Cestování je způsob, jak si uvědomit svou identitu a skutečný smysl života. Cestování jsou také krásné pocity. Naše loňská květnová cesta do jižní Francie jich byla plná. Putovali jsme autem s přáteli, spali ve stanech a cítili se naprosto svobodní.
Šplháme autem po staré napoleonské silnici N85 z rušného Cannes do vnitrozemí směrem na Grasse do Přímořských Alp. Čeká nás přírodní skvost Francie a celé Evropy - Grand Canyon du Verdon. Vjíždíme do městečka Castellane. V místních informacích usměvavé, ochotné děvče. S angličtinou a němčinou neslavíme úspěch. Mluví výhradně francouzsky - jako ostatně všichni a všude v této krásné zemi. Přesto jsme úspěšní. Odcházíme vybaveni prospekty, mapkou a nadšením poznávat. Silnička se po pár kilometrech začne proplétat úzkým údolím směrem ke kaňonu, vyhloubeném řekou Verdon ve vápencových plošinách. Dosahuje hloubky 700 metrů. Skutečnost úžasná, ohromující. Loudáme se autem, zastavujeme, vybíháme ven a fotíme jako šílení. Znovu kousek autem na další vyhlídku a poklusem ven. Euforie z pohledu do nesmírné hloubky pod námi, z mohutnosti skalních stěn, z nezměrného prostoru, který nás obklopuje. Snad úchvatnější než italské Dolomity. Sjíždíme z horského hřbetu do údolí. Blíží se večer a hledáme nocleh. Po pár kilometrech uzounká odbočka k prvnímu kempinku. Míjíme několik kamenných stavení. Cesta končí na rozlehlé louce, lemované dřevěnou ohradou. Po stanech či karavanech ani památka. Nespletli jsme se? Blíží se k nám francouzský děda - jako by z oka vypadl vinaři z jižní Moravy. "Kde je tu kempink, prosím?" ptáme se a gestikulujeme. "Tady," rozmáchne se rukou kolem dokola. "A kde recepce?" žasneme. "Já jsem recepce..." odpovídá vinař s bodrým úsměvem a ukazuje na sebe. Smějeme se překvapením i rozpaky a ptáme se na cenu. "Sedmdesát franků - celkem," zní jeho odpověď. Rozumíme dobře? Nepleteme si francouzské číslovky? "Za noc sedmdesát franků," opakuje. Neuvěřitelné, je to tak. Slušná cena za čtyři dospělé, auto a dva stany. A navíc je zde moc hezky. Vjíždíme autem na louku a hledáme vhodné místo. U těch malých stromků? Nebo tam za tou dřevěnou lavičkou? Anebo co támhle vzadu pod tím nízkým břehem? Tady je tolik prostoru a tolik krásných míst k postavení stanu. A kde jsou umývárny a toalety? Aha, asi támhle ten malý domeček podobný obytnému přívěsu, který cestou sem ztratil někde kolečka. Nakonec je to jedno, kam si lehneme. Vždyť tady všude je tak strašně krásně! Rychle se vybalujeme a ohříváme večeři. Je už skoro tma. Umývárny se sprchou jsou maličké, venkovsky vybavené, ale čisté. A teče báječně teplá voda, protože pan "recepční" před chvílí pořádně rozžhavil kotel. Zmoženi únavou brzy usínáme. V noci nás ale budí strašná zima. Vrávoráme ze stanu, abychom se pohybem zahřáli. Je černočerná tma. Teploměr v autě ukazuje tři stupně. Ovšem. Vždyť táboříme skoro v tisíci metrech nad mořem a je teprve začátek května. Probuzení však stojí za to. Nad našimi hlavami se klene hvězdná obloha s miliony hvězd. Navlékáme na sebe vše, co je po ruce, a znovu uléháme. Usínáme. Myslíme na hvězdy v La Palud-sur-Verdon... Ráno mě budí sluníčko zahřívající rosou pokryté stěny stanu. Brodím se vlhkou travou na nedaleký kopec, z kterého musí být pěkný pohled do okolí. Procházím těsně kolem kamenné usedlosti. V ohradě se pase kůň a oslík. Konečně jsem nahoře. Pode mnou leží malebné údolí obklopené zalesněnými horskými stráněmi. Zalívá je slunce, které trhá poslední zbytky ranního oparu. V dálce září žluté a bílé domky vesničky Palud s červenými střechami. Harmonie. Může být něco dokonalejšího? Jen nerad se vracím zpět. Zamávám na pasoucí se zvířata. Mějte se tady hezky. Zůstal bych tady. Závidím vám. V kempinku se ostatní už probudili. Začíná obvyklý ranní rituál. Pak se honem rychle sbalit. Jede se dál. Zpátky do civilizace. Je to ale ten správný směr? Snad se sem zas někdy po letech ještě vrátíme. Čeká nás teď krajina kouzelné Dolní Provence. Marseille s nádhernou bazilikou vévodící celému městu a zálivem s ostrůvky. A také láska pana Horníčka - historické Aix-en-Provence. Jedeme správně!
