Počátkem roku 1955 se na ostravském zasedání rady Krajského národního výboru strhla ostrá diskuse. Nebylo to poprvé. Už několik měsíců stáli soudruzi a soudružky před naléhavým úkolem, který ani přes své budovatelské nadšení nebyli schopni vyřešit: potřebovali vybrat jméno pro nově vznikající obec, dnes bychom řekli satelitní městečko, kterou dělníci dokončovali 10 kilometrů jižně od Ostravy směrem na Český Těšín.
Návrhy se sešly různé, třeba Fučíkov nebo Bezručov, ostatně šlo o místo, kterému dominovala těžba uhlí, ale soudruzi se jaksi neshodli. A tak se usnesli, že vypíšou veřejnou soutěž. Kdo jiný než obyvatelé kraje by měl rozhodnout o názvu „vyjadřujícím průmyslové a budovatelské úsilí ostravského lidu“.
Do soutěže přišlo 600 dopisů a v nich celkem 2 350 návrhů. Nejfrekventovanější možností byl Horníkov, objevila se však i jména jako Stachanov, Uhlokopy, Stalinov, Kahanov či Pokrokov. Komise do finále vybrala tři: Šachtín, Cingrov a Havířov.
Oslavné šílenství
Ministerstvo vnitra, které mělo (a stále má) při výběru názvu obce poslední slovo, ukázalo na Havířov. Byl to ve své době ojedinělý případ, kdy se vymýšlelo jméno pro nové město. Zato zcela běžně tehdy úředníci přejmenovávali stávající obce, ulice a náměstí.
Říká se tomu honorifikace. „V dějinách to není ničím novým. Podobně vzniklo jméno pro Washington, Terezín i Sankt Petěrburg,“ vysvětluje Jaroslav David z katedry českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity.
Moderní českou toponymií, tedy vědou o místních názvech, se zabývá řadu let. A přiznává, že totalitní režimy dokázaly honorifikaci dovést k dokonalosti: u nás naštěstí panuje už několik století poměrně vysoká kultura, co se městského názvosloví týká, takže jsme až na několik výjimek v případě měst oslavnému šílenství odolali. „Ale třeba v Sovětském svazu je jejich soustava zeměpisných jmen vlastně spíš učebnicí dvacátého století a jeho klíčových osobností. Jde o stovky lokalit,“ vysvětluje David.
Smrdov? Raději Sázavka
Na území bývalého Československa vznikala jména měst několika způsoby.
Často to bylo s odkazem na místní či krajinné zvláštnosti. Kde se těžil písek, vzniklo město Písek. Kde se jedna řeka vlévala do druhé, vyrostlo Ústí. Podobně se zrodily všechny Kostelce, Hrady, Zámky, Břežany či Skály. Druhou možností bylo přiřadit vznikajícímu sídlu jméno činnosti či řemesla v okolí obvyklých. To jsou třeba Hrnčíře či Lnáře.
Nejvíce je u nás sídel zakončených na příponu -ice, -ov nebo -ín. U nich je jasné, že je stvořila hojně se vyskytující příjmení tamních rozrostlých rodin. Byť třeba dnes ani netušíme, že takové příjmení může někdo nosit. Odtud Budějovice, Petrovice, Vítkovice, Hodonín, Zlín, Pelhřimov.
Ale přejmenovávat města? V první polovině 20. století šlo spíš o upřesnění, když se třeba z prosté Lipnice stala Lipnice nad Sázavou nebo z Nové Vsi vznikla Nová Ves u Nového Města na Moravě, což je mimochodem vůbec nejdelší český název obce. Další přejmenování se týkala spíše estetiky než politiky. Z Mrdákova se stal Mrákov, ze Sračkova Malá Lípa, ze Smrdova Sázavka a z Hloupětína Hloubětín.
Jak se měnila jména českých a moravských měst
Nejvyšší Stalinova hora
Česká města měla odjakživa dvě jména, české a německé. Zatímco druhá světová válka tím moc nezamíchala, nástup komunistů k moci už ano. Přestože platí nepsané pravidlo nepojmenovat město po žijícím člověku, Vítězný únor ho porušil a z Baťova Zlína stvořil Gottwaldov.
