Jsem ročník 1960, celý život novinář, sloužil jsem u elitní jednotky, nosím patku do čela, líbím se ženám, a jak říká jedna z nich, jsem ZDP, tedy Zatraceně Dobrý v Posteli.
Jo, a přímo nesnáším, když mi někdo říká Kalle. To je podle Kalle Blomkvista, toho dětského detektiva.
Může se hoditVyberte si z aktuální nabídky zájezdů na dovolena.iDNES.cz. |
Jmenuji se také Blomkvist. Mikael Blomkvist. A jsem jednou z nejznámějších literárních postav současnosti. Knížek o tom, jak s Lisbeth Salanderovou ničíme podvodné miliardáře a pátráme po vrazích a neonacistech, se po světě prodalo skoro 50 milionů.
Celé to začalo na schodech stockholmského soudu. Byla zima a já jsem měl na krku tři měsíce vězení a pokutu 150 000 švédských korun...
Teď je také zima, mám také patku do čela a stejný ročník narození (snad bych našel i jiné společné charakteristiky), stojím na stejných schodech před stockholmským soudem a místo tří měsíců natvrdo mám na krku batoh se třemi díly thrilleru Milénium a mapou Stockholmu, protože i já začínám velké pátrání. Jdu hledat místa, kde se odehrával děj trilogie.
Budova je mohutná. Venku spíš strohá, uvnitř majestátní. Dokonce i bufet vypadá, jako byste udělali kantýnu z Betlémské kaple. Stěny z kamenných bloků, strop ve dvacetimetrové výši. Vrátím se na schody, kde si tehdy Blomkvista podávali jízliví novináři, které předtím rád usvědčoval z chyb a neumětelství. Teď se role obrátily. Mikaeli, nechtěl bych být v tvé kůži.
Pak se otočím a jdu podél radnice a přes Staré Město k jeho domu. Adresu znám přesně: Bellmansgatan 1. Zakroužkoval jsem si ji na mapě. Taky vím, že je to dům s věžičkou a vikýři.
Když tam dorazím, ani to nemusím kontrolovat. U vchodu okukuje nějaký turista. V ruce foťák, v tváři přihlouple nábožný výraz. Fotí si dveře. Je na stejném lovu jako já.
Ten dům je nádherný. Falešná gotika, fasáda je tmavá benátská červeň. Jako zámek na Loiře. Hotová nálož romantiky. Přesně se hodí pro neohroženého hrdinu, který ochotně potěší každou ženu.
V téhle ulici, jmenuje se Götgatan, byla redakce Milénia i prodejna 7-Eleven, kam chodila nakupovat Lisbeth. Prodejna existuje, redakční dům také, jen redakce tam samozřejmě není.
Už vstup sem musel urychlovat vztahy: dovnitř se dá vejít samozřejmě z ulice, ale jelikož Blomkvist bydlel až pod střechou, ve věžičce a arkýřích, mohl sem chodit po železné lávce. Dům totiž stojí ve strmé ulici, po jejíž protější straně vede chodník. Je vysoko, zhruba na úrovni Blomkvistových oken. Tři patra nad ulicí k nim vede železný mostík.
Přejdu ho, a protože jsem se do všeho už vžil, hledám zvonky a na nich jméno M. Blomkvist. Není tam, jsem z toho skoro zklamaný. Ale prý tady nějaký Blomkvist opravdu žije.
Mapka Stockholmu s místy z Larssonova Milénia |
Jen stíny a strašidla
Čím víc chodím po městě, tím víc zjišťuju, že sedí skoro všechno. Vlastně bych mohl používat Milénium jako průvodce. Autor trilogie Stieg Larsson si nepotřeboval vymýšlet místa, kde se jeho thrillery odehrávaly. Hodil děj přímo do skutečných ulic. Stockholm byl výbornou kulisou.
