...jako by neuplynula bezmála tři desetiletí, opět seděla na zápraží a se stejným soustředěním zaplétala uzlíky z ovčí vlny. Svět kolem se změnil, ale ona jen docela málo, pouze jí přibylo let. Stejně jako jejímu Ladakhu, do roku 1974 pro cizince zakázané oblasti na severu Indie.
Česká expedice
V roce 1976 zamířila k nejvyššímu vrcholu Kašmírského Himálaje první expedice z Čech. A zatímco horolezecká družstva úspěšně zdolávala severozápadní stěnu Nun Peaku (7135 m), ekologické výzkumy mě přivedly na několik týdnů do vysokohorských osad v údolí řeky Suru.
Žily v nuzných podmínkách někde na pomezí mladší doby kamenné a raného středověku, nalezl jsem v nich vyrovnané a spokojené lidi. S mnohými z nich mě spojilo přátelství, ale trvalo dlouho, než jsem znovu vystoupil z terénního automobilu a stanul jim tváří v tvář.
Obrazy z pravěku...
"Snad se mi zítra podaří fotografie, vždyť tato ves se vymyká jakémukoliv popisu. Je to prostě oživený pravěk - z plochých kamenů, hlíny a proutí utvořené hranaté stavby, vzájemně spojené v nepochopitelný systém podlaží. Vůbec nerozeznáš, co je chlév (i když většinou kde bydlí lidé. Tohle přece nemůže být dvacáté století?" psal jsem si tehdy při první výpravě do deníku.
"Kolem se shlukují domorodci v hrubých oděvech - ženy často s přehozem z kozí kůže - bosí či v obuvi z nevyčiněné kůže, podobné koňským kopytům; staříci přinášejí na zádech neuvěřitelně malé děti, trochu odrostlejší přibíhají samy. Netrpí snad nedostatkem výživy, ale kromě toho jim chybí úplně všechno. Jako oděv slouží rozedraná halena, poděděná po mnohem starším sourozenci, nožky mají bosé a zčernalé a zadečky i v chladu holé; vlasy spečené, obličej plný strupů a partie mezi horním rtem a nosem zanícené, protože těm nejmenším chronickou rýmu nikdo neutírá..."
Návrat
Znovu procházím osadou Panikhar, v ruce album skoro třicet let starých fotografií, které mi snad pomůže nalézt lidi, jejichž jména jsem neznal nebo zapomněl.
"To je moje matka Fatima se starší sestrou!" žasne šestnáctiletý Mohamed Anyob, který navštěvuje střední školu v osmdesát kilometrů vzdáleném městě Kargil.
Bývalá krasavice Fatima Banoo - v malém rámečku
v roce 1976, na velké fotografii nyní
"A tady je hadží Ismail, ten už hodně zestárl, ale dovedu tě za ním," poznává muže z osady, v níž na rozdíl od převážně buddhistického Ladakhu žije muslimské obyvatelstvo. Dnes už nenosí doma tkané hrubé oděvy z ovčí, kozí či kravské vlny jako kdysi, ale muži dávají přednost prošívaným větrovkám a ženám dokonce šijí šaty z dovážených tkanin v nedávno otevřené krejčovské dílně. Nevadí, že řemeslníci sedí na zemi a místo šlapáním roztáčejí šicí stroj rukou...
Poslední Šangri-la?
Romanticky založení cestovatelé rádi hovoří o Ladakhu jako o posledním Šangri-la z Hiltonova Ztraceného obzoru, kde se čas zastavil. Ale i tady uběhl věk jedné generace.
Znovu fotografuji dávné známé a tak jako kdysi s nimi i malé děti. Jsou to však vnoučata. Akhun Hassan, žena učitele Mohameda Siddiqa, mi před lety pózovala jako mladá maminka - "ladacká madona" v plachetce a s kojencem v náručí. Otevřeným albem teď listuje žena okolo padesátky. Je trochu naměkko dojetím a místo nemluvněte nad ní stojí mladý osmadvacetiletý muž, učitel, stejně jako jeho otec.
"Máme nový dům a v oknech skla, to nebývalo, vede k nám silnice a autobusová linka, ženy už nevaří na ohni ze sušeného dobytčího trusu, ale na petroleji nebo plynové bombě. Když se setmí, dvě hodiny dodává osadě proud naftový agregát," vypočítává vymoženosti nové doby Mohamed Siddiq.
"Hodně se změnilo," říká a sjede pohledem k telefonnímu přístroji. Zatím se však dovolá nanejvýš do sousední osady.
Ve vesnici se hodně staví a místo hlíny už kameny spojuje cement. Ale proč vymizely cihly z nepálené hlíny, když práce s nimi je snazší a hliněný dům je teplejší než kamenný?
"To je investice do budoucnosti," míní učitel a vysvětluje, "když opustíš hliněný dům, materiál z něj už nikdo nepoužije, ale z kamene můžeš stavět donekonečna!"
Do dvoutřídní školy za řekou, kde Mohamed Siddiq učí, se už nechodí po kluzkých a vratkých kládách, ale po úzkém mostě, který nesou ocelová lana. Také škola je nová a před několika lety vyrostla z přitesaných kamenných bloků. Na podlaze však má jen udusanou hlínu a okna beze skel propouštějí dovnitř jen málo světla. Děti se učí vsedě na koberečku před budovou, a až napadne sníh, budou mít prázdniny. Tak jako před lety.
A když mě pak Mohamed pozve na návštěvu svého domu a k plackám čapatí nalévá přeslazený čaj s mlékem, i tam tvoří většinu podlahy hlína a očazený výklenek ve stěně naznačuje, kde se ještě nedávno vařilo na otevřeném ohništi.
Blíží se večer a pootevřeným oknem pronikne do místnosti hlas muezzina. Akhun Hassan rozprostře kobereček, přehodí si přes hlavu plachetku, až k zemi se skloní směrem k nekonečně vzdálené Mekce a tiše se modlí. Tak jako před lety.
Kašmírský Himálaj - poslední Šangri-la?
Tradice nade vše
I když Ladakh za tři desetiletí udělal skok od neolitu k tržní ekonomice, proměna se dotkla jen jeho zevnějšku. K radosti romanticky smýšlejících sociálních ekologů z rozvinutých zemí světa, kteří trvale udržitelný rozvoj horské oblasti vidí v zachování tradičního venkovského života. A zřejmě také v duchu smýšlení jejích obyvatel.
Cestou do hlavního města Léhu jsem v buddhistickém klášteře Lamayuru Gompa potkal buddhistického lámu, který na rozdíl od většiny zdejších mnichů hovořil dobře anglicky. "Vrátil ses znovu do Ladakhu, což znamená, že tě k sobě připoutal. To je dobře. Myslíš, že se změnil za dobu tvé nepřítomnosti?" položil mi otázku, ale nepustil mě ke slovu a odpověděl si sám. "Navenek možná, ale jeho podstata se nesmí změnit. Bez dávných tradic bychom nebyli ničím..."
