Dokud se během roku 1989 v Mikulášském kostele (Nikolaikirche) v centru Lipska scházelo na tzv. modlitbách za mír sotva pár stovek lidí, mohl být východoněmecký režim ještě v klidu. Teprve když se protesty přelily z kostela na náměstí a demonstranti začali skandovat legendární slogan Wir sind das Volk! (My jsme ten lid!), začalo být jasné, že se něco děje.
V polovině října 1989 přesáhl počet protestujících na blízkém náměstí Karl-Marx-Platz (dnes Augustusplatz) poprvé hranici 100 tisíc a cesta k pádu nenáviděného režimu už byla volná a rychlá. A i když největší pozornost v celém procesu na sebe strhl následný pád Berlínské zdi, bylo jasné, že Lipsko si v moderních německých dějinách právě vydobylo prominentní pozici.
Již vzhůru, psanci této země
Výstavní sály hrají temně okrovými až šedými barvami, na plakátech defilují sevřené šiky dělnické třídy, podél stěny se tyčí navršené kartotéky východoněmecké tajné policie Stasi a do toho všeho hraje Internacionála. Muzeum současné historie (Zeitgeschichtliches Forum) v centru Lipska tu není od toho, aby návštěvníky naladilo na pozitivní notu, zato prostředí komunistického bezčasí imituje více než zdařile, z artefaktů připomínajících dobu Německé demokratické republiky (NDR, 1949–1990) jde místy mráz po zádech.
"Velké" dějiny jako třeba krvavé potlačení dělnických stávek v roce 1953 se tu zdařile prolínají s dějinami "malými", tedy s příběhy konkrétních lidí, kteří touhu po svobodě ve východoněmecké totalitní kleci zaplatili mnohaletým žalářem či dokonce životem. Ve vitrínách, na videosekvencích a z imitovaného rozhlasu se na vás valí životní osudy lidí, kteří strávili léta ve vězení za přechovávání pár letáků či byli zastřeleni při pokusu utéci přes "železnou hranici" do tehdejšího Západního Německa.
Pro české návštěvníky má zvláštní kouzlo ta část expozice, která přibližuje revoluční rok 1989. Televizní sestřihy z davových scén před západoněmeckým velvyslanectvím v Praze na podzim 1989 aspoň na chvíli přikovají k zemi nejen toho, kdo tuto dobu zažil. Na výstavě je k vidění dokonce originál vstupní brány pražské ambasády – té, za jejímiž zdmi nakonec skončily tisíce nespokojených východních Němců, dožadujících se odchodu na západ.
Cenný je ale i samý závěr expozice. Ten je totiž věnován době po sjednocení Německa (1990) a rozhodně to není lakování na růžovo. Vedle objektivního poukázání na značný hospodářský i sociální pokrok po sjednocení tu dostávají prostor i opoziční proudy, nechybí třeba fotografie front před úřady práce v 90. letech na území bývalé NDR apod.
Ostatně svým názorem můžete na konci expozice přispět i vy. Na konci je k dispozici elektronický formulář, v němž se lze vyjádřit např. k německému sjednocení, sociálním otázkám i třeba k jaderným elektrárnám. Průběžné výsledky tohoto miniplebiscitu se vám zobrazí ihned po odeslání vaší odpovědi.
Zeitgeschichtliches Forum, svazky východoněmecké tajné policie Stasi
Zeitgeschichtliches Forum, východoněmecká komunistická propaganda proti Marshallovu plánu
Od Bacha k Faustovi
Zeitgeschichtliches Forum se nachází přímo na hlavní pěší zóně Grimmaische Strasse a pokud se po poněkud pochmurných minutách strávených v atmosféře bývalé NDR chcete podívat na něco "normálnějšího", tak k většině zajímavostí to není dál než pár minut chůze. Prohlídka pamětihodností vám ale nejspíš dlouhý čas nezabere, vzhledem k průmyslovému rozvoji a hlavně v důsledku válečných škod se v Lipsku mnoho historických budov nedochovalo.
Zajděte každopádně do obou velkých kostelů v centru, kromě zmiňovaného Nikolaikirche se jedná ještě o kostel sv. Tomáše (Thomaskirche), známého zejména jako působiště Johanna Sebastiana Bacha. Od Staré radnice se do okolních bloků zanořují historické pasáže, někdy přecházející v malebné vnitrobloky. Z nich nejznámější je Mädler Passage, a to díky hospodě Auerbachs Keller, právě do ní chodíval často mladý J. W. Goethe a zřejmě zde bral inspiraci pro svého Fausta.
Mädlerpassage u vstupu do hospody Auerbachs Keller
Socha J. S. Bacha před kostelem Thomaskirche
Voda, zeleň a luxusní vily místo uhlí
Významné změny, ke kterým došlo na území bývalé NDR po znovusjednocení Německa, se dají dobře sledovat také v bezprostředním okolí Lipska. V 70. a 80. letech to byla jedna z nejvíce zničených krajin na světě, východoněmečtí komunisté neváhali kvůli těžbě nekvalitního hnědého uhlí obětovat desítky vesnic a na ty, který přežily, sedal ve dne v noci uhelný prach. Příběh známý např. ze severních Čech, zde ovšem ve větším měřítku.
Marina u Cospudener See jižně od Lipska
Marina u Cospudener See jižně od Lipska
Může se hoditJak se tam dostat Informace |
Uhelná těžba částečně pokračuje dodnes, ale jen v malém měřítku a pod přísnými ekologickými zákony. Na většině bývalé uhelné pánve se dnes rozkládají velká jezera, lesy a rekreační plochy. V létě je tu ráj surfařů, kolem vody se na rekultivované půdě prohánějí tisíce cyklistů, můžete zajít do zábavního parku či industriálního muzea. Milovníky kuriozit nejspíš zaujme "plovoucí kostel" Vineta na umělém jezeře Störmthaler See, připomínající zaniklou vesnici Magdeborn. Ta padla za oběť právě těžbě uhlí.
Tramvajová linka č. 9 vás z centra Lipska zaveze do aglomerovaného městečka Markkleeberg, které leží mezí dvěma novými umělými nádržemi. Krátkou procházkou dojdete k jezeru Cospudener See a než skočíte do vody nebo roztočíte naplno pedály bicyklu, dobře se dívejte kolem sebe. V bezprostředním okolí bývalých povrchových dolů se dnes rozkládají ty nejlepší adresy celého Lipska, procházíte kolem úpravných vil s nakrátko střiženými trávníky, na ulicích stojí drahá auta. Jednotkové ceny pozemků tu přesahují úroveň ve vnitřním městě a do území, odkud ještě před pár lety lidé utíkali, se stěhují noví obyvatelé. Nejlepší důkaz o tom, že tady, kde ještě před pár lety hlučely uhelné dopravníky, se podařilo navrátit území k životu.
