Nejdelší a nejkrásnější hřeben Evropy

  • 1
Trmácet se v davu upocených a zvracejících turistů z francouzského Chamonix na Mont Blanc pokládá za čest a vyvrcholení svého života mnohý vysokohorský turista. Není divu, protože nejvyšší štít Evropy vábí milovníky hor jako mucholapka. "Mont Blanc má čarokrásné jméno - Bílý vrch. Žádný jiný štít nemá takové pěkné, takové svítící, takové přísné jméno," podlehl jeho kouzlu v šedesátých letech nejslavnější horský vůdce všech dob Gaston Rébuffat. "Zázračné kruhovité seskupení štítů s čistými, jemnými, do výšek letícími liniemi, mu vytváří neporovnatelně krásnou družinu," napsal ve svém průvodci z přelomu století slavný horolecký průkopník Vallot.

Přes Mont Blanc ovšem vede i velkolepá túra, která je daleko krásnější než dvě přeplněné tak zvané normální výstupy z Francie. Je to přechod z Itálie přes vrchol do sedla Midi ve Francii. Na této nejdelší hřebenovce vystřídá turista všechno - překonává horské potoky, přechází ledovce, kličkuje mezi trhlinami, leze po skalách, vznáší se po ledových hřebenech a sestupuje firnovými stěnami.

Zdá se to těžké, ale Gaston Rébuffat poznamenává: "Vrchy pomáhají mužům probudit v sobě odložené sny." Zároveň je jisté, že kdo nemá s vysokohorskými túrami zkušenosti, nemůže se tudy na hřebeny Mont Blancu vydat. Vždyť tři sta mrtvých turistů a návštěvníků ročně v oblasti Mont Blancu hovoří jasně. "Rovnici 1 den = 1 mrtvý jsem nechtěl věřit do té doby, než jsem pozoroval záchranné vrtulníky," vzpomíná Aleš Nedvídek. "Několikrát za den létaly nahoru a někdy se vraceli s podvěšeným břemenem." Zranění se obvykle vozí v kabině, a tak v černém pytli pod vrtulníkem absolvovali svůj poslední sestup nebožtíci.

Celý první den výstupu se horolezci trápí na ledovci Miage. "Myslel jsem si, že ledovec je hlavně sníh a led, ale půl dne jsme jen kličkovali mezi kupami nahrnutého kamení, z nichž se občas šklebila černá hluboká trhlina," vzpomíná Petr Naděje. "Do toho labyrintu jsme se zamotali tak, že jsme v něm museli bivakovat."

Noc totiž přichází na Miage rychle. Zatímco přes den se z okolních hor neustále sypou vagony skal a ledu, po ledovci tečou říčky a rachotící drobné kamení strhávají s sebou do ledových jeskyní, pár minut po západu slunce všechno ztichne. O to hrozivěji ovšem nocí znějí rány, jejichž příčiny se v polospánku nedají poznat. "Jednou spadne sérak z bočního ledovce, jindy se neočekávaně otevře nová trhlina," vysvětluje Aleš Nedvídek, který na tu noc dosud nevzpomíná rád. Stejné divadlo jako večer se opakuje ráno. Stačí první sluneční louče a po ledu zase tečou řeky a padají na něj skalní bloky.

Na ledovci Miage ovšem není obvykle třeba spát, protože k večeru lze dojít až na chatu Gonella. Jako orlí hnízdo je přilepená nad další ledovec Dome a žlutě svítí do dáli. Je tak vysoko, že veškeré zásoby sem přináší vrtulník, a tak je potřeba si na jídlo a pití připravit naditou peněženku. Ti, kdo neoplývají penězi, ovšem mohou zaplatit jen za přespání. Takové obvykle chatařka posílá do nejstarší části chaty, kde jsou jen dvě patra dřevěných paland a na nich složené deky.

Není radno přijít příliš pozdě, protože dek nemusí být dost. "Chatařka se nám snažila prodat i vodu v plastových lahvích," vzpomíná Tomáš Radil. "Protože jsem měl zkušenosti z Asie, stačil mi jediný pohled, abych zjistil, že uzávěry lahví nejsou původní." Nekoupil a pár metrů za chatou našel pramínek, kde si zadarmo nabral tu samou vodu, jakou měl zaplatit.

K vážnějším potížím, které chatařka řeší, ovšem patří neustálé odhánění návštěvníků z maličkého heliportu na přistávání vrtulníků. Při záchranné akci totiž musí jít všechno ráz na ráz a nikdo tam nesmí překážet.

