Alešovi je lehce nevolno a nemůže nic sníst. Já cucám jesenku, kterou jsem si prozíravě nechala v náprsní kapse u bundy.
Na Pastuchovkách jsme nakonec nebyli sami, tábořila zde ještě britská výprava, kterou až sem dopravila rolba. Když jsem se já vydrápala nahoru, kluci už cepíny vyhrabávali místa na stany (což bylo za celou akci jediné využití cepínů, tedy kromě kotvení stanů).
Jakmile jsme s Kajmanem náš stan dostavěli - i přes odpor ledového větru - svalila jsem se dovnitř. udělalo se mi zle a bolela mě hlava. Po jakémsi mikrospánku ve stabilizované poloze se mi ulevilo. Zato se pro změnu přitížilo Kajmanovi, takže se jeho vydatná snídaně se brzy ocitla na sněhu před stanem.
Poté jsme si každý uvařili litr čaje, spolkli paralen a bylo nám dobře. Ostatní učinili preventivně totéž. Leželi jsme ve stanu navlečeni do veškerého oblečení, které skýtaly naše batohy a pokřikovali na sebe. Vcelku komfort, jen občas musel člověk podniknout riskantní výsadek na záchod. A ta idylka: Slunce zapadá, červánky zdobí nebe nad Elbrusem. Mrazivý vítr zvedá jemný prašan a zbloudilý útržek toaletního papíru...
V pět ráno je na výstup pozdě
V noci se venku čerti ženili a my vývoj počasí napjatě sledovali - stejně nikdo z nás nemohl spát. Asi ve 3 hodiny ráno se situace zlepšila. Angličané už byli na nohou. Nám se nikomu ze stanu nechtělo, ale nakonec jsme si společnými silami vsugerovali, že je venku "vlastně docela hezky". A tak jsme nasadili čelovky, nazuli mačky, popadli teleskopické hůlky, nahodili batůžky s termoskami a sušenkami... a - už nikdy nebudu vylézat ze stanu jako první! Než si Hanka upevnila první mačku, měla jsem dojem, že stojím na sněhu bosá.
Nakonec naše šestice vyrazila ve 4:05 vzhůru do tmy, zatímco Dan s Martinou si ještě vařili snídani držíce se hesla "hlavně nic neuspěchat". V mrazu a temnotě blikaly čelovky. Nad námi i pod námi, všude řady světélek, pohybujících se pomalu či rychleji vzhůru. Mačky se zakusovaly do sněhové krusty.
|
"A kde berete kyslík?!", chtěla jsem na ně zavolat, ale k tomu mi právě chyběl ten kyslík. |
Vláďa, který mačky vůbec nevlastnil, přidal do kroku, předběhl výpravu před námi a zmizel. Stejně tak za chvíli Aleš s Honzou. Jirka se hnal vzhůru, já 50 metrů za ním a dalších 50 metrů za námi Martin s Hankou.
Předhonili jsme několik výprav. Ve sněhu už byla lehce prošlapaná stopa a zabloudit je téměř nemožné, neboť cesta je až do sedla značena tyčemi ( je radno se těch tyčí držet, vyhnete se tak nepříjemnému překvapení v podobě ledovcové trhliny).
Vyšlo slunce a bylo to opravdu nádherné jitro - led, sníh, okolní hřebeny hor zahalené v rudých a zlatých mracích. Rovinka před sedlem byla poněkud krušná - zvláště pro Martina, kterému se z té výšky (5200 m) málem zapletly nohy do vánočky. Za chvíli už odpočíváme v sedle. Pijeme brutálně sladký čaj a já se snažím pozřít müsli tyčinku. Moc to nejde, jenže člověk do sebe musí tu energii nějak dostat.
"Necítím nohy!", oznamuje zoufalý Hanin hlas. "Buď v pohodě, já a Kajman taky ne," odpovídám vesele. Ale vaše vlastní omrzliny asi druhého zas tak neuklidní. Je osm hodin. Kousek od nás sedí Angličané. Jeden z nich má silné střevní, žaludeční a vůbec asi veškeré možné potíže. Pravděpodobně špatná aklimatizace - to má z toho, že se vozí rolbou.
