Lahore/Pákistán

Lahore/Pákistán | foto: archiv

Napříč Pákistánem

  • 3
Pro člověka nepřivyklého asijským poměrům jsou první kroky na pákistánské půdě rozhodně zážitkem (chvilku máte pocit, že snad Írán patří do Evropy). Hraniční město Taftan je bezesporu díra slepená z hliněných domků podepřených klacky, plná potulujících se koz, líně se povalujících psů a donekonečna pokřikujících prodavačů všeho možného. Pasová kontrola je taky netradiční, hned za hraničním plotem nám kdosi sebral pasy, aby nám je za tři hodiny orazítkované zase vrátil. Alespoň se nemusíme otravovat s celní prohlídkou.

Do Quetty, hlavního města provincie Balucistan, pokračujeme sesardinkovaní v minibusu. Z původně slibovaných deseti hodin jízdy se vyklubalo čtrnáct, a tak toho máme akorát dost, když v šest ráno vjíždíme do smogoveho oparu nad městem. (Minibusem jsme jeli předeším proto, abychom ušetřili čas. Autobus měl jet nějakých dvacet hodin, ale nakonec dorazil do Quetty stejně jako my.)

V Quettě samotné toho k vidění moc není, ale průvodce nám sdělil, že je to nejčistší město v Pákistánu, takže tu zůstáváme dvě noci. Procházíme se po širokých bulvárech osazených borovicemi a učíme se uskakovat záplavě autoriks a odmítat nabídky jejich řidičů. 

Na vlastní kůži poznáváme, co udělají se vzduchem tisíce špatně seřízených dvouválců. Po dvou nocích v sešlém pokoji hotelu Muslim nasedáme do vlaku a míříme do pětimilionového Lahore, druhého největšího města Pákistánu a do naší poslední zastávky před indickou hranicí.

Cílem expedice, která na svou cestu vyrazila 17. srpna, je zdokumentovat a přiblížit socioekonomické i kulturní poměry v zemích jižní Asie (tedy v Pákistánu, Indii, Bangladéši a Nepálu). Účastníci expedice chtějí poznat životní styl obyvatel, demografické problémy, stav historických památek a pozitivní i negativní dopady rozvoje cestovního ruchu v oblastech. Podrobnosti o expedici se dozvíte na stránkách http://www.cestomanie.cz/expedice 

Cesta vlakem by byla na dlouhé vyprávění a proto stačí snad jen připomenout spektakulární výjezd na Bolanský průsmyk (1 700 m) a následný sjezd kaňonem o kilometr a půl níže. Za průsmykem se k vedru přidává vzrůstající vlhkost. Ve smrdutých bažinách v okolí Indu pak stačí jen bez hnutí sedět a potit se...

Lahore nemá přiliš dobrou pověst z hlediska bezpečnosti, ale kde jinde se levně ubytovat než v blízkosti nádraží, když prověřené ubytovny typu YMCA a YWCA jsou už nějakou dobu zavřené. Ale dvě noci v hotelu Al-Imran nás přesvědčují, že nemusí být pravdy trochu na každém šprochu.

Oproti Quette má Lahore co nabídnout i z hlediska běhání po památkách. V uzounkých a křivolakých uličkách starého města, ruinách pevnosti a na nádvoří jedné z největších mešit na světě, do které se prý vejde až 60 000 věřících najednou, strávíme poměrně dost času.

Wagah, hraniční víska, je od Lahore vzdálená asi 40 minut jízdy městským autobusem. Rozloučení s Pákistánem je v režii celníků, kteří nám otočí batohy doslova naruby.