Cestou lze navštívit vyhlášené turistické cíle, ale také poznat stovky míst, o kterých se v průvodcích nedočtete. A především navázat bezprostřední kontakt s obyčejnými Jihoameričany, což je trochu jiný typ lidí než uhlazení delegáti nerůznějších cestovních agentur. To je ta pravá Jižní Amerika.
V nejnebezpečnějším městě Jižní Ameriky
Naše cesta začala ve Venezuele, v hlavním městě Caracas, který je v současnosti asi nejnebezpečnějším městem jihoamerického kontinentu. Když jsme se chtěli projít do městského parku s vyhlídkou na město, zastavili nás dva policisté s tím, že dál jako cizinci nemůžeme. Po našem dotazu, zda je vstup zakázaný oficiálně, se smutně usmáli a nabídli osobní doprovod. Celou dobu nás nevtíravě následovali a při krátkém rozhovoru sdělili, že loupežné vraždy jsou v Caracasu na denním pořádku…
Vrcholem je historka z nedávné doby, kdy přišel zloděj za motorizovaným policistou se žádostí, aby mu dal motorku. Než se policista vzpamatoval, muž ho zastřelil a na ukořistěné motorce odjel.
Ve městě jsme mimo jiné navštívili muzeum Simona Bolívara, rodný dům Simona Bolívara, náměstí Simona Bolívara (s jeho sochou uprostřed), Národní Panteon (hrobka Simona Bolívara), muzeum koloniálního umění a také ocenili fungující metro – jedno z mála v celé Jižní Americe a zde dokonce klimatizované (částečně).
Přestože se nám podařilo procourat zbytky koloniálního centra Caracasu bez úhony, při odjezdu z města jsme si pořádně oddechli.
Nejznámější turistickou oblastí Venezuely je Gran Sabana, oblast tajemných stolových hor. Cesta z Caracasu trvá zhruba 30 hodin, a tak se přímo nabízí cestování přerušit návštěvou kouzelného koloniálního města s názvem (jak jinak!) "Bolívarovo Město", tedy Cuidad Bolívar. A právě za Cuidad Bolívarem začal náš bláznivý autostop napříč celou Jižní Amerikou.
Mezi zlatokopy
Díky tomu jsme se ihned dostali mezi zlatokopy v oblasti města s výstižným jménem El Dorado. Stopli jsme totiž chilského geologa už roky usazeného ve Venezuele, který tady na vlastní pěst zlatokopům zprostředkovává proces získávání zlata z vytěžené horniny. Když jsme se Chilanovi zmínili, že jsme ze střední Evropy z Čech, ihned nás pozval k sobě, abychom zpestřili monotónní život v divočině jeho partnerce, prý naší krajance.
Daniela, okolnostmi donucená komunikovat převážně s prostými zlatokopy, naši návštěvu uvítala opravdu s radostí. A že nebyla Češka, nýbrž Francouzka? To se tady ve venezuelské divočině tak nebere. Evropan jako Evropan.
Majestátní stolové hory
Zatímco na největší turistické lákadlo Venezuely, nejvyšší vodopád světa Salto Angel, se jinak než organizovaně prakticky dostat nedá, protože výchozí bod je dostupný letecky, Gran Sabana nabízí nezávislým cestovatelům velké pole působnosti. Otevřeným kouzelným krajem, jehož obzory lemují obrysy impozantních stolových hor, se lze toulat donekonečna.
Jen je třeba počítat s prodíráním se pralesy, když směr cesty zkříží zalesněné údolí, a s hejny tiplic podél vodních toků. Jejich kousnutí nepříjemně svědí až zpětně. Moskyti uvnitř pralesa jsou samozřejmostí.
Vrchol stolové hory Roraimy je fascinující svět sám pro sebe. Celkově rovinatý, ale zvrásněný temný povrch z hrubého pískovce, plný jezírek, bizarně erodovaných kamenů a zvláštní květeny, která se nevyskytuje nikde jinde na světě (maximálně na některé ze sousedních "stolovek“).
