„Moje emigrace byla komplikovaná tím, že jsem byl za války totálně nasazený a pracoval jsem na šachtě, kde jsem dostal zápal plic a infekci tuberkulózy. A právě kvůli tomuto prodělanému onemocnění jsem neměl moc na výběr, kam bych mohl emigrovat,“ vzpomíná svou emigraci Jaroslav Trombík.
Jen dvě země byly ochotné ho přijmout, a to Norsko a Zéland. Nový Zéland zvolil v podstatě ze strategických důvodů. „S ohledem na tehdejší situaci ve světě jsem chtěl být co nejdále od Rusů,“ říká.
Těžké začátky na farmě a na jatkách
Samotná emigrace z Evropy na Nový Zéland probíhala lodí. Vyplouvalo se z německého přístavu a na lodi strávili uprchlíci šest týdnů. „První vylodění bylo v Austrálii, kde vystupovala většina z nás. Já na Austrálii neměl povolení, proto jsem hned musel pokračovat na Zéland. Ale jsem tady rád, na mě je Austrálie stejně moc suchá země,“ říká český pamětník.
Po připlutí na Zéland neuměl Jaroslav Trombík prakticky vůbec anglický jazyk a vysokou školu v Československu neměl dostudovanou. Začal tedy pracovat na jižním ostrově farmách a v sadech.
„Na jihu jsem byl prvního půl roku, ale protože jsem tam neměl moc příležitostí mluvit anglicky a konečně se ten jazyk naučit, odjel jsem pak na sever do Aucklandu, což je nejlidnatější město země,“ vysvětluje. Po čase získal práci na jatkách, později míchal zubní pasty.
Nakonec začal sám hospodařit na farmě a koupil si stádo krav. V současné době vlastní dvě farmy a stále se o ně aktivně stará.
Gulášové party se těší velké popularitě
Vedle svých pracovních aktivit také založil největší Československý klub v zemi. Pravidelně pořádají party a setkání s Čechy a Slováky. Největší akcí každý rok je tzv. Gulášová party, kde se vaří desítky různých druhů gulášů a soutěží se o ten nejlepší.
Pokud jde o soukromý život, pan Jaroslav si našel manželku původem z Pardubic. Vychovali spolu šest vlastních dětí. Zajímá vás osud českého emigranta a chcete vědět, co mu vadí na české mentalitě? Pusťte si následující video.
