Jak jste se ke studiu na Tchaj-wanu dostal?
Vždy jsem chtěl studovat v zahraničí. Spíš mě však lákaly anglicky mluvící země. Setkal jsem se však s organizací Rotary, která mi vše zařídila. Je to sdružení, které mimo jiné pomáhá lidem v nouzi. Má však i speciální program pro mládež.
Jaké tam byly vaše začátky?
Vůbec ne jednoduché. Největším problémem byl asi jazyk, protože po třech měsících studia čínštiny v Česku jsem přijel na Tchaj-wan a nic moc jsem neuměl. Začátky ve škole také nebyly jednoduché, protože moji spolužáci zase neumí dobře anglicky.
Co vás nejvíc překvapilo?
Asi to, že mnoho Tchajwanců vůbec neumí plavat, což je pro obyvatele ostrovního státu neuvěřitelné. Pokud nepodepíšete souhlas o tom, že půjdete do moře na vlastní nebezpečí, tak vás tam bez bezpečnostní vesty vůbec nepustí. Když jsem třeba skočil šipku do bazénu, nemohli tomu uvěřit.
Lungshan, nejznámější chrám na Tchaj-wanu
Školní výlet
Jak se vyrovnáváte s klimatem?
Těžko. Je zde obrovská vlhkost, takže i při 25 stupních tu je nesnesitelné horko. Zpočátku jsem si myslel, že kvůli tomu na Tchaj-wanu jeden rok ani nevydržím. Ještě více mě však překvapilo počasí v zimě, protože místních devět stupňů je naopak nesnesitelná zima.
Jak vás přijali spolužáci?
S obrovskou vřelostí, která je vlastní většině tamních obyvatel.
Nepůsobíte tam exoticky?
To asi ano, protože na Tchaj-wanu moc cizinců není. Někdy se mi stává, že si mě lidé tajně fotí nebo si na mě ukazují. Mnoho Tchajwanců mi dokonce řeklo, že jsem vůbec první běloch, se kterým se setkali.
Jak jste na tom s místní kuchyní?
Problém jsem neměl, očekával jsem, že strava bude jiná, a psychicky jsem se na to připravil. I přes připravenost mě občas něco u jídla překvapí, jako třeba když nám naservírovali hrnec polévky a v něm plavala celá slepice i s hlavou, zobákem, hřebínkem a pařáty. Už se však těším na českou svíčkovou.
Jak byste charakterizoval tamní obyvatele?
Jsou ohromně přátelští a moc rádi tráví čas ve společnosti, navzájem se zvou k sobě domů nebo do restaurací. Jsou také velice poctiví a disciplinovaní.
Tchaj-pej 101, druhá nejvyšší budova světa ve stejnojmenném hlavním městě Tchaj-wanu
Skalní útvar v moři s nejvyšší majákem na Tchaj-wanu (měří 23 metrů).
Co vám bude po návratu nejvíce chybět?
Vracím se za měsíc a nejvíc mi budou chybět přátelé, se kterými jsem zde strávil mnoho času. Také bezpečí. Tady můžete nechat stát na ulici odemčené auto s klíčem v zapalování a pravděpodobně se stejně nic nestane.
Bylo vám někdy smutno po domově?
Volného času moc nemám a hostující rodiny se o mě starají jako o vlastního syna, takže vlastně ani myšlenky na stesk po domově moc nemám. Navíc si jednou týdně přes internet s rodiči volám.
Pokud byste měl příležitost, jel byste znovu?
Určitě, je to skvělá životní příležitost. Naučilo mě to, jak se vlastně postarat sám o sebe, a myslím, že mě to udělalo nezávislým.
Výlet na čajový obřad
Poznal jste nějaké místní zvyky?
Nejvíce mě oslovilo pití čaje. Čaj se tam od evropského čaje výrazně liší. Tchajwanci si vůbec nemyslí, že to je normální nápoj, dokonce ho ani do nápojů neřadí. Je to pro ně něco speciálního. Pití čaje je vlastně takový obřad, kdy se sejde rodina nebo přátelé. Hostitel nebo nejváženější host vaří čaj a vlastně tím dělá přede všemi takové představení.
Jaký je školní rok na Tchaj-wanu, čím se liší?
Od našeho se moc neliší. Liší se však život na škole. Střední škola se třeba studuje pouze tři roky. A samozřejmě všichni studenti každý den nosí uniformu.
A co běžný školní den?
Do školy musíme dorazit před půl osmou. Pak máme půl hodiny na psaní testu.
Ten se píše pokaždé?
Ne, v pondělí a ve středu je tento čas využit na ranní shromáždění celé školy. Nejprve však všichni v pozoru sledují vztyčení vlajky za zvuku tchajwanské hymny. Poté následují proslovy a občas ocenění nejlepších tříd.
Uvítání na Tchaj-wanu
Jak vypadá vyučování?
První hodina začíná deset minut po osmé. Každá vyučovací hodina má 50 minut. Ve dvanáct hodin je pak oběd. Každý si jídlo donese do třídy a společně i s učitelem jíte. O půl jedné je čas na spaní. Studenti si lehnou na lavice a prostě spí. Poté opět následuje vyučování.
Pak už jdete domů?
Ještě ne. Půl hodiny se musí uklízet škola. Tchajwanské školy totiž nemají uklízečky, všechno uklízí sami studenti, dokonce i záchody. Před pátou hodinou odpolední končí vyučování. Důležité je i to, že na disciplínu ve škole dohlížejí kromě učitelů i čtyři vojáci.
