Kuba již léta hledá cestu k potravinové soběstačnosti. Pod tlakem hospodářské nouze učinil režim prezidenta Fidela Castra řadu ústupků, na jejichž základě mohou Kubánci v omezené míře podnikat. Zvláštní skupinou ve vrstvě soukromníků jsou drobní zemědělci.
Calixto si platí strážce, aby o svůj majetek nepřišel. Poražení krávy bez úředního povolení se trestá na Kubě vězením. Ani to však zloděje od občasných invazí na soukromá hospodářství neodrazuje.
Dva hektary půdy, osm prasat, 15 krav a drůbež uživí Calixta i jeho příbuzné a zbavuje je závislosti na přídělovém systému. Jednoduše řečeno, Calixtova rodina má spoustu jídla, což je v ostrovním státě, vyznávajícím karibskou formu komunismu, kde je maso luxus a všechno od vajec po rýži a fazole na příděl za
subvencované ceny, velká rarita. "Většinu masa i mléka spotřebujeme v rodině. Prodáme jen to, co zbyde," ujišťuje stařík, zatímco pochvalně laská traktor značky Ford, jemuž by to už bezpochyby více slušelo v muzeu.
"Koupil jsem ho před pěti lety za 4200 dolarů (asi 160.000 korun). Je z roku 1947, původně patřil Američanům," vysvětluje. Traktor má už leccos za sebou, ale stále jezdí. Nafta, podobně jako náhradní díly, jsou na Kubě velkým problémem a platí
se za ně v dolarech. Součástky si stařík vyrábí sám, nebo mění se sousedy. "Naftu mi na příděl dává stát. Když není, musím se postarat sám," říká.
Calixtovi patří pole s jukou, zeleninou a květinami. Ty jsou nejvýhodnějším prodejním artiklem. Kupuje je od něj stát a dobře platí. Grapefruitové plantáže kdysi patřily jeho otci, ale vláda je po revoluci v roce 1959 zabavila. Nyní mu platí za hospodaření rentu. Calixto pracuje sám, jen s bratrem a synovcem. Zaměstnávat
cizí lidi nesmí, to by bylo vykořisťování. "Můj syn raději odešel do Havany. V zemědělství nikdo pracovat nechce. Po revoluci všichni dostali možnost studovat,
tak se radši stali inženýry, mechaniky, jen aby nemuseli tvrdě dřít," říká Calixto.
Kubánský stát stanoví zemědělcům kvóty roční produkce. Pokud je nesplní, platí pokuty. Nadbytek smějí prodat na zemědělských trzích. Po revoluci Castrových barbudos v roce 1959 stát vyvlastnil velká hospodářství a půdu ponechal jen drobným rolníkům. Ti v současnosti vlastní sedm procent zemědělské půdy,
kterou mohou dědit z generace na generaci. Calixto je jedním z 23.000 soukromých farmářů na ostrově. Zhruba 60.000 dalším zemědělcům povolila v polovině 90. let Castrova vláda obdělávat, nikoli vlastnit, státní půdu.
Přestože soukromí zemědělci alespoň částečně pomáhají Kubě překonat potravinovou krizi, Castro tuto vrstvu nemá rád. "Nadbytek peněz je nebezpečný, bohatství prohlubuje sociální propast," nabádá k obezřetnosti před novou vrstvou kubánských zbohatlíků. Od roku 1993, kdy povolil omezené soukromé podnikání
také ve službách, proto postupně přitahuje pomyslnou uzdu podnikatelské tvořivosti. Nejvýznamnějším nástrojem kontroly je daňové zatížení soukromníků.
Tato opatření postihla zemědělce, především však majitele soukromých jídelen, tzv. paladares. Počet podnikatelů na Kubě tak proti roku 1995, kdy jich bylo na 220.000, poklesl k letošnímu roku na 150.000. Z někdejších asi 600 jídelen v Havaně dnes zbylo necelých 200.
