Velorexům je pan Swaczyna věrný už přes třicet let. Napůl auto a napůl motorka mu učarovala už v sedmnácti letech, kdy nahlédl do garáže svého strýce. Tehdy si vozítko pro invalidy na rodičích doslova vyvzdoroval. Chodil na brigády a do sběrny tak vytrvale, až si něco našetřil a rodičům nakonec nezbylo, než aby zarputilému synkovi něco přispěli.
"Můj první velorex byla starší dvěstěpadesátka. Byl v dost ubohém stavu a na hodinu jízdy potřeboval hodinu servisu. Ale překonal jsem půlroční inkubační dobu, stále jsem ho opravoval a vylepšoval, a tehdy se zrodil citový vztah, který trvá dodnes," vzpomíná.
Když přišly na trh třistapadesátky se silnějším motorem a dynamostartérem, vyměnil hadroleta za třistapadesátku. Po třech letech si koupil další s místem i vzadu. "Udělal jsem generálku a dal ho do gala. Sbalil jsem na něj i manželku. Měl totiž krásnou červenou barvu lásky," směje se a dodává, že dodnes neví, jestli jí víc učaroval on nebo velouš.
Tříkolku s volantem prý tehdy používal k ježdění do práce, vytrvale i v zimě ve sněhu. Kromě menší kolize s autobusem, který ho na uježděném sněhu vytlačil z cesty, nezažil pan Swaczyna při svých častých jízdách žádné krušné chvilky. Velorex mu získal popularitu a stal se jeho krevní skupinou.
"Tehdy jsem ho opravdu používal k běžnému ježdění, teprve po devadesátém roce, kdy si začali veteráni získávat stále větší pozornost, se pro mě stal zábavou. Zblbnul jsem i bratra, syna a dceru. Dnes jsme taková velorexová rodina," vypráví Stanislav Swaczyna.
Podobných nadšenců je podle něj dnes v republice na sto devadesát. Nesetkávají se však jen na srazech veteránů. Ve větších či menších skupinách vyrážejí na výlety také o víkendech. "Všude, kam přijedeme, působíme rozruch. Povznášející není jenom samotná jízda, ale také ta pozornost lidí," přiznává.
Obzvlášť velkou euforii zažívá, když někoho předjede. Není to prý zas tak velký problém, protože velorex může jet i něco přes stovku. "Musí mít dobrý motor, jet po rovné cestě a nesmí být silný protivítr," přibližuje čtverácky příznivou konstelaci, při níž se mu podaří někoho "osolit". Čeští řidiči ale mají podle jeho slov naštěstí velký smysl pro recesi, jsou k veteránům ohleduplní a dávají jim přednost v jízdě.
Swaczynova rodina dnes vlastní tři velorexy. Poslední, velorex Hoba z roku 1964, se sklolaminátovou karosérií, koupil otec vloni v Brně. Hodlá jej však uvést do původního stavu a lituje, že nemá pro svého koníčka víc volného času.
"Můj první velorex byla starší dvěstěpadesátka. Byl v dost ubohém stavu a na hodinu jízdy potřeboval hodinu servisu. Ale překonal jsem půlroční inkubační dobu, stále jsem ho opravoval a vylepšoval, a tehdy se zrodil citový vztah, který trvá dodnes," vzpomíná.
Když přišly na trh třistapadesátky se silnějším motorem a dynamostartérem, vyměnil hadroleta za třistapadesátku. Po třech letech si koupil další s místem i vzadu. "Udělal jsem generálku a dal ho do gala. Sbalil jsem na něj i manželku. Měl totiž krásnou červenou barvu lásky," směje se a dodává, že dodnes neví, jestli jí víc učaroval on nebo velouš.
Tříkolku s volantem prý tehdy používal k ježdění do práce, vytrvale i v zimě ve sněhu. Kromě menší kolize s autobusem, který ho na uježděném sněhu vytlačil z cesty, nezažil pan Swaczyna při svých častých jízdách žádné krušné chvilky. Velorex mu získal popularitu a stal se jeho krevní skupinou.
"Tehdy jsem ho opravdu používal k běžnému ježdění, teprve po devadesátém roce, kdy si začali veteráni získávat stále větší pozornost, se pro mě stal zábavou. Zblbnul jsem i bratra, syna a dceru. Dnes jsme taková velorexová rodina," vypráví Stanislav Swaczyna.
Podobných nadšenců je podle něj dnes v republice na sto devadesát. Nesetkávají se však jen na srazech veteránů. Ve větších či menších skupinách vyrážejí na výlety také o víkendech. "Všude, kam přijedeme, působíme rozruch. Povznášející není jenom samotná jízda, ale také ta pozornost lidí," přiznává.
Obzvlášť velkou euforii zažívá, když někoho předjede. Není to prý zas tak velký problém, protože velorex může jet i něco přes stovku. "Musí mít dobrý motor, jet po rovné cestě a nesmí být silný protivítr," přibližuje čtverácky příznivou konstelaci, při níž se mu podaří někoho "osolit". Čeští řidiči ale mají podle jeho slov naštěstí velký smysl pro recesi, jsou k veteránům ohleduplní a dávají jim přednost v jízdě.
Swaczynova rodina dnes vlastní tři velorexy. Poslední, velorex Hoba z roku 1964, se sklolaminátovou karosérií, koupil otec vloni v Brně. Hodlá jej však uvést do původního stavu a lituje, že nemá pro svého koníčka víc volného času.
 Stanislav Swaczyna se svým velorexem. |