V chatě se každý snaží usnout co nejdříve, ale obvykle se to nedaří. Během noci totiž přicházejí odspodu poslední zájemci o výstup na Mont Blanc a s nimi se míchají opozdilci, kteří se z vrcholu teprve vracejí. Všichni si svítí čelovkami, cinkají cepíny a skřípají mačkami. K tomu působí nezvyklá výška, a tak se spáči jen neklidně převalují. Po půlnoci stejně už první z nich vstávají, narychlo vaří nějakou polévku a čaj, a vyrážejí. "Když jsme se se zalepenýma očima vypotáceli ve tři hodiny na ledovec, byli jsme beznadějně poslední," konstatuje Aleš Nedvídek.

Až do ranního rozbřesku se stoupá ledovcem Dome na hranici mezi Itálií a Francií. Stopa se kroutí každým dnem jinak. Některým rokem se dokonce chodí levou částí ledovce, jindy vpravo či uprostřed. Některá družstva stoupají mezi trhlinami bez navázání na lano, ale za rychlejší postup musí zaplatit velkým rizikem. "Až při návratu se nám dva členové výpravy přiznali, že jeden spadl do trhliny kvůli slabé baterce a druhý tam sklouzl," vzpomíná Niké Fochová. Oba měli velké štěstí, protože stačili během pádu zaseknout cepín a sami se vyšplhali nahoru. Kdyby se jim to nepovedlo, mohli zahynout tak jako mnozí před nimi a mnozí po nich.

Na hřebeni začíná za svítání velké divadlo. Nejdříve se postříbří obrovské sněhové převisy na štítě Trelatete, poté z temně fialové opony vystoupí pozlacený Bionnassay s hřebenem ostrým jako nůž, v dálce zasvítí kopule Mont Blancu a jen samotný hřeben zůstává ještě pár okamžiků temný. Je možno vypnout čelovky a pozorovat, jak se i on pozvolna prodírá ze tmy, mění barvu na neurčitou modř.

Na obě strany spadají srázy strmé jako střecha stovky metrů do černých hlubin.
Postup ledovým hřebenem k vrcholu Gouter obvykle komplikuje tvrdý led. Není nic příjemného, když se do něho hroty maček a cepínů zakusují jen pár milimetrů. Zde není radno upadnout, neboť brzdit pád není jak.

U neobhospodařované chatky Vallot se setkává naše cesta s dvěma nejpopulárnějšími výstupy od chat Grands Mulets a Gouter, a tak bývá obvykle plno. Kde je opuštěnost italské cesty, kterou za hezkého dne projde pět až deset družstev! Zde jsou stovky lidí a desítky vůdců. Někteří už jen pletou nohama, často se zvrací z námahy i nadmořské výšky, horolezci se tu nezdraví a ze závěrečného úzkého hřebene občas někdo spadne a sjede po zádech do bezedných dolin. Takže nezbývá než dorazit s vypětím zbylé vůle na vrchol Evropy, pokochat se výhledy, udělat skupinové foto a honem dolů. Ještě totiž není všem dnům konec a podat si ruku na znamení vítězství lze až po dlouhém sestupu.

"Jeden z mých největších životních orientačních úspěchů bylo nalezení sedla Brenva," uvádí Ivan Švéd, který ho v mracích našel podle busoly a mapy. Připouští, že měl možná i hodně štěstí, protože vůdce Gaston Rébuffat v jedné ze svých knih o tomto místě poznamenává: "Za bouřky tu magnetka často bláznivě létá, a tak se nedá vůbec nic dělat." O samotném širokém sedle píše: "V celém masivu Mont Blancu tudy věje za vichřic nejprudší vítr." Každý, kdo jím prochází, tedy musí překonávat menší či větší na kámen udusané sněhové vrásy, karfioly, římsy, rolety a závěje. "Jediné kryté místo k odpočinku jsme našli v ledové trhlině," dodává Aleš Nedvídek.

Z Brenvy následuje dlouhý traverz štítu Maudit, který turisty dovádí do sedélka stejného jména. "Sestup z něho byl dramatický, protože pod nohama jsme s mojí spolulezkyní neustále viděli prudkou ledovatou stěnu," vyprávěl s rozšířenýma očima ještě dva dni po výstupu na Mont Blanc Michal Zahradník. "Jistili jsme se sice lanem, ale hroty cepínů a maček vnikaly do ledu jen pár milimetrů." Stejně jako všichni turisté, kteří tudy procházejí, nesměli upadnout.

