"Mám to, co chceš. Chceš to? Tak chceš to, chlape!" pokřikuje vytáhlý černoch, v ruce igelitový sáček s ještě menšími uvnitř, slibujícími chemickou extázi. Většina turistů se však pídí po "coffee shopech", kde kouř "marijánky" stoupá k tabulce s prohlášením Billa Clintona: "Kouřil jsem, ale nešlukoval."
V postranní uličce vyzdobené graffiti zní ambientní hudba a mísí se hlasy a cinkáním skleniček. "Party: mongolsko-japonská za svobodný Tibet", hlásá křídový nápis u vstupních dveří. "Ale jen klidně pojďte dál," vybízí rozzářená mongolská dívka v pitoreskní verzi bílých svatebních šatů a upravuje si padající ramínka. Uvnitř se tísní lidé všech barev a tvarů, převládá angličtina, více či méně ovlivněná původem nebo podávaným šampaňským. "Před dvaceti lety, to tady bylo jiný, drsnější a opravdovější. Teď je to komerce. Cirkus," stěžuje si ztěžklým jazykem Američan John, který vypadá jako underground před důchodem.
Venku je přece jen příjemněji. Tedy pokud se zrovna nekoná mistrovství světa ve fotbale a ulicemi se nepotulují lidé v oranžových trikotech, kalhotách i vlasech s burácivým: "HOLLAND! HOLLAND!" z nějž pořádně zabolí uši.
Utéci se dá na loď. Z přístaviště ve středu města vyrážejí pravidelně i po setmění výletní čluny. Kapitáni mistrně proplouvají sítí kanálů kolem domů, kde je měsíční nájemné jako celoroční plat běžného smrtelníka. Za hodinu a třináct guldenů loď obkrouží "Benátky severu".
V ulicích to i po půlnoci stále žije. Rembrandtovým náměstím procházejí davy lidí a jejich proud se zvolna rozpadá do malých přeplněných kaváren, hospůdek a restaurací, diskoték i heren. Cola, pivo i káva za dva až deset guldenů, stejně tak i pizza nebo hot dog na ulici, večeře přijde na třicet až padesát.
Posilněné skupiny "-náctiletých" zvědavě vyhlížejí dobrodružství a kupí se kolem bankomatů, aby si ještě něco z noci mohli koupit. Zní smích, opilé výkřiky a oči s roztaženými zorničkami vyhlížejí do noci. Některé z nich zabloudí do "čtvrti červených luceren".
Většinou bílé nebo černé prádlo na různých tvarech, jejichž majitelky postávají, posedávají, s výrazem chtivým, tajuplným i zcela znuděným v červeně osvětlených výkladních skříních.
"Vypadněte, táhněte," křičí německy jedna z dívek na skupinku mladíků na ulici, kteří se přihlouple pochechtávají. Její kolegyně otvírá svou vitrínu a vykukuje. "Kazili mi kšefty," svěřuje se jí první už nejčistším pražským slangem. Krajanky.
Červeným světlem proudí dál davy mužů a čas od času někteří z nich přistoupí k vitríně. Dívka otevře. Otázka: "Kolik?" Odpověď: většinou se smlouvá o částkách mezi stem až dvěma sty guldenů. Erotika se dá nedaleko pořídit i za guldenů pět v Muzeu sexu.
o kus dál do méně nápadných uliček míří čtenáři rubriky On hledá jeho, je tady podnik Cockring a mladíci kolem na ulici sem tam ke kolemjdoucím utrousí: "Děláme všechno." Je kolem čtvrté, prší a město konečně usíná. Sbohem Amsterdame.
21. července 1998