Návrat do dávné minulosti Země je zde realitou – nejen díky asociaci vyvolané světoznámým příběhem Arthura C. Doyla "Ztracený svět" – skalnatý pískovcový materiál Roraimy totiž patří k nejstarším geologickým formacím na Zemi. Vznikl jako usazenina dávného moře a je starý neuvěřitelných 1,3 milionu let!
Brazílie: místo amazonských pralesů africká savana
Z Venezuely lze pokračovat na jih do Brazílie. Cestovatele čekají stovky a stovky kilometrů nepatrně osídlené krajiny – nicméně takřka všude podél cest již rozdělené na soukromé pozemky. Severní brazilský stát Roraima s hlavním městem Boa Vista je už osídlený a na kraví farmy přeměněný z větší části, zde pralesy nečekejte.
Příroda ale lidem ukazuje, a poměrně drsně, že "sapiens“ v názvu našeho druhu nemusí být vždy úplně výstižné. Plochy, na nichž byly dříve pralesy (intenzivní odlesňování zde začalo v průběhu 70. let 20. století), jsou vyschlé, v dobách sucha náchylné k rozsáhlým požárům a při průjezdu si člověk připadá spíše jako v horké africké savaně než ve vlhké jihoamerické Amazonii.
Původní pralesy silnici lemují až v oblasti, kde se přejíždí rovník a kde dálková, ale zde již jen bahnitá mizerná silnička přejíždí do největšího brazilského státu Amazonas.
V další cestě na jih ale stojí největší a nejvodnatější řeka světa Amazonka. Pokračovat je možno jedině lodí nebo letadlem. Volíme dvacetihodinou plavbu do 700 km vzdáleného Santarému. V rovnějších úsecích Amazonky je na obzoru vidět samá voda – jako na moři. Pralesy lemují břehy – v několikakilometrové vzdálenosti. Řeka je tady široká až pět kilometrů.
Ze Santarému je náš plán nejméně jistý. O podmínkách bahnité cesty s honosným názvem Rodovia BR-163, která protíná pralesy států Pará a Mato Grosso, nevíme do poslední chvíle nic. A zda se 1 700 km dlouhý úsek, tedy vzdálenost asi jako vzdušnou čarou z Prahy do Moskvy nebo z Prahy do Madridu, podaří vůbec projet, není jisté ani po prvních tři sta kilometrech.
900 km stopem s brazilskými kovboji
Stopování je úmorné – dva dny na jednom místě, dva dny o sto kilometrů dál na druhém, pak následuje ohromné autostopařské štěstí, jedeme 900 km vcelku.
Dva dny nepřetržitého natřásání na korbě minináklaďáku nás neuvěřitelně sbližují s partou brazilských kovbojů, kteří nedozírnými prostory své vlasti putují za prací. S sebou si vezou jen sedla, houpací sítě, sáček s tabákem, papírové sešity se zásobou papíru na balení cigár a kartáčky na zuby. K tomu nechybí smysl pro humor a pro svobodný život, který si vychutnávají plnými doušky.
Ještě jedno týdenní čekání na jediném místě, u pumpy v zapadlém městě Sinop, a můžeme se vrhnout do další etapy cesty – do Bolívie. Do této zapadlé země Jižní Ameriky vjíždíme asi nejzapadlejším hraničním přechodem nedaleko bolivijského městečka San Matýas.
Uprostřed bolivijských pralesů
Atmosféru San Matýasu snad nejlépe vystihuje postřeh, že psi polehávající v prachu uprostřed městských silnic se nijak projíždějícími vozy nevzrušují. Auta je totiž ohleduplně objíždějí. Ocitli jsme se v panenském kraji minimálně porušených pralesů, kde jednotlivé osady od sebe dělí desítky kilometrů.
