Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


»Nějak to tady bublá«

aktualizováno 
-
Obrovitý černoch Miguel kráčel s mačetou v ruce jako první. »Nějak to tady pod nohama bublá,« řekl překvapeně a byla to málem jeho poslední slova. Bažina, do níž vkročil, jej začala s mlaskáním polykat. Propadal se rychle a takřka pravidelným tempem jako potápějící se loď. Bělmo jeho očí, hrůzou doširoka rozevřených, děsivě svítilo v šeru pralesa. Bahno už mu sahalo po pás, po břicho...

Nebojte se, černoch Miguel z jedné dětské knihy,jejíž jméno už dávno vygumoval čas, nakonec stejně vyvázl. A tak malý čtenář mohl klidně dál toužit po skvělých dobrodružstvích v mokřinách brazilského Pantanalu. Jaká křivda, že něco takového není doma. Ale je. Samozřejmě,že je. Když vstoupíte na půdu rezervace Soos, řeknete možná úplně stejně jako nebohý Miguel: »Nějak to tady bublá.« Máte ovšem proti němu výhodu. Je velmi nepravděpodobné, že by to byla vaše poslední slova. Soos, středoevropská rarita u Františkových Lázní, přeci jen není brazilská divočina. Bahenní sopky se tady střídají s močály a bažinami, bahno mlaská, ptáci pokřikují a ve vzduchu se potkávají divné vůně. Vypadá to tu chvíli jako na Islandu či v Yellowstonu, ale také jako v Africe nebo tajze. Anebo jako v úplně jiném světě knih science-fiction. Ale Soos, to je přece jen hlavně území bahenních sopek. Jsou slyšet už z dálky. Ano, tady něco bublá! Vůbec to tu nějak mlaská, píská, škrundá a kručí. V bahně vře voda v kráterech, jak do nich hlubiny Země vydechují svůj jedovatý dech. Když útroby planety zakašlou, vyvolají erupci, při níž z kráterů vystříkne trocha vody a bahna. To se ale stává jen občas. Většinou voda jen pobublává jako hrnce na plotně školní kuchyně. Teď je třeba jít s barvou ven. Sopky nejsou žádní obři. V Soosu jsou jich asi dvě stovky,některé jsou jen potěr, drobné otvůrky v bahně, v nichž stále pobublává voda. Jiné krátery jsou však již pořádné díry,jimiž si Země může opravdu pěkně odfrknout. Jsou široké až metr a stejně jsou i hluboké. Stačí vzít klacek, který leží vedle jícnu, a ponořit ho do vody. Bahenní sopky (odborníci tenhle název nemají rádi a říkají jim mofety - uznejte ale,že to nezní nijak romanticky) připomínají zmenšený Island, Yellowstone nebo podobnou krajinu v novozelandské Rotoruy. Jsou jakýmsi ventilátorem, jímž vnitřek planety upouští přebytečnou páru, a současně dozvukem dávné éry: na počátku čtvrtohor tady bylo poslední místo, kde na dnešním území republiky soptily vulkány. Teď už je tam dole klid,magmatický krb je vyhaslý. »To ovšem znamená, že má stále teplotu několika set stupňů. Ochlazuje se totiž o tisícinu stupně za tisíc let,« říká správce rezervace Karel Brož. To je ten důvod, proč »sopky« v Soosu stále soptí. Při ochlazování se totiž uvolňuje oxid uhličitý,postupuje k povrchu a pak se probublává vodou. Anebo jen syčí. To když je sopka prázdná, bez vody. V létě ty velké syčí a piští jako papiňáky. Každý by si myslel, že se voda opravdu vaří, ale stačí dovnitř strčit prst. Dostali byste z toho spíš rýmu. Voda není teplá. »Výdechy jsou studené, všechno to bublání způsobuje jen plyn,« říká správce Brož. Vlastně je to podobné tomu, když se kdysi pomocí bombičky připravoval sifon. Ale sifon byl určitě bezpečnější. Na vzdálené a hůře přístupné straně rezervace leží v bahně vybělené křehké kostřičky. Tomu místu se říká Ptačí hřbitov. »Dusivý CO 2 je těžší než vzduch, a tak se drží u hladiny mofety,« říká Brož. »Ptáčkové vidí vodu a letí se napít. Vzhledem k jejich váze jim stačí, aby se několikrát nadechli a je konec.« Lidem se nemůže samozřejmě nic stát. Ale malý chlapec, který kráčí po stezce napříč rezervací, se přesto drží ostentativně za nos. Vadí mu totiž jiné plyny. V e vzduchu to občas páchne, jako by někdo právě škrtl obří sirkou (to smrdí síra). Jinde člověka praští přes nos pach zkažených vajec (znáte to: H 2 S smrdí jako pes). A jinde je cítit cosi jako koncentrovaný mořský vzduch (soli). Soos občas zavání jako místo, kde si peklo zřídilo svou pozemskou filiálku. Aby se Soos stal Soosem, potřeboval k tomu vedle plynů ještě spoustu minerálky. Nebyl to problém, vždyť leží v kraji minerálních pramenů, Františkovy Lázně jsou takřka za rohem. Kdysi tady z minerálky vzniklo jezero, které bylo příliš na okolní rostliny příliš slané. Ty mizely, zato se ve vodě dařilo rozsivkám, řasám s křemičitou schránkou na zádech. Když taková rozsivka zemřela, schránka klesla ke dnu. Po desetitisících let se tak navršil sedm metrů vysoký polštář (představte si ty biliony živočichů, kteří poskytli své schránky), který zůstal, i když jezero dávno zmizelo. Kdo jde Soosem, kráčí po něm. Slaný polštář nazývaný křemelina tvoří střed rezervace a je nesmírně důležitý. Nic na něm neroste, je rozpraskaný jako bláto ve vypuštěném rybníce a většinou černý. Spolu s krátery dodává místu ráz krajiny někde na Marsu nebo na Měsíci. Nebylo by ale příliš moudré pokoušet se v této měsíční krajině o armstrongovský »malý krok pro člověka«. Sever a jih Soosu je pěkná bažina. Někde je půda pevná, ale někde člověka poučí už první došlápnutí. Pod chodidlem to zaškrundá jako při bolebřichu a ozve se zlověstné zabublání, jak voda vystupuje nahoru. Dál ani krok. Ostatně už slovo Soos znamená v »egerlandštině«, chebském nářečí němčiny,cosi jako močál. Vyslovte jako »suóss«. Pokud ale paměť sahá, tak Soos prý vzal život jen dvěma koním a jedné krávě. A ti se tam ani neutopili. Lidé je vytáhli či jim prokopali cestu ven, ale zvířata zemřela na podchlazení nebo vyčerpání. Sooské bažiny přecenili i zločinci, kteří před časem zabili v Německu taxikáře Helmuta Wildeho. Odvezli oběť do bažiny, ale ta odmítla být komplicem. Lidé později našli tělo tam, kde jej pachatelé pohodili. V rezervaci jsou však i jiné, hltavější močály. »Tam, kde se těžila rašelina, je velmi ošidný povrch. Zdá se pevný, ale je to jen slupka,« říká Karel Brož. »Pod ní jsou metry vody a bahna.« Voda v močálu má rezavý odstín. Je hustá. Na povrchu stojí zlověstná směs bublinek a duhových barvy napovídajících hnilobu. Dole to bude určitě pěkně měkké. Houština vysokých travin roste přímo z vody a právě povívá ve větru. Připomíná sluncem sežehlé břehy afrických jezer. Pahýly stromů v zarostlé vodě a břízky zase vypadají, jako by se sem přenesl obraz z tajgy, z mokřin podél Jeniseje. Voda bublá, vzduchem se nese povídání ptáků, nad močálem krouží párek jestřábů. Je klid, jako by to bylo uprostřed pustin. Bílý pruh tryskáče na obloze působí nepatřičně,skoro drze. Nepatří sem.

