Na přímé lince z Göteborgu musí vlak překonat téměř 2000 kilometrů za pětadvacet hodin jízdy. Nabere pasažéry ve Stockholmu a po nekonečných kilometrech švédských prérií se nakonec v Bodenu u finských hranic stáčí doleva.
Poslední stovky kilometrů se prokousává horskými hřebeny a údolími, tancuje po vrcholech a šplhá do strmých tunelů. Zatímco na počátku cesty mu počasí většinou přeje, ke konci vjíždí na území laponské Královny zimy. Od brzkého podzimu do pokročilého jara se tu na zasněžených pláních prohánějí skateboardisti a lyžaři z celého světa. I oni se chvilkově stávají pasažéry vlaku, který je převáží od úpatí jedné hory k druhé. Potom hory najednou končí stejně náhle, jako začaly, a je tu konečná stanice. Když vlak zahouká před poslední zatáčkou, na horizontu už se lesknou široké vody Atlantiku.
Tam, kde dnes leží městečko Narvik, stávalo na přelomu století pouze pár zemědělských usedlostí. Železnici začali Norové budovat v roce 1898, sedm let předtím, než se vymanili z personální unie se Švédskem. Důvodem ke stavbě železnice mezi švédskou Kirunou a norským Narvikem tehdy byly ohromné zásoby železné rudy ve švédské části Laponska. Pro její těžbu byl zásadní přístup do nezamrzajícího přístavu. Ačkoliv Narvik patří k nejseverněji položeným městům ve Skandinávii (leží nad osmašedesátou rovnoběžkou), přesto je v něm díky vlivu teplého Golfského proudu podnebí velice mírné. Průměrná teplota v lednu a únoru dosahuje minus čtyř stupňů.
Stavba železnice se ukázala jako tvrdý oříšek, a to zejména na norské straně, kde se koleje šplhají po strmých horských stráních. 168 kilometrů železné dráhy bylo dokončeno v roce 1902. V listopadu si Norsko toto výročí každoročně připomíná týdenním zimním festivalem. A věru je co oslavovat. K tomuto datu se totiž váže i podstatná událost - se zavedením železnice se do Narviku začali stěhovat první "kolonisté" a osada se oficiálně stala městem. Dnes v tomto městečku žije téměř 20 000 obyvatel, a najdete v něm i vysokou školu inženýrskou.
Narvik bylo jméno, které se za druhé světové války vyslovovalo s nadějí i strachem. Právě tam Německo utrpělo svoji první porážku. Bylo to v dubnu roku 1940. Pod rouškou silné sněhové metelice se německé vojsko dostalo do přístavu, potopilo dvě válečné lodě a krátce nato obsadilo celé město a zmocnilo se nejdůležitějšího zdroje válečného průmyslu: železné rudy.
O pár dní později v prudké námořní bitvě německou armádu potlačilo britské válečné loďstvo a spojené síly norské, britské, francouzské a polské město osvobodily. Zpráva se rozšířila do celého světa: "Vojsko třetí říše není neporazitelné! Podívejte se na Narvik!" Situace na západní frontě však byla stále tíživější a nebylo možné vázat vojsko na obranu Narviku. O dva týdny později dostali Spojenci pokyn Narvik opustit. Do zničeného městečka se bez překážek znovu vrátili Němci a drželi nad ním moc dalších pět dlouhých let.
Toto období je zajímavě dokumentováno v narvickém Muzeu války, které ročně navštíví okolo 50 000 návštěvníků. Další muzeum, které byste si neměli nechat ujít, se nazývá Ofoten a zobrazuje, jak se v Narviku žilo již od doby kamenné. Po tehdejších lovcích se v Narviku dokonce zachovaly i skalní rytiny s motivy lovu a rybolovu, které najdete na nenápadném pahorku nad městem.
Dnešní Narvik však je mnohem více než jen vzpomínkou na doby minulé. Na podzim, jaře a zimě je i přes vládu polární noci Narvik v zajetí lyžařů. Pouhé tři minuty od centra města se nachází jedno z nejlepších lyžařských středisek severního Norska - hora Fagernes, na které je k dispozici osm sjezdovek. Lyžovat se tu dá od listopadu až do května. Z horních stanic vleků tu můžete obdivovat atlantickou scenérii i vzdálené Lofotské ostrovy na horizontu. 650 metrů nad městem se nachází horní stanice lanové dráhy, z níž se nabízejí nádherné výhledy na město samo, ale hlavně na okolní hory a fjordy. Na okolních stráních je také možné nalézt dřevěné sruby a napojit se na švédské turistické značené cesty.
Krom toho, Narvik je bránou ke známých Lofotským ostrovům. Dostanete se k nim buď lodí, nebo autobusem.
- úterý 24. listopadu 1998