Celý další sestup je krásný a zároveň nebezpečný. Z Mauditu se totiž schází mezi obrovitými séraky, sněhovými a ledovými věžemi a převisy velikosti menších námořních lodí. Stopa mezi nimi kličkuje jakoby nic, ale občas se některý z nich bezhlesně sesune a cestu pohřbí. Je špatné být v tu chvíli na ní.

Stejné je to už k večeru z Taculu do sedla Midi. Poslední ledová stěna chlácholí unavené turisty svojí malou strmostí, ale z lana se neradno odvázat. "Parťák přede mnou zmizel třikrát v různých trhlinách, naštěstí jsem ho vždycky chytil lanem," popsal Petr Zvoníček sestup. "Pokaždé to bylo stejné. Zašel jsem za roh, tam byl navátý sníh a já se bez možnosti cokoliv udělat probořil do prázdna. Naštěstí mi nikdy nevypadl cepín ani mačky, a tak jsem se s pomocí lana mohl vyhrabat na povrch sám," popisoval už v sedle v bezpečí stanu sám aktér pádů Petr Naděje.

Na široké pláni pod skalní věží Midi obvykle stojí několik desítek stanů, stačí si jen najít nejlepší místo a přespat. Movitější mohou zvolit noc v nedaleké chatě.
Poslední den nebude dlouhý, a tak není třeba spěchat se vstáváním. Seběhneme dolů k ledovci Giant, projdeme pod skalními stěnami Taculu a vystoupáme sněhovým svahem k chatě Torino, kam jezdí lanovka z italské strany. "Cesta podél Taculu vypadá bezpečně, ale i na ní jsem se probořil do trhliny," varuje horolezec Ivan Švéd. "Naštěstí byla úzká a já jsem roztáhl ruce." Nohy se mu sice už houpaly nad zrádnou hlubinou, ale podle vlastních slov se ještě stačil na rukou vzepřít jako na bradlech a vysoukat se ven.

Nepříliš dobré vzpomínky má Lukáš Bludský, který se touto cestou několikrát vracel ke svému stanu, ve kterém poblíž chaty tábořil: "Závěrečný hodinový výstup sněhovým svahem je nekonečný. Vždycky se mi zdálo, že na zádech vleču místo batohu snad celé prase."

Od chaty Torino sjíždí většina návštěvníků lanovkou do Courmayeru. Pokud je nutné šetřit, je dobré sjet aspoň na mezistanici Belvedere, která je už těsně nad pásmem lesa. Výš jsou totiž jen lámavé skály, občas nějaký led a tak si kolena přijdou na své. Sestup lesem je sice dlouhý a otravný, ale aspoň vede po vyšlapaných stezkách a podkladem není tvrdé kamení, ale měkká hlína.

Popis túry

Autobusem z Courmayeru k usedlosti Visaille (1659 m n.m.) v údolí Veny. Odtud přes zarostlou morénu ledovce Miage ke skalám. Pod nimi k jezeru Marmotte (1957) do míst, kde ledovec nestačil rychle zatočit okolo skalní ostruhy. Prudkým svahem vyšlapanou cestičkou na ledovec. Ten je zpočátku pokrytý sutí a proto se držíme spíše vpravo ve směru pochodu na firnových polích a nahrnutých kamenných kupách.

Málo znatelná stezka asi v polovině ledovce přechází na jeho levou stranu a již ve firnu se vyhýbá pásmu trhlin po pravé ruce. Nad nimi se stáčí znovu doprava a míří k výrazné tmavé skalní ostruze. Na ní je namalován zdáli viditelný barevný terč (2608), který signalizuje začátek zajištěné cesty k chatě Gonella (3071). Cesta kličkuje mezi skalními bloky, místy je zajištěná lany a skobami, občas vede po žebřících.

Od Gonelly klesá zřetelná cesta k ledovci Dome. Jím se stoupá podle stavu trhlin ke skalkám nad sedlem Grises, které vedou až na hlavní hřeben Alp kousek nad sedlo Bionnassay. Zde je poprvé vidět vrchol Mont Blancu. Po ostrém firnovém hřebenu se stoupá na kopuli Dome du Gouter (4003), kde se stýkají tři nejpoužívanější výstupové trasy - jedna z Itálie a dvě francouzské. Vyšlapaná stopa pokračuje na chatu Vallot (4362) a přes pahrbky Bosses (4657) na vrchol Mont Blancu (4810).

