V pošlapané trávě byla hromada koblih. Byly obrovské. Člověk nemusel být zrovna Emil Holub, aby pochopil, že jsou sloní. Narazit na slona je v Africe celkem normální, ale vtip byl v tom, že tahle kupa se tyčila přímo pod okny mého bungalovu.
Tak jsem si pomyslel, že to byla nějaká velká kráva.
V noci jsem zaslechl zvuk lámání větví, a tak jsem vyšel na terasu, abych se podíval, kdo v Africe pracuje, navíc tak pozdě.
Byl tam. Hned jsem pochopil, že za tmy jsou všichni sloni mnohem větší.
Kdybych se nebál, že ho chudáka vyděsím, mohl jsem ho zkrotit třeba lžící na boty. Kdybych chtěl, mohl jsem krmit z terasy slona jako veverku.
Ale jemu bylo stejně úplně jedno, že tam jsem.
Přesně jako všem těm lvům, které jsem viděl, nosorožcům, krokodýlům, hrochům, divokým prasatům, zebrám i dvounohým mosambickým kočkám. Ale o nich až později.
Noční kočky I
Lev je zřejmě blbec, ale nespoléhejte na to.
Držím zrovna v ruce reflektor, na druhé straně Range Roveru svítí do buše podél stezky někdo jiný. Má štěstí. A Jihoafričan Piet, náš průvodce, má vycvičené oči.
Jsou tam. Dva lvi. Leží tak tři čtyři metry od nás. Mačkáme se jeden přes druhého a střílíme po nich blesk za bleskem. Nic. Nezájem.
Občas zívnou, ale většinou nedělají vůbec nic. Pak se natáhnou, jako když jste při tělocviku dělali kočičí hřbety, a začnou strašlivě řvát. Pozor, tohle je naše louka, varují ostatní lvy. Na nás kašlou.
Je to však horší zvuk, než když na vás nalétává stíhačka. Je v tom totiž navíc zděděný strach vašeho jeskynního předka.
Lvi řvali a řvali. A my málem taky. Strachy.
Seděli jsme v otevřeném autě jako v kabrioletu. Všichni jsme mysleli na jedno: stačil by jediný skok a lvi by měli večeři.
Zeptali jsme se Pieta, proč je to ještě nenapadlo. "To oni neudělají. Pokud sedíte v autě, vůbec si vás nevšimnou. Klidně vás mohou i cítit, ale jste pro ně jen auto. Jak vystoupíte, jste kořist a hned vás zabijou."
Losovali jsme, kdo zkusí, jestli to nepřehání. Ale Piet nám řekl, ať neblázníme, že by přišel o prémie. Bylo to neuvěřitelné: lvi na dosah ruky. V autě na vás kašlou. Jakmile se přemístíte na druhou stranu toho plechu, který vám beztak sahá jen po boky, sežerou vás.
Takhle jsme jich viděli ještě několik. A taky buvoly, antilopy, slony, nosorožce a spoustu dalších zvířat.
Byli jsme v Mosambiku, ale taky jsme byli v Jižní Africe. Krugerův národní park, který se přes hranice spojil s Mosambikem, zvířaty přetéká jako Noemova archa.
Jezdili jsme nocí, vždy dva drželi reflektory a ostatní vyhlíželi, kdy se v nich zablesknou zvířecí oči.
Přál jsem si, abych mohl syknout: "Lev!", nebo dokonce: "Leopard!". Jediné, co jsem však řekl, bylo, že už mám promrzlé ruce, ať mě už někdo vystřídá.
Poslední ráj: ostrov Inhaca
Patnáct minut letu z Maputa, hlavního města Mosambiku (mimochodem českým letadlem z Letu Kunovice), a přistáváme na místě, kde pláže jsou zlaté a palmy obtěžkané kokosy, kde bosí hoši hrají v písku hlavní ulice fotbal a varhaník brnká u večeře kromě jiného Karla Gotta.
Ostrov Inhaca. Moře je smaragdové a večer se do něj potápí obrovský zralý pomeranč.
Vy se potápíte přes den a hned pochopíte, proč slunce chodí spát do oceánu. Pod vodou uvidíte svět korálů a rybiček tak barevný, jako by do vody sypali LSD.