Osady ale mají překvapivě obdivuhodnou historii. Až sem kdysi zabíhal slavný "jezuitský stát". Na rozdíl od Paraguaye či Argentiny se v Bolívii dodnes zachoval unikátní soubor kostelíků z jezuitské epochy – tedy z let 1691 až 1767. Roztomilý, prostý a nijak vyumělkovaný kostelík vesničky Santa Ana se dokonce stal předlohou kostela ze známého anglického filmu Misie (The Mission, režie Roland Joffé).
Bolívie nás pohltila na další dva měsíce, bezesporu se jedná o jednu z nejrozmanitějších zemí světa. Z jezuitských misií se může cestovatel během několika hodin přenést do přísně puritánského světa sekty holandských mennonitů, ukrývajících se před hříšným světem v bolivijských pralesech.
TIP cestovani.idnes.cz: Cestovatelé Martin Mykiska a Barbora Mykisková zvou na večer o Jižní Americe KDE: v Malém sále Městské knihovny, Mariánské náměstí 1/98, Praha 1 |
Vzápětí lze ve městě Santa Cruz navštívit moderní rekreační zařízení s obrovskou "voliérou po motýly", orchideáriem, umělými kaskádovými bazénky a prvotřídní restaurací, vše patří českému krajanu Reznickovi.
O pár hodin později už člověk čeká na pusté odbočce k nádherné archeologické lokalitě Samaipata nebo na odbočce k totálně zapadlé vesnici, kde zabili před 40 lety legendárního revolucionáře Che Guevaru. A pak přijde bolivijské Altipláno, Tibet Jižní Ameriky. Obrovské pláně bez konce, na jejichž horizontech šestitisícoví velikáni připomínají "nějaké bezvýznamné pahrbky".
Dábel v katolickém kostele
Bizarní prostředí jistě přispělo ke zrodu bizarní kultury místních obyvatel, vznikly zde například jedny z nejoriginálnějších fiest či karnevalů Jižní Ameriky, ve kterých se mísí staré andské mýty s křesťanským pojetím světa. Výsledkem mohou být třeba tanečníci v maskách ďáblů klanící se před oltářem v katolickém kostele…
V Bolívii se také nachází naleziště největší jihoamerické kultury, která nepřetržitě trvala déle než 1 000 let. Centrem této andské civilizace bylo místo zvané Tiwanaku nedaleko jezera Titicaca, které samo o sobě je skvostem jihoamerické krajiny. Obrovské jezero ve výšce 3 800 metrů je nazývané vysokohorským mořem a váže se k němu nejedna jihoamerická legenda o stvoření světa…
Směrem k jihu je Altiplano drsnější: chladnější a větrnější, opuštěnější a velkolepější. Krajina 190 km dlouhého naprosto rovného soliska Salar de Uyuni pak svou bělobou připomíná spíše sněhové pláně Antarktidy než hory Jižní Ameriky.
Na Divokém Západě
Při cestě vlakem přes město Tupiza dále na jih až do Argentiny pak člověk podvědomě očekává, kdy vlak přepadnou nějací banditi. Jednak se projíždí dokonale "westernovou krajinou" lemovanou obřími kaktusy a jednak ve zdejších horách žili dva z nejslavnějších pistolníků Divokého Západu Butch Cassidy a Sundance Kid, kteří před rukou zákona opustili Spojené státy a v Jižní Americe chtěli začít nový život. Jenže neodolali, a když v okolí vykradli několik poštovních úřadů, zakročila bolivijská armáda. Dobrodružné životy skončily v přestřelce, kdy měli bolivijští vojáci mnohonásobnou přesilu, stejně jako tomu bylo v případě výše zmiňovaného Che Guevary. Bolívie je drsná země.
A jak to bylo s oněmi tisíci kilometrů autostopu v Argentině, Chile a dalších zemích Jižní Ameriky? Tak o tom opravdu až někdy příště (nebo v knize autora článku "Jižní Amerikou přes stolové hory do Bolívie").