Túra dále pokračuje sestupem po širokém svahu do sedla Brenva (4303) a traverzem severních svahů Mont Maudit (4455) do sedélka Maudit (4354). Zde prudce dolů (někdy je potřeba slaňovat tři trhliny) do svahů s obrovskými séraky a zrádnými trhlinami. Přes sedlo Tacul (4035) na plochý vrchol Tacul (4248) a z něho severozápadní firnovou stěnou prokličkujeme mezi mnoha trhlinami na rozlehlou plošinu sedla Midi (3532) pod stejnojmenou skalní jehlou se stanicí lanovky. Spát se dá na chatě Cosmiques nebo ve stanu přímo na sedle.

Od sedla Midi skrz sedlo Gros Rognon (3415) do horní části obrovského ledocového kotle Géant do sedla Flambeaux (3407) a k chatě Torino (3428). Odtud se se obvykle sjíždí lanovkou do Courmayeru. Dva tisíce metrů převýšení se dá i sejít pěšky, ale o co stát. Všechno krásné jsme už viděli.

Co s sebou?

Pozor!
Nikdy nejezděte na Mont Blanc s českým autobusovým zájezdem, kde bývá mnoho špatně vybavených nebo nezkušených lidí. Třicet lidí vodívají dva až tři nepříliš zkušení čeští průvodci, jejichž případná pomoc za špatných podmínek je iluzorní.

Lékárnička, podrobná mapa, busola, výstroj na zimní túry (teplé oblečení, sluneční brýle UV fitrem, pevné pohorky nebo ještě lépe plastové boty), výzbroj na zimní horolezectví (delší cepín, teleskopické hůlky, stoupací železa, lano, úvazky, prusíkovací smyčky, dvě ledovcové skoby). Pokud je v plánu spaní na chatách, stačí bivakovací pytel jako záloha pro nepředvídané přenocování, jinak je potřeba stan, benzinový vařič a veškeré vybavení na zimní táboření.

Nezbytností je též detailní popis túry opsaný z horolezeckého průvodce. Nejpoužívanější jsou od Francouze Pioly nebo Angličana Griffina. Od věci není ani mobilní telefon (kterým lze přivolat pomoc), lavinový hledač pieps nebo lavinová šňůra (které pomohou najít zasypané) a ověřená pojistka pro vysokohorské túry.

Jak zdatní turisté se mohou vydat na cestu?

Výlet na Mont Blanc není pro každého. Nadmořská výška, hluboký sníh i led, vítr a trhliny dávají zabrat i za hezkého počasí. Když se jen trochu zhorší, jde o život a každá se chyba tvrdě platí.

Skupina zkušených turistů, kteří se nahoru vydají, tedy musí umět zacházet s lanem, cepínem a mačkami, dobře se orientovat podle mapy a busoly, umět ošetřovat omrzliny a zlomeniny a mít zažité zimní táboření. Prakticky to znamená, že Roháče v zimě musejí přejít s prstem v nose, bez potíží prošli nějaké nižší ledovcové hory jako například Dachstein a před Mont Blancem si zvykli na výšku na nějakých alpských čtyřtisícovkách.

V centru Courmayeru u kostela je možno si najmout autorizovaného horského vůdce. Túra na Monte Bianco, jak Italové horu nazývají, s ním vyjde na něco okolo dvaceti tisíc korun. V ceně je nejen vedení jednoho až dvou turistů, ale také jejich výstroj a výzbroj, přenocování na chatách a pojištění. Jednodenní vysokohorská túra pod Mont Blankem od chaty Torino k Midi přijde jednoho klienta přibližně na pět tisíc korun. Horský vůdce může vzít na lano nejvíce čtyři.

Slovníček pojmů:

ledovec - masa ledu, která nikdy neroztaje, při pohledu z výšky připomíná řeku, místo vodopádů jsou ledopády s mnoha nebezpečnými trhlinami a ledovými věžemi
ledovcová trhlina - desítky metrů hluboká propast v ledovci, často bývá zakrytá sněhem nebo se přes ní přechází po labilních ledových můstcích
serak - až několik desítek metrů vysoká sněho-ledová věž, která se obvykle zřítí bez předchozího varování, je proto nebezpečné se pod ní pohybovat.
firn - změklý a znovu ztvrdlý sníh, dobře se po něm stoupá na mačkách
ledová stěna - prudký svah pokrytý firnem, místy ledem, na výstup je potřeba cepín, mačky, lano, několik ledovcových skob a zimní turistické vybavení
čelovka - čelová svítilna, k jejíž obsluze nejsou potřeba ruce
mačky - horolezecká nebo turistická stoupací železa pod boty

Svítání nad sedlem Bionassay

Nejobtížnější místo - sestup do sedla Tacul

Západ slunce nad sedlem Midi

Ráno nad věží Midi

Mont Blanc z ledovce Geant

Skalní věž nad ledoncem Geant