"Už vidíte, kde budeme nocovat?" ptá se náš průvodce Silvio. Mžouráme do houstnoucího šera a v dáli rozeznáváme oblé tvary příbytku, v němž prožijeme příštích čtrnáct hodin.
Rozhodli jsme se přespat v ledovém iglú pod dohledem majestátních štítů Alp na jihu Švýcarska. Bláznivý nápad? Bezpochyby. Očekávání dobrodružných zážitků se mísí s mírnými obavami.
Na sněžnicích pod Matterhornem
Aby byla iluze dokonalá, na nohou máme sněžnice. Musím uznat, že se hodí. Předevčírem napadlo 40 centimetrů sněhu a cesta po svazích ve výšce 2.300 metrů nad mořem je docela krušná.
"Našlapujte opatrně, ať se zbytečně nenamočíte. Kdyby byl někdo zpocený, ať hned řekne," velí vůdce.
Jenže některé úseky se dají zdolat leda po zadku.
Slunce zapadá, na obzoru se mezi horskými velikány rýsuje známý kužel Matterhornu, který se tyčí do výše téměř 4500 metrů. Úchvatné panoráma.
Moderní zimní střediska dnes nabízejí mnohem víc než jen lyžování. Řada lidí si od hor slibuje něco jiného. Jezdí sem i ti, kteří jízdu na prkýnkách nemají příliš v lásce.
Ale nevadí: mohou brázdit svahy na sáňkách. Spouštět se na nafukovacích matracích hlavou dolů po sjezdovce. Podnikat výpravy na sněžnicích. Anebo třeba přespat v iglú. Tak jako my.
Ledový byteček s toaletou
Slunný den je s konečnou platností za námi, teplota venku rychle klesá. Zato v iglú jsou "příjemné" dva stupně nad nulou. Vím, že ráno bude hůř.
Uvnitř to s trochou nadsázky vypadá jako v miniaturním bytě 1+1. V jedné části obývák spojený s kuchyní, ve druhé ložnice, v malém výklenku záchod.
Silvio Berchtold má se svým bratrem krámek se sportovními potřebami ve švýcarském zimním středisku Riederalp. Už sedmým rokem navíc vodí výpravy turistů do svého iglú a tam s nimi dvakrát týdně přespává.
Firma bratří Berchtoldů má poněkud zlověstný název: Badguys, což lze také parafrázovat jako Ostří hoši. V jejím znaku se potměšile šklebí žlutá dýně. Snad to není špatné znamení.
Dům postavený za dva týdny
Postavit ledový dům trvá asi dva týdny. Postup je zdánlivě jednoduchý. "Nafouknu tady velký balon a pak na něj frézou nastříkám sníh," vysvětluje Silvio. Krouží kolem stavby tak dlouho, až jsou stěny iglú metr silné. Pak balon vyfoukne, sbalí a je hotovo.
Žádné cihly, žádná malta. Jen bělostný alpský sníh.
Je to asi výdělečný byznys. Cena za osobu a noc začíná na 85 švýcarských francích, což je v přepočtu 1.600 korun, ale může se vyšplhat i na 150. Čím víc lidí, tím levnější pobyt. Do iglú se nacpe až 18členná parta dobrodruhů. Jen za loňskou zimu v Silviově ledovém příbytku takhle nocovalo patnáct výprav.
Zaplatili třikrát víc než za hotel. Možná přitom mrzli. A moc se nevyspali. Zato si mohli připadat jako Eskymáci.
"Vstoupí do nás přírodní síly," těší se Petr, kolega z naší české expedice. Sedíme kolem stolu na balících slámy. Výborná přírodní izolace. Podlaha je ovšem z ledu. Kdo nemá obzvlášť teplé boty, začíná trpět. A běda tomu, komu při předchozí cestě hlubokým sněhem promokly.
Další průvodce Daniel si nasazuje kožešinovou čepici. Je to huňatá ušanka, jakou nosí snad jen obyvatelé ruské Sibiře. "Vypadám v ní jako králík," zubí se Daniel. Je vášnivým lovcem a čepici dostal od svého parťáka. "Mám povolení střílet lišky," dává k dobru.
V iglú nechybí ani sociální zařízení
Místo krbu hruškovice
Hostitelé vytahují hruškovici Williamine, která se pálí přímo ve Wallisu, tedy ve švýcarském kantonu, kde se právě nacházíme. Německy Wallis, francouzsky Valais. Rázovitý kraj, kde se v dávných dobách usídlily všechny čtyřtisícové vrcholy Švýcarska s výjimkou jediného.
Někdo žádá radši o horký čaj. Zahřát pomůže i fondue, roztavený místní sýr, v němž si namáčíme kousky bílého chleba. Na sněhovém parapetu okna hlasitě vyhrává malé tranzistorové rádio, které poněkud kazí atmosféru "návratu ke kořenům".
Vzduch je sice mrazivý, ale zima mi kupodivu není. Kdo pocítí chlad, může se ohřát u plynového zářiče, jehož teplo však končí asi metr od oranžových paprsků.
Nálada je zatím dobrá. Každý však podvědomě tuší, že to horší přijde v noci. Proto se nikdo nežene do postele. I když o posteli se tu mluvit nedá. Ale o tom později.
V iglú zahřeje nejen blízkost parťáků, ale i plynový zářič a čaj.
Či ještě lépe hruškovice.
"Jde se ven," zavelí náhle Silvio. Horská scenerie se dávno zahalila do tmy, dřímající sjezdovky se připravují na zítřejší nápor lačných lyžařů. Na hvězdné obloze září Mléčná dráha. Všude kolem panuje nadpozemské ticho.
Nacházíme se v oblasti, která byla jako vůbec první v Alpách zařazena na seznam Světového přírodního dědictví UNESCO. Vděčí za to impozantnímu Aletschskému ledovci, se svými 23 kilometry nejdelšímu v Evropě, který se jako klikatá bílá dálnice vine mezi místními horami.
Pověst říká, že v noci podivně světélkuje. To bludné duše zemřelých vylézají ze škvír mezi skalisky a straší živé. Brrr.
Před spaním dostáváme instrukce, jak se uložit do spacáku. "Zapnete vak do půlky, sundáte si kalhoty a budete spát jen ve spodním prádle a tričku," vysvětluje nám Silvio jako malým dětem.
Nechávám si teplou mikinu a na hlavu si vrazím čepici. Pro jistotu.
Nejlepší akustika na světě
Naše osmičlenná výprava se uloží po obou stranách úzké uličky. Za chvíli z nás jsou zakuklenci. Každý se snaží, aby vystavoval ledovému vzduchu co nejmenší část těla.
Tři průvodci se usídlili v menším výklenku. Říkají mu "apartmá".
Nevěřili byste, jak dokonalá je v iglú akustika. Když člověk na druhém konci ložnice chrápe, jako byste ho měli přímo u ucha. Když jich je víc, připomíná to přistávající helikoptéru.
Přesto usínám až překvapivě hladce.
Brzy ráno nás z ledového lůžka tahá nekompromisní budíček. Na plynové bombě si ohříváme topinky a usrkáváme bleskově chladnoucí čaj.
Venku je minus sedmnáct.
Přežili jsme.