Třeba část, kde bydlí Blomkvist i Lisbeth Salanderová a kde sídlí časopis Milénium. Nevím proč jsem si myslel, že Stockholm je jen placka. Tahle čtvrť, jmenuje se Södermalm, je skalnatá tak, že od břehu lidé jezdí vzhůru výtahy. Když jsem se vydrápal nahoru, hned jsem pochopil, proč Lisbeth prchala před zlosyny po schodech a do kopců.
Je to něco mezi Žižkovem, Malou Stranou a ruskou vesnicí. Jsou tady butiky i stařičké dřevěné domečky. Srázy, úhledné ulice, bary, měšťanské domy a uličky s kočičími hlavami, jimiž pochodovali ještě švédští mušketýři. Má to atmosféru. Bohémsky to tady buší, ale jednou jsem z prastaré usedlosti mezi činžáky slyšel kokrhat kohouta. Nad srázy stojí obrovské cihlové domy s věžičkami, které vypadají, jako když desetkrát nafouknete motel z filmu Psycho. V noci jdu mezi nimi. Ani živáčka. Jen stíny a strašidla. Z oken svítí, ale nevidím za nimi žádný život. Je to zlověstné. Tady by napsal thriller i Fráňa Šrámek.
No nic, je čas zajít na návštěvu k Lisbeth. Už mě ani nepřekvapuje, že bydlí asi tak dvě stě metrů od bývalého Šibeničního vrchu.
Pizza ze 7-Eleven, kam chodila nakupovat Lisbeth.
Její miliardářské apartmá
Ten dům se sem moc nehodí. Je velký, drahý, nevzhledný, arogantní. Říká se mu Dům skandálů. Když ho totiž postavili, zastínil kostel, který byl vidět z přístavu. Taky je to prý kvůli lidem, kteří uvnitř žili.
Tak tady, úplně nahoře, si Lisbeth koupila apartmá o jednadvaceti místnostech. Vyšlo ji asi na osmdesát milionů českých korun. Ale co: předtím okradla padoušského miliardáře o tři miliardy dolarů, tak ji to nebolelo.
Kolem parkují tak luxusní vozy, že okolí připomíná ženevský autosalon. Tady fakt bydlí velký prachy.
Večer sem jdu ještě jednou. Málem si ukroutím hlavu, ale v posledním patře je tma. Buď tam nikdo nebydlí, nebo tam Lisbeth jako obvykle sedí na parapetu, kouří, kouká dolů na moře a Staré Město a přemýšlí, jak zatočit s muži, kteří nenávidí ženy.
Luxusní byt Lisbeth Salanderové, 21 místností, cena v přepočtu asi 80 milionů korun, Fiskargatan 9.
Její starý, sociální byt je v ulici Lundagatan. Je v přízemí. Ale nikdo neví, v kterém domě. Je to tady obyčejné. Nudné. Potkávám tam dvě ženy, ptám se jich, jestli nevědí, kde bydlela Lisbeth Salanderová. Smějí se tomu. Nebo mně.
Ten den skončím na obědě v restauraci Kvarnen čili Mlýnice. To je to místo, kam chodila Lisbeth hrát s dívčí kapelou Evil Fingers a kde se vášnivě líbala se svou milenkou Miriam Wu, aby na sebe upozornila Mikaela, který sem zašel na pivo...
Pro mě je to místo, kde staropramen je stejně drahý jako hoegaarden a stojí přes dvě stovky českých korun (becherovka ještě o padesát víc). Ne, díky, na soba ani losa zrovna chuť nemám... Jinak je to usedle obyčejná restaurace se secesními prvky. Je dost okachlíčkovaná, ale cítím se tady dobře. Ne však tak dobře, abych se došel podívat dolů, kde prý mají na dámách dvě spojené toalety, aby si štěbetalky mohly pořád povídat.