Šplháme autem po staré napoleonské silnici N85 z rušného Cannes do vnitrozemí směrem na Grasse do Přímořských Alp. Čeká nás přírodní skvost Francie a celé Evropy - Grand Canyon du Verdon. Vjíždíme do městečka Castellane. V místních informacích usměvavé, ochotné děvče. S angličtinou a němčinou neslavíme úspěch. Mluví výhradně francouzsky - jako ostatně všichni a všude v této krásné zemi. Přesto jsme úspěšní. Odcházíme vybaveni prospekty, mapkou a nadšením poznávat. Silnička se po pár kilometrech začne proplétat úzkým údolím směrem ke kaňonu, vyhloubeném řekou Verdon ve vápencových plošinách. Dosahuje hloubky 700 metrů. Skutečnost úžasná, ohromující. Loudáme se autem, zastavujeme, vybíháme ven a fotíme jako šílení. Znovu kousek autem na další vyhlídku a poklusem ven. Euforie z pohledu do nesmírné hloubky pod námi, z mohutnosti skalních stěn, z nezměrného prostoru, který nás obklopuje. Snad úchvatnější než italské Dolomity. Sjíždíme z horského hřbetu do údolí. Blíží se večer a hledáme nocleh. Po pár kilometrech uzounká odbočka k prvnímu kempinku. Míjíme několik kamenných stavení. Cesta končí na rozlehlé louce, lemované dřevěnou ohradou. Po stanech či karavanech ani památka. Nespletli jsme se? Blíží se k nám francouzský děda - jako by z oka vypadl vinaři z jižní Moravy. "Kde je tu kempink, prosím?" ptáme se a gestikulujeme. "Tady," rozmáchne se rukou kolem dokola. "A kde recepce?" žasneme. "Já jsem recepce..." odpovídá vinař s bodrým úsměvem a ukazuje na sebe. Smějeme se překvapením i rozpaky a ptáme se na cenu. "Sedmdesát franků - celkem," zní jeho odpověď. Rozumíme dobře? Nepleteme si francouzské číslovky? "Za noc sedmdesát franků," opakuje. Neuvěřitelné, je to tak. Slušná cena za čtyři dospělé, auto a dva stany. A navíc je zde moc hezky. Vjíždíme autem na louku a hledáme vhodné místo. U těch malých stromků? Nebo tam za tou dřevěnou lavičkou? Anebo co támhle vzadu pod tím nízkým břehem? Tady je tolik prostoru a tolik krásných míst k postavení stanu. A kde jsou umývárny a toalety? Aha, asi támhle ten malý domeček podobný obytnému přívěsu, který cestou sem ztratil někde kolečka. Nakonec je to jedno, kam si lehneme. Vždyť tady všude je tak strašně krásně! Rychle se vybalujeme a ohříváme večeři. Je už skoro tma. Umývárny se sprchou jsou maličké, venkovsky vybavené, ale čisté. A teče báječně teplá voda, protože pan "recepční" před chvílí pořádně rozžhavil kotel. Zmoženi únavou brzy usínáme. V noci nás ale budí strašná zima. Vrávoráme ze stanu, abychom se pohybem zahřáli. Je černočerná tma. Teploměr v autě ukazuje tři stupně. Ovšem. Vždyť táboříme skoro v tisíci metrech nad mořem a je teprve začátek května. Probuzení však stojí za to. Nad našimi hlavami se klene hvězdná obloha s miliony hvězd. Navlékáme na sebe vše, co je po ruce, a znovu uléháme. Usínáme. Myslíme na hvězdy v La Palud-sur-Verdon... Ráno mě budí sluníčko zahřívající rosou pokryté stěny stanu. Brodím se vlhkou travou na nedaleký kopec, z kterého musí být pěkný pohled do okolí. Procházím těsně kolem kamenné usedlosti. V ohradě se pase kůň a oslík. Konečně jsem nahoře. Pode mnou leží malebné údolí obklopené zalesněnými horskými stráněmi. Zalívá je slunce, které trhá poslední zbytky ranního oparu. V dálce září žluté a bílé domky vesničky Palud s červenými střechami. Harmonie. Může být něco dokonalejšího? Jen nerad se vracím zpět. Zamávám na pasoucí se zvířata. Mějte se tady hezky. Zůstal bych tady. Závidím vám. V kempinku se ostatní už probudili. Začíná obvyklý ranní rituál. Pak se honem rychle sbalit. Jede se dál. Zpátky do civilizace. Je to ale ten správný směr? Snad se sem zas někdy po letech ještě vrátíme. Čeká nás teď krajina kouzelné Dolní Provence. Marseille s nádhernou bazilikou vévodící celému městu a zálivem s ostrůvky. A také láska pana Horníčka - historické Aix-en-Provence. Jedeme správně!
