Stopem přes Verdon, největší kaňon Evropy

I starý kontinent má svoje scenérie z Divokého západu. Jednou z nejúchvatnějších je úzké, jednadvacet kilometrů dlouhé údolí řeky Verdon v jižní Francii.

Mám plán během dne dostopovat po okreskách z městečka Arles, které je proslavené díky holandskému umělci Vincentu van Goghovi, až k údolí  řeky Verdon, jež vyhloubila největší kaňon Evropy.

Francouzi, kteří obyčejně nejsou lidem se zdviženým palcem přátelsky naklonění, mi dnes docela staví. Ale všichni mě vezmou jen kousek. Přestože jsem za den seděl v deseti různých autech, zbývá mi do kempu v kaňonu ještě dvacet kilometrů a už se smráká. Vypadá to, že bude přespávat na divoko někde u pole.

Dávám  řidičům poslední čtvrthodinu, než si budu hledat vhodné místo pro nocleh. Není to potřeba. Po zhruba dalších deseti minutách čekání mě nabírá rozložitá padesátnice z Paříže. Představí se jako Marie-Laura a zavrhuje odvezení do kempu. "Přespíš u mě. Mám u přehrady Sainte-Croix velký dům. Kamarádi přijedou až zítra, takže volných pokojů na spaní mám dost," překvapuje velkorysou nabídkou.

Postel je samozřejmě komfortnější než karimatka, takže rád přijímám. Marie-Laura, která se věnuje malování obrazů, se ještě staví u známých v restauraci pro pizzu, kterou pak na verandě zapíjíme francouzským (jak jinak) bílým vínem.

Až ráno za plného světla si uvědomuji, v jaké rezidenci jsem dostal bezplatný nocleh. Vilka trůní na stráni, ze které je úžasný výhled na modravou hladinu Sainte-Croix, na které se v závěsu za motorovým člunem prohání lyžař. Je to největší přehradní nádrž ve Francii a tedy i jedno z největších středisek sladkovodního sportu v zemi.

Marie-Laura udělá vajíčka a povídáme si o politice, lépe řečeno o nyní již bývalém prezidentovi Sarkozym, jehož nesnáší. Pak mi dá instrukce: "Tady za plotem vylezeš po stezce do kopce. Pak přejdeš pole a dostaneš se k silnici vedoucí do Moustiers-Sainte-Marie. Tam začíná Gorges du Verdon."

Moustiers-Sainte-Marie. Tak vypadá typické městečko v Provence.

Stopem se nezvykle rychle do jmenovaného městečka dostávám. Je to pitoreskní hnízdo, jehož domky opatřené okenicemi se lepí na vápencové skály. V okolí vidím pole s posečenou levandulí a v ulicích místní s dlouhými bagetami v taškách. Přesně tak si představuji Provence.

Kupuji si průvodce se stezkami po kaňonu a se svojí plnou polní se stavím na krajnici, aby mě nějaký další řidič přiblížil ke kempu, kde hodlám postavit stan a rychle vybrat trasu pro denní trek. Ale nedostanu se tam.

Staví mi dvojčata Vincente a Thomas. Dva třicátníci z Marseille, kteří si na chvilku chtějí odpočinout od manželek, si vyráží na jednodenní bratrský výlet. Byli tu už několikrát, takže si tentokrát vymysleli trek, díky kterému uvidí Gorges du Verdon z výšky. Přátelsky mi nabízejí, abych strávil den s nimi. Toulat se po přírodě s partou je vždycky zábavnější než jen na vlastní triko, takže okamžitě souhlasím. Bagáž uložím v jejich voze a nechám se jimi vést, aniž bych koukal do průvodce, kam to vlastně míříme.

Ve stínu jehličnanů. Borovice dávají bělobě skal zelenou vrstvu.

Siesta na vyhlídce. Spolucestující Vincente se snaží najít co nejpohodlnější polohu na odpočinek po jídle.

Na lehko vyrážíme po žluté do prudké stráně. Je to strmý výšlap komplikovaný tím, že nám ploché kameny podjíždějí pod nohama. Ani ne za hodinu se vyškrábeme na rovnou plošinu, na které se trek, na němž nepotkáme ani nohu, mění v procházku parkem. Místo výkalů psů, jež obyčejně jejich galští páníčci neumí z ulice uklidit, se vyhýbáme bobkům, které tu zanechalo stádo ovcí. Narazíme také  na stopy demoliční čety divočáků, která krajinu přerovnala lépe než bagr. Důkaz informací z průvodce, že v této oblasti mají nejpočetnější stáda Francie.