Pokračujeme dále k vrcholu, místo tyčí teď nastupují maličké praporky. Na vrchol je to ještě 1,5 hodiny. Slunce praží velmi ostře, a tak všichni nasazujeme ledovcové (nebo lyžařské) brýle, hned jak se vynoříme ze stínu. Cesta od sedla nahoru je o 100% příjemnější než úsek před sedlem. Kyslík mi neschází. Potkáváme Vláďu, Aleše a Honzu, kteří už se vracejí. Vrcholové pivo si nedali, protože jim zmrzlo. Vláďa je ďábel, byl nahoře jako třetí, hned po dvou Francouzech.
Na vrcholu kavkazkého velikána
I my s Kajmanem se možná vejdeme do první desítky, ale já se teda nikam hnát nebudu. A je to tady! 5600 metrů! V 9:30 stojíme s Kajmanem na vrcholu a křičíme: "Dobyyyt!" Kam až člověk dohlédne, všude hřebeny Centrálního Kavkazu a mraky. Rozmlouváme s dorazivším polským kolegou. Ptá se, jestli někdo z naší výpravy nekašlal krev - u nich prý před pár dny ano (příznaky otoku plic).
Čekáme na Hanku s Martinem a potom fotíme sebe i hory. Teď už nás čeká jenom cesta dolů, a tak já i Kajman vytahujeme igelitové pytle a jedeme. Hurá! Cestou potkáváme Dana. Vyrazili s Martinou až v pět hodin, což je trochu pozdě - sníh už teď začíná být dost kašovitý a špatně se v něm chodí.
Martina zůstala někde vzadu, udělalo se jí zle. Prý možná půjde jenom do sedla. Pokračujeme v jízdě po zadku až do tábora. Kluci pomáhají Angličanům sbalit věci. Ten chlapík, který měl v sedle potíže, leží naložený na nosítkách a jeho parťáci ho potřebují co nejrychleji dostat dolů k lanovce. Honza jede s nimi.
|
Někteří z nás si pak mažou framikoinem vnitřky nosních dírek - nikdy jsem nevěřila, že je možné si něco takového spálit od sluníčka |
Sestup: spálené nosní dírky
Angličané mizí a my také pomalu balíme. Je poledne. Kolem druhé hodiny se vracejí Dan a Martina. Nakonec nahoru vylezli oba, takže jsme vlastně velmi úspěšná výprava! Ve čtyři hodiny odpoledne zahajujeme sestup až do 3700 metrů. Honza mezitím vyzvedl Helenu a večer se všichni šťastně shledáváme na Karabači. To je najednou kyslíku! Taky se nám už vrátila chuť k jídlu, a tak se spokojeně cpeme. . Já, Kajman a Hanka máme lehce omrzlé špičky prstů u nohou, ale to se zahojí.
Konečně v lanovce
Druhý den ráno vyrážíme ke stanici Mir a cestou potkáváme českou výpravu, která se rovněž chystá pokořit nejvyšší horu Kavkazu. Tak hodně štěstí! My si ještě dáme na Miru jedno pivo za zvuku nefalšovaného ruského techna a hurá do lanovky. Cestou dolů už všichni koncentrují myšlenky na šašlik (někdo kvůli tomu ani nesnídal), který - bože, zrovna dnes není!
Své životní zklamání kompenzujeme dalším pivem a nákupem pohledů. Hanka zakoupila krásný huňatý svetr za 250 rublů (=250 Kč). Takže sbohem, bájná horo, my jdeme hledat taxíka, který nás za přijatelnou cenu odveze do Nalčiku. Bohužel o hladu.
|
JAK SE DOSTANETE K ELBRUSU |
|
Nejdříve je nutné se nějak dopravit do města Mineralnyje Vody. Existují tři varianty: |
 Kavkazská hora Prijut (4200 m.n.m) |
 Vrcholové foto autorky článku z hory Elbrus |
 Azau, dolní stanice lanovky |
 Západní vrchol Elbrusu |
 Pastuchovy skály, poslední tábor před výstupem, 4800 m.n.m |
 Pohled z vrcholu Elbrusu na hřebeny Centrálního Kavkazu |
 Blížíme se k vrcholu hory Elbrus |