Může se hodit

Rezervace Soos ležící asi šest kilometrů od Františkových Lázní je otevřena každý den od deseti do sedmnácti hodin. Dospělí platí 40 korun, děti polovinu. Návštěvníkům je k dispozici asi kilometr dlouhá naučná stezka, která vede kolem většiny zajímavých míst v rezervaci. S ohledem na život v Soosu i čistotu vlastních bot není dobré ze stezky, tvořené jakýmsi dřevěným chodníkem, sestupovat. Stezka je bezbariérová.

Autor:




Nejčtenější

Film Dovolená s Andělem trefně popsal odborářské rekreace.
Dovolená nejen s Andělem. Odborářské rekreace dělnický lid miloval

Kdyby v létě 1952 revizor Gustav Anděl nevyjel do zotavovny Jezerka, dnešní generace by zřejmě netušily, jak tehdejší odborářská rekreace vypadala.  celý článek

Hydroelektrárna Spálov v detailu. Po předešlé domluvě si ji můžete prohlédnout...
Putování krajinou skla. Na kole za největším podzemním jezerem Česka

Železný Brod bývá označován za ideální turistické rozcestí Českého ráje, Jizerských hor a Krkonoš. Byla by ovšem škoda vyrážet za tak dalekými cíli a...  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Na parkovištích v Dolním Adršpachu stálo asi tisíc aut (14.8.2017).
Turisté v autech zahltili Adršpach, policie odkláněla Poláky z přechodu

Stovky turistů v autech zablokovaly kolem poledne příjezdové cesty do Adršpachu a Teplic nad Metují na Náchodsku. Policie odkláněla dopravu na některá...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Další z rubriky

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

Zbytky čumu (stanu) Evenků
Sibiří na koloběžce. Tělo fňuká, ale přizpůsobí se, říká dobrodruh

Přešel pěšky Bajkal, jako první na světě přejel Pamír na tříkolce a teď podniká na koloběžce cestu přes Sibiř dlouhou přes 2500 kilometrů. Třiašedesátiletý...  celý článek

Ledový kůň v plné kráse
Jak oslavit 15. narozeniny. Výlet na třetí nejvyšší štít Vysokých Tater

Zatímco na nejvyšší Gerlach chce vyjít každý a na elegantní Lomničák se kdekdo vyveze lanovkou, třetí nejvyšší vrchol Tater se skrývá kdesi vzadu a ke zdolání...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.