Cure Sallé se jmenuje tento obřad. Je to největší oslava, kterou si obyvatelé kmene Bororo anebo Wodaabe, jak si sami říkají, v jinak monotónním životě užijí. Ženou dobytek z celého Nigeru k nalezišti soli nedaleko města Agadésu. Při té příležitosti se mladíci na ženění ozdobí a rituálním tancem za doprovodu tajemného zpěvu svádějí dívky. Někteří si namluví partnerku na celý život.
Tuláci pouště
Tito pastevci krav nikde dlouho nevydrží. Putují od místa k místu, napříč Afrikou, jsou skutečnými tuláky pouště. Ženou stáda z Nigeru do Mali, z Mali do Libye, z Libye do Čadu a pak zpátky do Nigeru, aniž si lámou hlavu proclíváním či hraniční kontrolou. Ztraceni v polopoušti nebojí se dravců. Jejich krávy se v nebezpečí semknou do hradby neprodyšného kruhu a každá útočníkům hrozí párem mocných rohů. Jsou divoké a nespoutané jako sama poušť.
Záhadou zůstává, jak to, že své pány poslouchají na slovo. Naše kravka stračena by se vedle africké buvolovité krávy cítila značně nesvá. Chvíli by plaše okukovala impozantní, přinejmenším metrové rohy své větší kolegyně a pak by s poraženeckým pocitem méněcennosti odklusala. Poctivé české dojnici by se v suchu a horku severního Nigeru líbilo pramálo. Žádná tráva, žádná voda, sem tam zakrslý keřík či akácie, zato much, až by si oháňku ukroutila.
V září, když opadnou velká vedra a ta větší jsou zatím v nedohlednu, pastevci kravám do povislých uší rozkážou: "Jdeme slavit," a sluncem zmalátnělí přežvýkavci zvednou své těžkopádné nohy z rozehřáté země a klátí se pustinou padesát i sto kilometrů až k Agadésu, mytické křižovatce karavan putujících napříč vyprahlým předsahařím, a tam se táhlým bučením zdraví s cizími stády.
Cizinci, pozor!
V městysu Ingale pastevci postaví stovky stanů, z dovezených trámů nejdříve postaví konstrukce a ty pak potáhnou vypracovanými kožkami. Mezi stany panuje čilý ruch, příslušníci kmene Bororo se mísí se spřátelenými Tuaregy a směňují nejrůznější předměty. Narušit na savaně vzácné soukromí domorodců je cizincům přísně zapovězeno. Ani na veřejnosti se kmenoví příslušníci Bororo netváří na bělocha přátelsky, kontakt většinou navazují jen kvůli obchodu a stejně pak na veškeré zboží nasadí desetinásobné ceny. Myslí si, že každý cizinec utratí tisíc francouzských franků s klidem bohatého Američana, který do severního Nigeru čas od času zabloudí.
Jestliže chování domorodců poskytuje prostor pro vědecké zkoumání, způsob jejich dorozumívání by mohl být v etnologickém muzeu samostatným exponátem. Wodaabané toho totiž moc nenamluví. O to víc si řeknou gesty, mimikou, a co je nejzajímavější, očima. Mračení, šklebení, protahování čelistí - prosím - ale z jejich věčného válení bulvami jde skoro strach. Vzájemně se střetnou pohledem a už pro něco běží, jakýkoli obchod je bezeslovně uzavřen.
Tajemný rituál
Po jednom obzvlášť dlouhém a pronikavém pokukování se všichni mladíci z kmene Bororo seberou a zčistajasna zmizí v přítmí zaprášených stanů. Na udusané plošině zůstanete skoro sám, dočista opuštěný, a čekáte, jestli se na vás za moment nevrhnou. Čekáte minutu, dvě, půlhodinu, hodinu a tu se znovu trousí nazpět, ale jaksepatří vymalovaní a nazdobení, v celé své mladistvé kráse, na niž jsou patřičně hrdí. Jejich protáhlé, nažlucené obličeje strašlivě prodlužují nalíčené čáry od čela po bradu a pod turbanem či kloboukem zavěšené šňůry s bižuterií splývající až na prsa.
Zatímco starší ženy zasednou k tamtamům, muži se v rytmickém dunění začnou natřásat. Postaví se do dlouhé zvlněné řady, očima už nekoulejí, ale přímo válejí a chvílemi ukazují děsivě bílé bělmo. Z hrdel vyrážejí prazvláštní vzdechy, mantrové zpěvy, takové hh-hm-hu-hh-hm-he, a přitom se křečovitě kroutí a extaticky šermují rukama. K dosažení kýženého stavu popíjejí omamující nápoj připravený z mízy tajné byliny, kraví moče a kraví krve. Ještě před momentem plaché a v pozadí stojící dívky ožívají. To je jejich chvíle, teď si musí vybrat partnera. A bubny pořád duní...
 Žena z kmene Bororo nebo také Wodaabe se zdobí před obřadem Cure Sallé, při kterém musí poznat co nejvíc partnerů před vstupem do manželství. |