Klement Gottwald nastoupil do funkce prvního komunistického prezidenta v červnu 1948 a hned od ledna 1949 byl Zlín na jeho počest přejmenován. A z Baťových závodů se ke stejnému datu stal národní podnik Svit.
Na druhou stranu Stalinov či Stalingrad jsme nikdy neměli, jako jediná komunistická země s výjimkou Jugoslávie (kde byl silný kult Tita a nikoli Stalina). Jen Gerlachovský štít se mezi lety 1949–1959 jmenoval Stalinův štít.
Zrovna tato hora je ukázkou pojmenovávací mánie. Vezměme to chronologicky: do roku 1896 se nejvyššímu vrcholku Vysokých Tater říkalo prostě Gerlach či Gerlachovka. První oficiální jméno dostal po císaři, do roku 1919 nesl označení Štít Františka Josefa. S pádem monarchie ho naši předkové přejmenovali na Gerlach, od roku 1923 nesl oficiální jméno štít Legionářů. Od něj se v roce 1932 upustilo a až do roku 1939 to byl zase Gerlach. Druhou světovou válku strávila hora pod označením Slovenský Štít, čtyři roky po ní to byl opět Gerlach, pak nastalo Stalinovo období a od roku 1959 Tatrám zase vévodí Gerlachovský štít.
Rychlonožkova ulice
Změny místních jmen ve světě
|
Co jsme za komunistů nezvládli změnit v názvech měst, jsme bohatě doháněli jmény ulic. Tak třeba Prokešovo náměstí v Ostravě se roku 1939 měnilo na Adolf-Hitler-Platz, v roce 1945 došlo ke změně na Stalinovo náměstí, pak na náměstí Říjnové revoluce v roce 1961 a po sametové revoluci jsme se vrátili zpátky k Prokešovu náměstí. A každé město mělo svoji Leninovu třídu. „Ale to už na přelomu devatenáctého a dvacátého století zahájila jména jako Nerudova, Jungmannova nebo Svatopluka Čecha, Husova či Komenského. A ve století dvacátém pokračovala jména typu Masarykova ulice nebo Československých legií,“ říká David.
Honorifikace pokračuje i v současnosti, byť jména hrdinů si snad vybíráme uvážlivěji. Máme náměstí Jana Palacha či ulici 17. listopadu. „A uličku Václava Havla, která vede v Brně nahoru na Petrov a je stejně skromná jako osobnost, po které byla pojmenována,“ dodává David.
Jaké jsou tendence v ustavování místních názvů dnes? Někdy kuriózní. Máme třeba několik ulic pojmenovaných podle neexistujícího génia Járy Cimrmana (v Olomouci, Roztokách, Brně, v Tišnově, v Kunicích, Staré Huti a v Horšovském Týně) a dokonce Cimrmanovo nábřeží v Lipníku nad Bečvou, které není u vody. V Kuřimi mají shluk ulic pojmenovaných po postavách z knih Jaroslava Foglara, najdeme tu Rychlonožkovu, Tleskačovu i Červenáčkovu ulici.
Výrazná je snaha firem dostat se do názvů ulic, existuje třeba ulice Duhová, v níž sídlí firma ČEZ. Naproti tomu hlasováním v Pardubicích neprošla ulice U Apagu. Byla příliš krátká a tvořil ji prakticky jen vjezd do firmy.
Odborníci na místní jména se snažili zkoumat i pocity lidí, kterým se několikrát za život změnilo v občanském průkazu bydliště, přestože se nikam nestěhovali. A zjistili, že s přechodem z Masarykovy do Leninovy ulice a zase zpátky se žádné velké trauma nekoná.
Nejvíc stejně lpíme na svých vlastních označeních, která se s těmi oficiálními nemusí krýt. Vítězné náměstí v Praze je zkrátka Kulaťák bez ohledu na režimy, stejně tak brněnská Čára nebo ostravský Kuři rynek.
