Izraelská poušť Negev je chloubou i prokletím židovského národa. Chloubou proto, že se Izraelcům daří ji houževnatě zavodňovat a kultivovat - nejvýstižnějším příkladem je přímořské letovisko Ejlat se svými palmami a růžovými záhony v nejjižnějším cípu Izraele, kde dříve nebylo nic jiného než písek. Prokletím je poušť pro pět a půlmiliónový, stále se rozrůstající, národ, jež je díky ní vytlačen z více než poloviny již tak miniaturního území.
Když se jednou do roka nad Negevskou pouští otevřou nebeské brány, dochází k zajímavému úkazu. Na něj poukazují bizarní dopravní značky pravidelně rozestavené po celé dvousetkilometrové délce pouště - "Při záplavách hrozí nebezpečí zaplavení silnice", varují.
Jakkoliv se toto sdělení může zdát absurdní, má své opodstatnění. Písek v Negevské poušti je totiž pokryt mikroskopickými částečkami prachu, které při kontaktu s vodou vytvoří vodonepropustnou vrstvu. Když na příkré stráně písečných dun dopadnou první dešťové kapky, vytvoří se jakási "námraza", po které všechna voda v proudech stéká do nejnižšího bodu - kterým je silnice.
Negevská poušť je pro exotickou turistiku jako dělaná. Není natolik divoká, aby se nedala za několik hodin projet autem, ani natolik velká, aby se v ní člověk ztratil, ani natolik civilizovaná, aby turistu připravila o zážitek autentičnosti.
Když pomineme perlu Negevské pouště, Mrtvé moře, je jednou z jejích největších atrakcí bájná pevnost Masada. Zmiňuje se o ní ve svých historických análech už římský dějepisec Josefus Flavius. Celá staletí se však odborníci dohadovali, zda ona opěvovaná Masada vůbec existovala, a pokud ano, tak kde. Až při archeologickém výzkumu v šedesátých letech bylo k úžasu všech na plošině strmé hory 440 metrů nad hladinou Mrtvého moře odkryto téměř jeden a půl kilometru obranné hradby pevnosti.
Mocný hrad nechal na pískové hoře vystavět třicet let před naším letopočtem nechvalně známý král Herodes ze strachu před svými nepřáteli. Přímo ve skále tehdy nechal vydlabat ohromné nádrže na vodu a na obilí, do kterých se sváděla dešťová voda ze všech přilehlých svahů. O sto let později se na Masadu před římskými vojsky uchýlila skupina radikálních židů - Zealotů.
Smutná pověst se váže k této skupince vyhnanců, kterým se údajně podařilo zkultivovat pouštní krajinu v okolí Masady. V roce 72 našeho letopočtu začala Masadu obléhat římská vojska. Po roce blokády se jim podařilo prorazit skrz obranné valy - místo bojů je však údajně čekalo vražedné ticho. Všech 960 židovských obyvatel pevnosti, muži, ženy i děti leželi v ratolišti krve s podřízlým hrdlem. Josefus Flavius ve svých spisech dojemně líčí, jak ze strachu před zotročením Římany se masádští muži nejprve něžně rozloučili se svými manželkami a potomky a potom jim nemilosrdně prořízli hrdla. Poté mezi sebou vybrali deset mužů, kteří ukončili životy ostatních, až nakonec zbyl jeden muž, který dílo skázy dokonal a na sebe vzal hřích sebevraždy.
Až do roku 1967 skládali vojáci izraelské armády na této pevnosti slavnostní přísahu: "Masada už nikdy nepadne".
Na Masadě jsou dodnes k vidění pozůstatky několika paláců, jež jsou na několika místech zdobené mozaikami nebo freskami. Dochovaly se zbytky koupelen, cisteren, dokonce celých ulic. Synagoga, ve které se Zealoti před hromadnou sebevraždou modlili, je nejstarší synagogou v Izraeli. Z ochozu Masady je úchvatný výhled na hladinu Mrtvého moře na straně jedné a na bývalý římský vojenský tábor na náspu na straně druhé.
Zhruba hodinu jízdy od Masady, nedaleko přímořského Ejlatu, se nachází další pouštní pozoruhodnost. Je jím park Timna. Kdo by si ovšem pod pojmem park představoval bujnou zelenou přírodu, je na omylu.
Park Timna zahrnuje jednu z nejzajímavějších částí pouště, kde se před šesti tisíci lety těžila železná ruda. Na šedesáti čtverečních kilometrech tu dodnes můžete vidět pozůstatky více než 1000 starověkých dolů a nejrůznější fantastické útvary z písku a kamení, které jsou podrobně popsané a naznačené podél trasy, kterou musíte absolvovat autem nebo autobusem.
- úterý 5. ledna 1999
