První, co udeří do očí, je paradox: v pásmu, které se jmenuje demilitarizované, je zatraceně hodně vojáků. Je to místo, kde všechno vypadá jako kulisa, oživlá knížka Le Carrého o špionovi, který se vrátil z chladu. Je to místo, kde se válka zastavila, ale kam nikdy nedorazil mír. Ticho dusí, nepřátelství je hmatatelné. Je to místo, kde každá událost nese nádech zlověstnosti. Když tady jednou káceli strom, byla v pohotovosti celá Jižní Korea a americká letadlová loď. Takže vítejte v Pchanmundžom u, jak pravil seržant Hunt. A hned podepište prohlášení, že síly OSN nenesou odpovědnost za zranění či smrt "způsobené vám při nepřátelské akci". Je to výlet jen a jen na vaše triko. Začínáte v táboře Bonifas, kde smíšený americko-korejský prapor žije "úplně vpředu", jak zní jeho bojové heslo. Autobusem s návštěvníky přímo do demilitarizované zóny tentokrát jede sám velitel jednotky podplukovník James Nixon. Než zavře dveře,vytáhne na okamžik pistoli. Cvak, cvak, suše zamlaská závěr. "Ano, kdykoliv se voják pohybuje v zóně,musí mít náboj v hlavni," říká Nixon. Vozidlo se zhoupne a blíží se k Pchanmundžomu. Je to vlastně jediné místo, kde se Sever a Jih stýkají. Stojí tam řada nízkých budov, vypadají jako nějaká továrnička. Srdcem areálu je konferenční hala, kde se v mrazivé atmosféře projednávají všechny incidenty. Děje se tak u stolu, jenž bývá potažen zelenou plstí. Jeho středem prochází hranice mezi oběma Koreami, tady ji ovšem nerýsuje ostnatý drát, ale kabel mikrofonu. Konferenční hala je jediné místo, kde lze vstoupit na území KLDR, stačí jen obejít stůl. "Jistě, teď jste u nich," říká desátník Vance,"ale tady je to povoleno." Na konferenční halu hledí Jihokorejci ze své budovy pár metrů odtud jižním směrem, Severokorejci jsou trochu dál. Občas jejich vojáci sejdou dolů, nakukují okny do haly, gestikulují - a jak tvrdí Američané turistům při úvodní instruktáži ještě v táboře - snaží se vyprovokovat návštěvníky ke gestům, která by si mohli vyfotit a propagandisticky využít. "Kdyby přišli, vůbec si jich nevšímejte, vůbec nereagujte, prostě nedělejte vůbec nic," nabádá seržant Hunt. Ale nikdo nepřišel. Prostor před halou střeží z jižní strany dvojice mužů. Podobné hlídky postávají na více místech. Hledí směrem k severu. "Všimněte si, že my koukáme na sever a oni taky,přestože by měli být obráceni k jihu," říká seržant Hunt a vtipkuje. "Víte proč? Oni totiž nehlídají hranici kvůli nám, ale před vlastními uprchlíky." Muži v uniformách stojí nehnutě ve zvláštních postojích jako zápasníci, když chtějí nahnat strach. Lehce pokrčené ruce zatnuté v pěst před kyčlemi, to je jejich postoj. Přilby, černé brýle,brady ze žuly. Stojí jako zápasníci a také jimi jsou. Všichni Jihokorejci musí být nositeli černého pásu v některém z bojových umění, jako je taekwondo či karate. Všichni musí mít vysokoškolský diplom a měřit alespoň 185 centimetrů. "Jejich rodiny jsou prověřeny jednu generaci dozadu," podotýká seržant Hunt. Opodál je z autobusu vidět skupinu vojáků, jak nacvičují kopy na hlavu pomyslného nepřítele. Jde jim to. Ale největší atrakce je kus odtud,na kontrolním bodě číslo pět. Celý Pchanmundžom je orwelliáda, avšak právě tady jako by Orwellův svět přímo vyskočil z knihy. Naproti přes řeku líně vlaje severokorejská vlajka. Je největší na světě, také stožár je nejvyšší na světě. Objevila se, jakmile Jih vztyčil svou velkou vlajku, neboť svět míru a socialismu musí každému vytřít zrak. A tak rozhodný úder imperialistům zasadil stožár vysoký 160 metrů. Vlajka je dlouhá třicet metrů a váží přes čtvrt tuny, přesně 267 kilogramů. Když prší, musí dolů, protože kdyby nasákla, rozervala by se vlastní vahou. Kolem stožáru stojí sídliště, kterému Jižané říkají Propagandistická vesnice. Na balkonech se suší prádlo - už celé roky, nikomu však nepatří, neboť vesnice nemá žádné obyvatele. Ale zato má spoustu reproduktorů. Vzduchem i teď zní melodie budovatelské písně, která, jak si to na Severu malují, naleptává morálku těch na Jihu. Nezdá se však, že by zpěv s vojáky a turisty hnul. Na ty,kdo snad nemají hudební sluch, číhají obrovská hesla. Na protější stráni je jedno z nich: připomíná slavný nápis Hollywood na kopci nad Los Angeles, tato písmena však praví - Inspirujte se naším světlem. Orwellův svět připomínají i jména. V tom si obě strany nemají co vyčítat. Propagandistická vesnice, Vesnice míru, Park sjednocení, Most svobody, Síň antikomunismu. Desátník Vance právě dovedl svou výpravu na místo, které navštívili Bill Clinton, Margaret Thatcherová, Helmut Kohl a další. Rozmáchlými gesty,jako průvodce na Hradčanech, ukazuje