sluchátko a dotyčnému zavolala. O čtvrt hodiny později si pro mě přijel do hostelu, zašli jsme do vedlejší kavárny a uzavřeli obchod. Celá záležitost spočívala v tom, že Edward byl jedním ze sponzorů celé události (resp. zastupoval firmu) a předpokládalo se, že se objeví po boku s partnerkou. To by se i stalo, kdyby mu ovšem dva dny před tím nedala kopačky. Ostatní kamarádky už měly něco jiného, a tak dostal nápad hledat v hostelích. Všechno totiž bylo zaplacené a zařízené předem a vedení firmy by ho zřejmě dost nemělo rádo za ty vyhozené peníze. Půjčila jsem si od jeho kamarádky Helen šaty a druhý den ráno jsme vyrazili.
Večeře měla asi pět chodů, šneky sice nepřinesli, ale nějaké mořské potvory ano. Vedle mě naštěstí seděla korpulentní paní Sally - byly jsme seznámeny, takže nic nebránilo tomu, aby je vesele lovila z mého talířku. Ale to skopové už jsem jí nedala, o dezertu ani nemluvě! Strávili jsme tou žranicí asi 4 hodiny za neustálého přerušování a komandování od televizního štábu. Viděla jsem nejlepší novozélandské sportovce, konverzovala s pohlaváry a předstírala, že jsem Edwardovo stará známá, se kterou se potkal před třemi lety v Londýně. To, že jsem Češka vůbec nevadilo, naopak jsem měla pocit, že jsem pro ně jakási exotická květinka. Zahrnovali mě otázkami o všem možném, a tak jsem si docela oddychla, když jsme se po pěti hodinách vrátili zpátky do hotelu (pětihvězdičkového - myslím, že moje krosna, stan a ešus se tam vskutku vyjímaly).
Po zbývající čtyři dny jsem "objevovala Christchurch" a vůbec jsem si dělala, co jsem chtěla, přesně tak, jak bylo domluveno. Večer jsem se vždy vrátila do hotelu, dali jsme si večeři a tím to haslo. S Edwardem byla legrace, dost jsme si rozuměli, tak mi bylo docela smutno, když mě v pondělí ráno vysadil z taxíku na výpadovce na západ.
Po téhle zkušenosti ("Pretty Woman Story" jsem pak už jen pořád čekala, že se něco stane, když to tak pěkně začalo... a ono už se celkem nic nestalo. Každopádně jsem přišla na to, že je jednodušší "stopnout" letadlo, než auto.
Snažila jsem se stopovat, ale po třech hodinách na silinici, v děšti, kdy mi zastavilo jedno jediné auto, které jelo jinam a ještě jeho řidič chtěl za svezení peníze, jsem to vzdala a vlastně už to dál nezkoušela.
Řekla jsem si, že mám příliš málo času na to, abych si mohla dovolit ho proflákat. Spočítala jsem znovu peníze, vrátila se do Christchurche a začala plánovat trasu. Musím přiznat, že to, co se mi podařilo vidět, bych rozhodně nezvládla nebýt Edwarda a jeho nabídky. Takhle jsem totiž platila pouze jednu cestu, z jihu na sever. Oba směry bych si totiž rozhodně nemohla dovolit, po zjištění, že se stopováním je to taková bída. Možná kdybych měla pevnější nervy, asi bych za dopravu přece jen ušetřila, ale abych pravdu řekla, necítila jsem se tam ani zrovna dvakrát bezpečně.
Pak tu byl ještě problém s časem, tak jsem vsadila na vlak a autobus, pevně rozhodnutá vidět alespoň něco z toho, co jsem původně zamýšlela. Jo, to Island, to je stopařů ráj, to bylo jiný kafčo... Navíc síť autobusů a vlaků na Zélandu je hodně řídká, takže kdo nemá auto, je prakticky bez šance navštívit ty nejzajímavější oblasti, protože býváte vysazeni vždy tam, kde je nějaká civilizace. Hledejte pak místo pro stan v centru města - to už se vyplatí jít do hostelu, který je mimochodem jen o pár dolarů dražší než místo v kempu.
Nový Zéland je místo pro "backpackers" - hostely najdete všude, informační střediska rovněž a turistický ruch tomu (bohužel) odpovídá. Že to bude neobydlený ráj jsem rozhodně nečekala, ale když jsem za sebou během jednoho dne zaslechla počtvrté: "Kuk mal!" , dělaly se mi mžitky před očima. Dále je to velmi populární destinace pro Korejce, Japonce, Brity a Holanďany (holt na to mají, no...) Takže - nemáte-li na Zélandu k dispozici auto (nějakou tu ojetinu nabízejí v každém hostelu, jenže pro jednotlivce je to jaksi neekonomické...navíc se tam jezdí vlevo...), nečekejte, že tomu uniknete, alespoň ne na dlouho.
Dále se připravte na další nepříjemný fakt, že se platí téměř všude a za všechno, i za bahenní sopky, gejzíry a silikové terasy - většina jich je obehnaná plotem a má návštěvnost zhruba 500 lidí denně. Výhodné jsou ale některé služby, zejména volání zdarma z telefonních automatů, nádraží, letišť a info center do hostelů atd. (zelenou linku 0800 vlastní většina organizací).
Samozřejmě jsou i místa, která stojí za to a neplatí se nic, nebo minimum - většinou ve vlastnictví všelijakých dobrovolnických spolků, soukromníků atp. Vřele dopručuji místo Orakei Korako nedaleko města Taupo, Moeraki Boulders na Jižním ostrově (provincie North Otago), plachetnici Barbary v Taupu (a jejího kapitána a majitele Billa!), termální oblast raters of the Moon (Taupo), dále Waiotomo Caves (black water rafting - poněkud dražší, ale hodně silný zážitek!) a poloostrov Coromandel. Z měst potom především Christchurch, Picton (vrak poslední lodi Východoindické společnosti - Edwin Fox), Wellington a Napier.
Novozélanďané jsou národ vstřícný a přátelský. Pokud se vám nedaří stopovat na silnici, jednoduše se zeptejte u benzínové pumpy, v kempu nebo jinde, zda by vás někdo nesvezl, a on vás někdo většinou sveze (alespoň v nouzi a na kratší vzdálenosti to fungovalo). Buďte v pohodě a ničím se nestresujte - oni to taky tak dělají. No a rada na závěr - vemte si s sebou hodně peněz a nejezděte předtím na Island! (Ale jinak to bylo fajn.)
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 dopravní značka na Novém Zélandě |
 |
 |
