Klára Dostalíková v pořadu Novozélandský sen

Klára Dostalíková v pořadu Novozélandský sen | foto: Playtvak.cz

Děti na Zélandu nepodvádí a vůbec nemají mobily, tvrdí česká školačka

  • 46
Za lepším životem do zahraničí odchází nejen mladí lidé, ale i celé rodiny. Jak takovou změnu vnímají děti? Jak se liší novozélandské školství od toho českého? A v čem je výchova potomků u protinožců jiná? Z vlastní zkušenosti o tom vypráví dvanáctiletá Klára Dostalíková v pořadu Novozélandský sen.

Před třemi lety se její rodiče rozhodli, že se přestěhují z Jesenice u Prahy do Aucklandu na Novém Zélandu. Její maminka pracovala v nemocnici, tatínek působil v oblasti informačních technologií.

Začátky byly pro Kláru náročné. Před stěhováním na Zéland totiž měla angličtinu jen rok ve škole. „Po třech týdnech na Zélandu, co jsem už tady chodila do školy, se mě táta zeptal, jak to jde ve škole. Já mu řekla, že dobře, ale že ničemu nerozumím,“ přiznává školačka. Než rozuměla všemu, co se kolem ní říká, trvalo to zhruba rok.

Školní uniformy jsou dobrá věc

Do školy chodí pětkrát týdně, vždy na šest hodin. „Kdybych měla posoudit rozdíl mezi dětma tady a v Čechách, tak byl řekla, že je to úplně jiné,“ popisuje Klárka.

Základní rozdíl vnímá v tom, že na Zélandu se do školy chodí v uniformách, zatímco v Česku se hodně řeší, kdo se jak obléká. A to mělo vliv na vztahy mezi spolužáky. Sama je za uniformu ráda a vnímá tuto povinnost pozitivně.

Žádné mobily ani „taháky“

Dalším markantním rozdílem je to, že na Novém Zélandu děti prakticky nemají mobilní telefony. A také se v tamní škole prý vůbec nenapovídá a nepodvádí při testech. „Děti si tady žádné taháky nechystají. Zkrátka se tady nepodvádí,“ říká Klára.

Děti se jí zdají velmi ukázněné oproti jejím spolužákům a kamarádům v Česku. „Neperou se, nehází věci z okna, nečmárají po tabuli. Vůči učiteli mají respekt nebo se jich zkrátka bojí,“ vysvětluje.

A zároveň dodává, že fyzické tresty jsou na Novém Zélandu zcela zakázané, a to nejen ve škole, ale i doma. Výchova zde funguje spíše na bázi domluv.

Spolužačky z Čech ji nepoznávají

Život na Novém Zélandu si užívá. S rodinou hodně cestuje, hlavně do přírody. „Byli jsme třeba pozorovat tučňáky, velryby nebo lachtany,“ chlubí se dvanáctiletá žákyně.

Za tři roky života u protinožců s rodinou navštívila Česko jen jednou na kratší dovolenou. A byla se podívat ve své staré škole. „Kamarádky mi říkaly, že jsem se hodně změnila, že mě nemohly vůbec poznat. A také se hodně divily, že se na Zélandu učíme. Myslely si, že se tady jen plave a nic víc nedělá,“ směje se Klárka Dostalíková.

V pořadu Novozélandský sen pak prozrazuje, co by ráda vystudovala a jakou práci by na Novém Zélandu dělala jen velmi nerada.