místní pozoruhodnosti. Severní Korea je zvlněná. Je prázdná a tichá. Nehybná. Pár strak přelétá demilitarizovanou zónou, to je vše. V zemi nikoho se snad ani tráva nevlní. Márniční klid však sledují desítky párů očí. "Průzkum probíhá nepřetržitě, vojáci zkoumají každý čtvereční metr země hluboko v zápolí," říká Vance. Muži dřepí v pozorovatelnách s neprůhlednými skly, u očí dalekohledy. Vidí vše, ale nikdo nevidí je. Na to, aby člověk spatřil mrtvý strom, který se třemi vztyčenými pahýly větví připomíná ruku tonoucí v bažině, však dalekohled není třeba. "Vidíte ten topol?" ptá se desátník Vance. "Jeho kácení, to byla nejnákladnější dřevorubecká operace v historii lidstva," říká s ironií. Příběh stromu objasňuje, co všechno se může v demilitarizované zóně přihodit. V srpnu 1976 Američané přijeli skácet topol, který jim vadil ve výhledu. Ale přijeli i vojáci ze Severu a sekerami ubili kapitána Arthura Bonifase a poručíka Marka Barretta. Tři dny poté Američané zahájili obrovskou operaci zahrnující půl světa. Ženisty kácející strom chránilo na místě padesát přeborníků v bojových uměních. Zpovzdálí je zajišťoval tankový útvar. Ve střehu byly divize na hranici demilitarizované zóny. Pohotovost měla letadlová lod Midway u korejského pobřeží, ale i letouny na Okinaw ě,a dokonce v Idahu v hloubi Ameriky. Strom padl, nic se nestalo. Snímky z incidentu, detailní a drsné,dodnes visí na čestném místě v baru tábora Bonifas, kde návštěva posledního zbytku železné opony začíná i končí. Bar je závanem normality ve světě kolem demilitarizované zóny, vypadá jako vystřižený odněkud z Arkansasu. Ale v Arkansasu určitě nekoupíte jako suvenýr kus ostnatého drátu. Ovšem, kdo by o ostnaté dráty také stál, že.
Cesta do Pchanmundžomu, cesta časem
Pchanmundžom nahlodává tvrze ní, že nelze cestovat časem. Dostat se tam trvá asi devadesát minut, ale jako by člověk za tu dobu v časové bublině urazil čtyřicet či více let do minulosti. Soul, odkud se vyráží, je nablýskané, kosmopolitní město, ale v demilitarizované zóně to vypadá, že každou chvíli narazíte na doktory z M*A*S*H. Podívat se na tak neuvěřitelné místo, jakým je asijská obdoba berlínské zdi (a hlavně - stále fungující obdoba), není kupodivu nic obtížného (pokud jste v Soulu, ovšem). Zajistit si výlet do Vídně je těžší. V každém velkém soulském hotelu jsou k dispozici plakátky cestovních kanceláří s nabídkou jednodenních výletů. Stačí zavolat a druhý den ráno vás vyzvednou buď přímo u hotelu, nebo tam, kde si přejete.Toť vše. Zaplatíte něco přes tisíc korun, ale stojí to za to.V ceně je návrat do studené války, návštěva tunelu, který si Sever prokopal k invazi na Jih, a taky oběd. To není vše.Místo hry "kdo první uvidí koně, má bod" můžete po cestě odhalovat maskovaná kulometná hnízda, jež si s vámi hrají na schovávanou. Můžete sledovat zátarasy, odhadovat opěrné body a počítat kilometry ostnatého drátu. Vše je připraveno pro případ, kdyby se Kimové v Pchjongjangu rozhodli reprízovat náhlý útok z roku 1950. Takže pasy s sebou a šťastnou cestu do nešťastných časů.
Cesta do Pchanmundžomu, cesta časem
Pchanmundžom nahlodává tvrze ní, že nelze cestovat časem. Dostat se tam trvá asi devadesát minut, ale jako by člověk za tu dobu v časové bublině urazil čtyřicet či více let do minulosti. Soul, odkud se vyráží, je nablýskané, kosmopolitní město, ale v demilitarizované zóně to vypadá, že každou chvíli narazíte na doktory z M*A*S*H. Podívat se na tak neuvěřitelné místo, jakým je asijská obdoba berlínské zdi (a hlavně - stále fungující obdoba), není kupodivu nic obtížného (pokud jste v Soulu, ovšem). Zajistit si výlet do Vídně je těžší. V každém velkém soulském hotelu jsou k dispozici plakátky cestovních kanceláří s nabídkou jednodenních výletů. Stačí zavolat a druhý den ráno vás vyzvednou buď přímo u hotelu, nebo tam, kde si přejete.Toť vše. Zaplatíte něco přes tisíc korun, ale stojí to za to.V ceně je návrat do studené války, návštěva tunelu, který si Sever prokopal k invazi na Jih, a taky oběd. To není vše.Místo hry "kdo první uvidí koně, má bod" můžete po cestě odhalovat maskovaná kulometná hnízda, jež si s vámi hrají na schovávanou. Můžete sledovat zátarasy, odhadovat opěrné body a počítat kilometry ostnatého drátu. Vše je připraveno pro případ, kdyby se Kimové v Pchjongjangu rozhodli reprízovat náhlý útok z roku 1950. Takže pasy s sebou a šťastnou cestu do nešťastných časů.
 Jihokorejský voják na stráži v podivném, leč předepsaném postoji. |
 Tam vzadu za silnicí je jíž KLDR. A první propagandistické heslo. |
 Nepřítel se dívá: jedna z pozorovatelen Severokorejců. |
