Libor Uher na vrcholu K2 v roce 2007

Libor Uher na vrcholu K2 v roce 2007 | foto: Expedice K2, iDNES.cz

Na vrcholu jsem brečel, říká Uher po zdolání K2

  • 27
"Cítím se jako ve snu, který nemá konce," řekl Libor Uher v on-line rozhovoru se čtenáři iDNES.cz. Vyčerpaný horolezec, který vystoupil v pátek na K2 a až v neděli se po 48 hodinách dostal do základního tábora, neměl sílu odpovědět na všechny dotazy. O výstupu na K2 a expedici pod vedením Sulovského ale chystá knihu.

ON-LINE S LIBOREM UHREM A LEOPOLDEM SULOVSKÝM ČTĚTE ZDE.

Na vrcholu jsem brečel, říká Čech po zdolání K2

Jaký to byl pocit, stát na vrcholu K2?
Neskutečný. Měl jsem v sobě tolik emocí, že jsem nebyl schopen je všechny kontrolovat a polovinu času, co jsem byl nahoře, tedy asi patnáct minut, jsem probrečel. Brada se mi třepala a styděl jsem se jít za Amíkama, aby mě cvakli. Tak jsem musel chvilku počkat, až to odezní, a pak mě stvrdili fotkou do mého foťáku. Byl jsem tam sám, ale vlastně s nimi.  V hlavě se mi honilo tolik myšlenek, že to nejde ani spočítat. A to jsem netušil, co mě ještě čeká cestou dolů.

Kdy jste si uvěřil, že máte na to dojít až nahoru?
Asi dvě stě délkových metrů pod vrcholem. To už jsem viděl závěrečnou hránu osvětlenou sluncem z Číny. Do té doby byla strašná zima na ruce a ten závěr byl fakt přes zuby. Byl to můj nejdelší adventurerace v mém životě s šílenou disciplínou, posledních sto výškových metrů. Myslel jsem, že tahle disciplína nikdy neskončí.

Jak velký podíl mají Američané na tomto českém úspěchu?
První věc, co musím veřejně udělat, je poděkovat americké expedici. Bez nich bych nesestoupil z hory K2 dolů. Nechci se pouštět do detailů, ale pomohli mi zvládnout nastupující dehydrataci, promrznutí pravé ruky a od konce fixu, kde jsem je čekal, mě dovedli do jejich stanu 4C. Pak už vše mělo jejich režii. Ještě jednou moc děkuji.

Jaká byla komunikace s Američany?
V rámci mé omezené angličtiny perfektní, hlavně s Chrisem jsem si nejvíce porozuměl. Byl jsem s ním taky dva dny ve stanu a myslím, že jsme se hodně sblížili. Je to super chlap z Washingtonu DC.

Měl jste v některou chvíli strach, třeba při sestupu?
Ano, ale k tomu se teď nechci vracet, to je na dlouhé vyprávění. Ano, jednu chvíli jsem se bál a moc. Měl jsem veliké štěstí! K2 je nejriskantnější věc, co jsem kdy absolvoval. Po své zkušenosti u mě o to více stoupl výkon Jožky Rakoncaje, kterého tímto zdravím a obdivuju, jak mohl v té výšce navíc ještě bivakovat a vůbec, být tam dvakrát. To prostě nechápu.

Na co se teď nejvíc těšíte?
Domů!