Tady kutal geologický stachanovec

Dojdeme k vyhlídce, kde nám kaňon předvádí svoje oblé tvary opakovaného velkého S. Vidíme odhadem sotva pětinu tohoto hada, kterého do měkkého podloží z vápence vyryla taková malá říčka. Pěkně si mákla.

Ve čtvrtohorách, poté, co z Provence zmizelo moře a krajina vystoupila, udělal vodní tok ostrý řez, který je v některých místech hluboký až 700 metrů. U tyrkysové hladiny je široký mezi šesti až 100 metry, zatímco nahoře se propast šklebí až na 1,5 kilometru.

Kaňon Verdon, jeskyně poblíž Martelovy stezky

Martelova stezka

Jako první prozkoumal kaňon v r. 1905 francouzský geolog a speleolog E. A. Martel, který se tři dny probíjel s malou expedicí prudkým proudem mezi skalami. V r. 1928 byl vybudován na dně kaňonu turistický chodník, nesoucí Martelovo jméno. Túra po stezce dlouhé 14 km trvá kolem 6 hodin a na několika místech prochází tunely. Po obou okrajích kaňonu vedou silnice, mající na mnoha stanovištích působivé vyhlídky na kaňon. Na horním okraji kaňonu rostou celé olivové háje a omamně vonící levandule.
(Wikipedie)

Uděláme si piknik a dělíme se o zásoby. Zaboduji zbytkem kvádříku loveckého salámu z Česka. U oběda srovnáváme Gorges du Verdon s Grand Canyonem v Arizoně. Shodujeme se, že ač francouzský kandidát zaostává za americkým protivníkem v rozměrech, mohly by se v něm klidně odehrávat příběhy z Divokého západu.

Ještě si vychutnáme další vyhlídky, než se rozhodneme sestoupit k autu. Tentokrát jdeme lesem a musíme dávat pozor, protože na vrstvě borového jehličí to nebezpečně klouže. Mezi stromy prosvítají výhledy na úchvatné dílo, které vybudoval geologický stachanovec Verdon.

Nasedáme do vozu a jedeme po silnici, která klikatě kopíruje hranu propasti a čas od času nabízí prostor k zaparkování na vyhlídkách, ze kterých si turisté mohou pořídit snímky. Třeba stěny téměř dokonale čistého řezu, která se řítí dolů jako kolmice. Nebo námi neidentifikovanou letku dravců, kteří krouží na nebi. Či horolezce, pro které jsou zdejší bílé skály rajskou zahradou.

Ráj lezců. Bílé skály jsou poznávacím znamením Provence.

Kaňon Verdon v jižní Francii začíná za městečkem Castellane a táhne se mezi skalními stěnami v délce 21 kilometrů až k přehradnímu jezeru Lac de Ste-Croix.

Jenže už je pozdní odpoledne, takže kaňon zanášejí stíny a žíhá se jako hyena. Rezignuji na fotografie a raději se kochám. Stavíme na všech vyhlídkách a Vicente, který už si tuto trať několikrát projel, mě nechá sedět vepředu, abych si podívanou co nejvíce užil.

Moji dnešní parťáci se ale už chystají domů. Jednodenní návrat do časů svobody končí, manželky je čekají o půlnoci zpět. Nabízejí mi jet s nimi a přespat u jednoho z nich, jak dlouho budu potřebovat pro poznání Marseille. Měl jsem sice v plánu stavit se v Grasse, městě proslaveném výrobou parfémů, a teprve poté vyrazit do druhého největšího města Francie. Ale když mi kluci říkají, že Grasse nestojí za to, nechám se zlákat nabídkou, že se do Marseille dostanu bez bolestí stopařského palce a zase se vyspím na matraci. Libuji si, jak se mi dnes na silnici zadařilo.

Jenže jakmile mí parťáci zavolají domů, aby o mém příjezdu informovali, dostanou oba od svých chotí rezolutní zákaz brát si někoho cizího do bytu. Stydí se, dokola se omlouvají za úzkostlivost svých drahých poloviček, ale přes jejich "non" nejede vlak. Takže se vracím k původnímu nápadu návštěvy v Grasse a nechám se vysadit na odbočce, kde ráno zkusím odchytnout další přepravu.

Mrholí, a tak si natahuji spacák na lavičce v zastřešeném odpočívadle pro turisty. Na nepohodlném lůžku si už poněkolikáté během mé jízdy po Francii říkám, že na stopu stejně jako na frontě platí, že se situace mění každým okamžikem. Ale v duchu konstatuji, že při cestě do verdonského kaňonu pro mě dopadla nadmíru dobře.