Ještě lepší na tom je, že široko daleko nevidíte jiný šnorchl. Lidé to ještě neobjevili.
Také místní ještě nejsou zkažení. "Jste tady úplně v bezpečí," říká pán v hotelu. "Kdyby něco, lidé by vás chránili." Vesnice, tedy dvě řady domečků a chatiček pod palmami podél písečné cesty, je čistá. Řezbář je rád, že ho fotíte, stejně tak většina matek na trhu.
Snadno poznáte, kdo je z Maputa. Černý Arnold Schwarzenegger se celý den opírá o palmu a "dře" tím, že prodává těm pár turistům masky a žraločí čelisti. "Kolik stojí tahle?" zeptám se. Řekne cenu, za niž byste si v Evropě koupili moped. Když mě vzkřísí, vysvětlí mi: "You must support me. – Musíte mě přece podporovat." Ale tenhle vykuk je výjimka. Ostatní žijí tak nějak čistě a spokojeně. Zásoby se sem vozí lodí a oni nabízejí fotogenické divadlo, jak se brodí vodou s pytli na ramenou.
Vzduch tady voní, život je tu jednoduchý a prostý, a když ležíte v noci na pláži, mohli byste hvězdy trhat jako třešně.
Noční kočky II
Večer se ozývá z baru hudba tak chytlavá, že vás vcucne. Bar nemá jméno, stěny jsou z plechu, barový pult je fošna ohlazená skleničkami, sedí se na špalcích.
A na parketu z dusané hlíny vrní noční kočky. Boky se jim pohupují jako lodě na moři, břicha se vzdouvají jako vlny před pláží a do těl se zapíjí latinský rytmus.
Místní dívky. Nejsou tady kvůli vám. Zapomeňte. Tančí, tělo má radost z pohybu a rytmu a vaše oči taky.
Tady tančí všichni. Děti i babičky, které je přijdou zahnat domů. Připadáte si jako v Brazílii.
A proč vlastně ne. Maputo, kdysi nejkrásnější město Afriky, je sice omšelé, ale postavili ho Portugalci, a tak připomíná Brazílii. Bílé domy, žakarandy, lemují široké avenidas s komickými jmény jako Avenida Lenin či Avenida Mao Ce-tung.
Ale to je překvapení, pomyslíte si, tady mají příjemné kavárničky přímo na chodníku.
No ne, tady vlastně mají chodníky, řeknete si, protože ty nejsou v afrických metropolích úplně běžné.
Tohle město není úplně africké. Je klidné, párkrát jsem chodil ulicemi i za tmy a neměl jsem pocit, že by to bylo riskantní.
Ale oceán a divočina, které jsou jen kousek cesty odtud, vždy rychle vytáhnou člověka ven.
Z hotelového pokoje v Maputu jsem sice viděl přístav a bílou věž katedrály, ale z okna bungalovu u Krokodýlí řeky jsem sledoval, jak se koupe stádo slonů a po břehu běží dva hroši svižně jako dvě cisterny, přicházejí paviáni a mezi tím klušou divoká prasata, která mají hrudě zápasníků těžké váhy, tenké ocásky zdvižené jako antény a těla špinavá jako... no jako prasata.
Takový pohled už nikdy nezapomenete.
Může se hodit
Mosambik je nová destinace pro české turisty. Je nezkažený a služby jsou na úrovni, protože je zajišťují Portugalci a Jihoafričané, kteří se vás ujmou hned po přistání. V Česku začíná Mosambik nabízet Snail Travel, jenž je specialistou na portugalsky mluvící země. Cestování není hromadné, je vhodné pro zkušenější turisty, kteří hovoří anglicky. Cestu vám ušijí na míru, týden lze pořídit od 38 000 korun. Co podniknout Mosambik je zatím nedotčená země s dlouhými plážemi a s ostrovy poblíž pobřeží, jež patří k nejlepším v Indickém oceánu. Skvělé možnosti safari v dokonalém Krugerově národním parku. Kdy přijet Příjemnější je období sucha (duben až září) s nižšími teplotami i vlhkostí. Nečekejte však přehnaně teplé moře. Mosambické vízum se vydává po příletu. Cestování s dětmi není problém. |