Jdu po stejné ulici dolů. Tady to je. Nejslavnější prodejna 7-Eleven na planetě Zemi. Sem chodila Lisbeth nakupovat, když se chtěla na pár dnů zašít ve svém tajném bytě. Kontroluju podle knížky - ano, mají všechno, co měla na seznamu: acidofilní mléko za 16 švédských korun, sáčkový lipton za 23, Marlboro Light krabička za 49 a tak dál. Vedoucí prodejny, krásná Banaz Barzinjiová, mi dovolí vyfotit se s pizzou Billys Pan Pizza za 13 švédských korun. Je to kultovní předmět, Lisbeth si je tady kupovala ve velkém a vydržela z nich žít i týden. Obdivuju ji stále víc.
Venku už zase stojí nějaký turista s fotoaparátem.
Je tady všechno
Pár metrů a jsem u středobodu všeho. Redakce Milénia, "odvážného časopisu, který si nebral servítky". V domě opravdu sídlí Greenpeace. Ale mám pocit, že něco chybí. Páté patro, kde má být redakce. Budova má jen čtyři. Jdu se zeptat mladé vikinské slečny do módního butiku v přízemí a ona řekne, že nejsem první, kdo se ptá.
Bestseller in memoriamŠvédský novinář Stieg Larsson napsal trilogii Milénium, aby se zajistil pro stáří. Nakonec ho v roce 2004 porazil infarkt ve chvíli, kdy vycházel první díl. Bylo mu teprve padesát a in memoriam se stal jedním z nejúspěšnějších světových autorů současnosti. Prozatím se ve světě prodalo 46 milionů výtisků jeho knih, v Česku skoro 200 000. Kvůli němu začal do Stockholmu jezdit nový druh turistů: hledají místa z jeho knih. Jezdí tam lidé až z Ameriky či Japonska. Městské muzeum jim nabízí asi dvouhodinové trasy s průvodcem (cena 120 švédských korun). Lze chodit individuálně, mapa s vyznačenými místy z knihy stojí 40 švédských korun. Info: www.stadsmuseum.stockholm.se. |
Pak ještě něco reálnějšího. Mellqvist Kaffebar. Překvapivě malý, velmi dobré sendviče, minizahrádka. Místo, kde Lisbeth požádala Mikaela o malou půjčku, aby si mohla zajet do ciziny, což jí vyneslo ony tři miliardy dolarů. A taky místo, kde zamilovaná Lisbeth uviděla Mikaela s jinou. Ale hlavně místo, kam chodil skutečný Stieg Larsson na kávu, junk food a pět cigaret, což ho v padesáti zabilo, dřív než se stal slavným.
Četl jsem, že tady ukazují stoličku u baru, kde sedával, ale když jsem se zeptal, mladík za barem mi ukázal stolek v rohu. Kdo ví...
Ale jinak to sedí. Synagoga, kam chodil policista Bublanski, stojí pořád, stejně tak divadlo na Mosebacke, kde si Lisbeth na závěr trilogie dala skleničku s Mikaelovou sestrou. Vše je na svých místech. Stavidlo se švédsky jmenuje Slussen, čtyřka jezdí, kam má, a stanice metra mají jména jako v knížce. Jen libanonská restaurace Samirův hrnec v ulici Tavastgatan je už indická.
Redakce časopisu Milénium, roh ulic Götgatan a Hökens Gata
Něco mě přece zmátlo. Ve druhém dílu honí tlustý motorkář Lisbeth ulicí Lundagatan. Byla to velká honička. Schody, po nichž mu prchala, jsem našel, ale pak to nějak nesedělo. Vrátil jsem se tam druhý den ráno i s knihou. Chodil jsem tam skoro jako proutkař, ale nepomohlo to. Prostě to nesedělo. Byl jsem z toho trochu zaskočený. Ulevilo se mi až poté, co jsem z toho vystřízlivěl a řekl si, že je to jen knížka. Fikce.
Za tu dobu ulicí přešli tři lidé, kteří měli mapy a hledali tam jeden přízemní byt.
