Někdo má zkrátka rád eurovíkendy, někdo poznávací a jiný pobytové zájezdy, no a pár šílenců má rádo to, čemu se odborně říká válečný nebo extrémní či nejvýstižněji nebezpečný turismus.
Písek, teplo, slunce a místy vraždy
Opravdu jsem si to nevymyslel, sám vlastním průvodce, který se jmenuje Nejnebezpečnější místa světa. Má 961 stránek a napsal ho člověk jménem Robert Pelton, jehož životopis začíná větou: V deseti se stal nejmladším účastníkem kanadského kurzu přežití, který byl po úmrtí několika frekventantů později uzavřen.
I lidé jako oni mají cestovní katalogy. Stačí, když si najedete na webovou stránku ministerstva zahraničí a v oddíle Cestujeme najdete rubriky Upozornění na cesty a Aktuální doporučení a varování. Dobrými tipy se to jen hemží: Afghánistán, Alžírsko, Mali, Somálsko a tak. Vhodné destinace: písek, teplo, slunce, místy vraždy.
Trochu se lidem jako Fudžimoto divím. Na druhou stranu tomu rozumím. Byl jsem například v Kašmíru v době, kdy byl nejnebezpečnější turistickou destinací na světě, a kdysi dávno za občanské války jsem taxíkem přijel v ultrakrátkých žlutých šortkách a s modrou sportovní taškou nonšalantně pověšenou na předloktí do Bejrútu přesně v době, kdy vrcholily únosy cizinců. Byla to hloupost. Ale taky adrenalin...
Dneska bych to nikomu (ani sobě) nedoporučoval. Koneckonců těm, kdo se chtějí hezky bát, se nabízejí jiné věci. Našel jsem je na internetu pod titulkem Dvanáct nejnebezpečnějších turistických atrakcí na světě. Je tam Černobyl, plavání se žraloky na Floridě (otírá se jich kolem vás snad dvacet), plavání na hraně Viktoriiných vodopádů a tak dál.
U mě vyhrál bungee jumping do sopky. Je to v Chile: skočíte z vrtulníku do žhavého kráteru a modlíte se, aby lano vydrželo. Stojí to 10 000 dolarů, zřejmě platíte i za životní pojistku. Není to sice nejchytřejší věc, jakou byste mohli udělat, ale krev vám to rozhodně rozpumpuje.
Kupodivu tam není jízda po českých silnicích. Kdyby Fudžimoto nejezdil do Tokia, ale po D1 z Prahy do Brna, byl by rád, že stráví dovolenou někde na pláži.
